Šárka Kašpárková: Sportovat, sportovat, sportovat. To je recept, jak zůstat mladý

Co jste říkala na zahájení trutnovské školní olympiády?
Musím říct, že to bylo velkolepé a nádherné. V podstatě to kopírovalo klasickou olympiádu. Dětské olympijské hry měly všechno, co správná olympiáda má mít, včetně slavnostního zahájení, slibu závodníků i slibu rozhodčích. Bylo to fakt moc hezké.

Setkala jste se někde s podobnou akcí, když pomineme republikové olympiády dětí a mládeže? Třeba ve školách, kam jezdíte?
V rámci škol se setkávám docela často, ale v takhle velkém rozsahu tedy ne. Musím říct, že je to asi zatím největší olympiáda, na které jsem takhle byla.

Zažila jste jako malá podobné sportovní olympiády?
Za nás byly spíš matematické olympiády, češtinářské nebo dějepisné, ale sportovní moc ne. Já jsem chodila na sportovní školu, takže jsme mívali třeba čtyřboje přátelství a podobné akce, ale sportovní olympiády v takovém duchu jsme neměli

Jak vzpomínáte na své olympiády?
Každá byla úplně jiná. Pro mě byla nejkrásnější ta první, Barcelona v roce 1992. Ještě jsem tam startovala ve skoku do výšky, trojskok přišel až na dalších třech olympiádách. Barcelona je strašně krásné město. Navíc tehdy ještě tolik nefrčel turismus, takže jsme si Sagradu Famílii prošli skoro bez lidí. Mám na to krásné vzpomínky. Olympijskou vesnici jsme měli u moře a člověk najednou poprvé potkával ty největší sportovní hvězdy. Chodila jsem s vykulenýma očima a vlastně pořádně nevěděla, kde jsem.

A Atlanta? Tam přišel váš největší olympijský úspěch.
Atlanta byla samozřejmě super, protože se mi podařilo získat medaili. Organizačně to ale byla asi nejhorší olympiáda, kterou jsem zažila.

Pak následovalo Sydney a Atény. Co vám zůstalo v paměti z nich?
Sydney bylo zase úplně jiné. Jiný kontinent, jiná mentalita, jiné prostředí, prostě všechno jiné. Každá olympiáda měla něco do sebe. Jsou to krásné vzpomínky a krásné zážitky. Ale kdybych měla vybrat jednu, tak pro mě zůstává nejhezčí ta první – Barcelona.

Jak dnes žije Šárka Kašpárková?
Já myslím, že spokojeně. (usmívá se) Na nic si nestěžuju. Vždycky říkám: může být líp, může být i hůř. Takže jsem ráda za stav, jaký je. Pracuji pro Český olympijský výbor v největším školním sportovním projektu, který se jmenuje Olympijský víceboj. Právě Jirka Šembera je s dětmi do tohoto projektu také zapojený, takže i díky tomu jsme se kontaktovali a v rámci spolupráce jsem přijela do Trutnova. Je vidět, že se to hezky prolíná a propojuje i mimo náš víceboj. Pro mě je to práce snů. Mám vystudovanou pedagogickou fakultu, takže jsem vlastně paní učitelka, nebo bych jí mohla být. A k tomu mám za sebou sportovní minulost. Tady se to dá všechno krásně propojit dohromady. Říkám tomu práce snů a doufám, že v ní vydržím co nejdéle.

Pořád sportujete? Jakým sportům se věnujete?
Snažím se. Samozřejmě záleží na období, ve kterém se zrovna nacházíme. Teď nastoupí kola, pinkání tenisu, protože tenis se asi nikdy nenaučím, a pak mám kamarádky, se kterými chodím běhat. Chodím do posilovny, mám pejska, takže s dalšími kamarádkami chodíme na procházky do lesa. A ještě chodím trénovat basketbal, na to bych málem zapomněla. Hraju v Podolí u Brna za SK Renocar Podolí.

Takže pohyb je stále součