Hudbou a divadlem jsem obklopená od malička, říká Lucie Dlabolová

Jak se všechny pestré umělecké role ve vašem životě propojují?
Myslím, že se propojují a doplňují výborně v tom, že z jedné oblasti čerpám pro tu druhou a k tomu mi pomáhají dovednosti z jednotlivých profesí. Než jsem se stala písničkářkou, byla jsem v oblasti hudby plachá až introvertní. Teprve potom, kdy jsem se otrkala při vystupování na veřejnosti v roli zdravotní klaunky, se to proměnilo. Hudba se mi vždycky zdála nedotknutelná v tom, že neodpouští chyby, a klauni naopak s chybou pracují tak, že ji aktivně vyhledávají a zmnožují. Takže díky klaunům jsem tohle dávné vnitřní přesvědčení opustila, přestala se chyb bát a začalo se mi celkově více dařit.

Co je vám momentálně z toho, čemu se věnujete, nejbližší?
Nedávno jsem o tom přemýšlela, ale nedospěla jsem k úplně jednoznačné odpovědi. Mám totiž pocit, že mě vždycky baví a naplňuje to, co zrovna dělám. Zároveň jsem někdy až hodně sebekritická, že nic neumím dostatečně dobře, abych mohla říci, že jsem v tom opravdový mistr. Ale myslím si, že v rozumné míře o sobě pochybovat je zdravé, že to nenechá člověka ustrnout na jednom místě.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že chcete tvořit vlastní hudbu?
Hudbou jsem obklopená od malička. Vzhledem k tomu, že táta byl hudební skladatel, to bylo úplně samozřejmé. Vždycky jsem zpívala nějaké písničky, ale můj hudební „coming out“ přišel v covidové době, kdy jsme měli se zdravotními klauny virtuální kapelu a posílali si hudební nápady. V té době jsem napsala klaunskou písničku, kterou doplnili online propojení klauni – hudebníci.

Nedávno jste vydala debutové album Lucidní snění. Dal by se tento název interpretovat jako vědomé snění, nebo má ještě nějaký jiný význam?
Ano, znamená to bdělé snění, kdy si člověk ve spánku uvědomuje, že se mu zdá sen a může ho ovlivňovat. Mně se snění líbí v různých jiných podobách. I to denní je inspiračním zdrojem, kdy člověk ztratí racionální kontrolu nad tvorbou, zasní se a dovolí nevědomí pracovat. Lucidní snění, které je zároveň zábavnou hříčkou s mým jménem, se mi jednu dobu dělo. V bdělém stavu jsem si po probuzení zapisovala obrazy, a dokonce i texty písní, které se mi zdály.

Jsou tedy sny pro vaši tvorbu důležité a inspirativní?
Určitě. Jsou to sny o vzpomínkách, loučení a přáních.

Jak dlouho album vznikalo a kdo je autorem textů?
Vznikalo přibližně šest až sedm let. Největším impulsem bylo, když jsem si přečetla sbírku SMS básně herce a režiséra Jána Sedala, jenž po nocích často kamarádům posílal esemesky a z nich díky iniciativě divadelního režiséra Arnošt Goldflama vznikla básnická sbírka. Jeho texty jsem si začala v doprovodu piana zpívat a chtěla jsem je zhudebnit. Na albu je pět Sedalových básní, dále básně mých kamarádek Dory Kaprálové, nedávno oceněné Magnesií Literou, a Hanky Voříškové, pozoruhodné básnířky, výtvarnice a divadelnice, jež jsem doplnila svými pěti texty.

O čem jsou? Co je jejich hlavním motivem?
Jsou to vzpomínky a návraty do dávných přátelství i obrazy z všedních okamžiků. Text Dory Kaprálové je o nezrealizovatelném návratu do našeho rodného města Brna, možná v nich je také loučení s minulostí a zároveň radost z prožitku přítomného okamžiku. Nedávno jsme spolu natočily roadmovie k písničce Rodná Údolní.

Máte pocit, že album nějak shrnuje určitou životní etapu?
Asi ano. Bilanční je v tom smyslu, že jsem ho vydala už ve zralém věku. Kdyby vzniklo dříve, zřejmě bych ve svém zorném poli měla jiná témata. Určitě uzavřelo nějakou etapu mého života a teď se mohu ohlédnout, co vlastně ukončilo. Například to, že mé děti už vylétly z hnízda.

Pokřtila jste ho také v Hradci Králové. Do jaké míry jste spojená s tímto městem?
Do Hradce mě po roce 2000 pozval režisér Vladimír Morávek ke spolupráci v Klicperově divadle, kde jsem byla pět sezón divadelní dramaturgyní. Je to část mé minulosti.

Co bylo náplní vaší práce?
Hledala jsem a zpracovávala texty i témata pro další sezóny a podílela se na čtyřech inscenacích ročně. Chodila jsem také na zkoušky a rozebírala s režiséry i herci, jak se daří jevištně zpracovat původní záměr. Měla jsem velké štěstí, že jsem spolupracovala s velmi zajímavými režiséry, mezi něž kromě Morávka patřili Arnošt Goldflam, který byl mým pedagogem na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, Janem Antonínem Pitínským, Mariánem Peckem, Janem Mikuláškem, Martinem Františákem, Jakubem Kroftou, Zojou Mikotovou a dalšími.

Byla to etapa, na kterou ráda vzpomínáte, protože vás někam posunula?
Určitě na to ráda vzpomínám. Bylo to v době, kdy jsme ještě neměli děti a pohybovali jsme se v komunitním, trochu bláznivém prostředí. Například herec Filip Rajmont, který měl po dědečkovi E. F. Burianovi generálskou uniformu, v ní občas večer chodil po Hradci Králové. Všichni lidé, kteří se tam tehdy pohybovali, byli velmi inspirativní a v jejich společnosti se často děly zajímavé příběhy.

Na vašem novém albu se podílí celá kapela. Vystupujete spolu při nějakých příležitostech?
Při křtu alba v Hradci jsme se potkali s výbornými muzikanty, kteří se podíleli na nahrávce, naživo. S kytaristou Markem Doubravou, bubeníkem Milošem Dvořáčkem, basistou Petrem Dlabolou a hornistou Janem Vítkem. Ve stejné sestavě jsme si to nedávno zopakovali při druhém křtu v pražské Čítárně Unijazz. V květnu jsme také spolu vystupovali v jičínské Valdštejnské lodžii, kterou mám ráda, protože má hodně silnou atmosféru.

Čím je pro vás osobně hudba?
Hudba pro mě vyjadřuje věci, které se mi někdy těžko formulují slovy. Jsou to hlavně emoce, nálada, atmosféra a vyprávění příběhů v koncentrovanější formě než divadlo. Je pro mě zásadní, velmi důležitá a podprahově je součástí našich dní a životů. Hudba jsou zvuky, náš dech, smích… Někdy, když si řeknu, že bude ticho, stejně začnu zpívat.

Jak byste charakterizovala své texty? Kde berete inspiraci?
Většinou je to tak, že kolem mě začne kroužit jeden obraz, jedna věta. Z toho pak vznikne nebo naopak nevznikne text. I když texty píšu, moc se za textařku nepovažuji, jsem na sebe v tomto směru hodně náročná. Ráda si ale všímám konkrétních příběhů a detailů, které se dějí v reálném životě.

Pocházíte z hudební rodiny. Měl na vás tatínek Jiří Bulis, který byl spojený s HaDivadlem a Divadlem na provázku, nějaký zásadní vliv? Pokud ano, v čem?
Samozřejmě měl a cestu od dětství k rané dospělosti jsem jím měla rámovanou. Díky němu jsem slyšela spoustu zajímavé muziky a strávila dětství v nejzajímavějších divadlech osmdesátých let: Divadle Na provázku a HaDivadle. Když táta v mých osmnácti letech zemřel při autonehodě, hodně jsem poslouchala jeho hudbu, abych se s jeho odchodem vyrovnala. Kromě toho jsem naposlouchala mnoho jiné, novější hudby, kterou jsem postupně objevovala. Ten tatínkův inspirační zdroj tam sice byl, ale svou hudbu jsem začala dělat, až jsem si byla jistá vlastní cestou.

Také váš manžel Petr Dlabola je muzikant, který na hradecké Základní umělecké škole Střezina učí hru na basovou kytaru. Protínají se v současné době vaše hudební světy?
Samozřejmě protínají, protože on to debutové album točil se mnou a věnoval mu velké úsilí. Nebýt Petra, asi bych to sama nedokázala dotáhnout do tak dobrého tvaru a zvuku. Za mým mužem je také velký díl jeho teoretické i praktické práce. Ta spolupráce byla velmi intenzivní. Strávili jsem spolu ve studiu a doma při promýšlení aranží dva roky.

Jste také zdravotní klaunka. Proč jste se vydala na tuto cestu?
Myslím, že jsem k tomu byla „povolána“. Můj kolega, trutnovský rodák a spolužák z JAMU, Petr Vrběcký, mi v době, kdy jsme vodili děti do stejné školky, říkal, zda bych nešla na klaunský konkurz s tím, že bych na to byla ten správný typ. Na konkurz jsem šla, ale nevkládala jsem do toho velké naděje, protože divadelní improvizace a klaunství je podle mě mistrovská a náročná disciplína. Moc jsem na to ale netlačila a několikakolovým konkurzem jsem nakonec prošla, což mě vlastně překvapilo. Tomuto povolání se věnuji více než čtrnáct let.

Které momenty z té práce snů ve vás nejvíce rezonují?
Líbí se mi moment, když se, jak říkáme, dostaneme do klaunského nebe a staneme se svědky nějakého zázraku. Třeba, když se dítě, kterému není moc dobře, začne smát a já pocítím tu úlevu. Je to nádherný okamžik, výtrysk smíchu a radosti. A taky mám ráda klaunské dílny, kdy se v tomto řemesle učíme novým dovednostem a hodně se s kolegy smějeme.

Může mít podle vás humor a hra skutečně léčivou sílu?
Mnohokrát jsem to zažila a mohu říci, že může. Na tomto povolání mě baví právě ta hra, protože v každém z nás je hravost do nějaké míry přítomná, a to nejen u dětí, ale i u dospělých. Nástrojem komunikace není jen humor, ale také hudba, kouzlo přítomného okamžiku nebo poezie. Důležité je, alespoň na nějakou dobu, odvést u dětí pozornost od jejich mnohdy těžkého údělu.

Na čem aktuálně pracujete? Čemu se věnujete?
V současné době se v Základní umělecké škole v Trutnově v literárně-dramatickém oboru se starší skupinou žáků snažíme dokončit Čapkovu Bílou nemoc, což je překvapivě velmi aktuální text. S druhou, mladší skupinou děláme Past na myši, nejslavnější divadelní detektivní hru od Agathy Christie. Stále se rovněž věnuji zdravotnímu klaunství a také koncertujeme v rámci debutového alba Lucidní snění.

Máte nějaký sen či projekt, který byste si chtěla splnit?
V tomto roce bychom se chtěli ještě koncertně věnovat prvnímu albu. Nějaké další nápady ale v šuplíku mám a také hrajeme několik písní, které se už na album nevešly. Přes prázdniny bych si chtěla vést deník ze všedních zážitků, z nichž by pak mohly vzniknout konkrétní texty. Taky bych se ráda vydala na pěší pouť, asi by mi stačila i kopie Máchovy podkrkonošské, muselo by to ale opravdu být pěšky a o samotě.

Kdybyste měla jednou větou popsat, co pro vás znamená tvorba, jak by zněla?
Když člověk tvoří cokoli, je nejvíce v kontaktu sám se sebou. A naopak.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
archiv Lucie Dlabolové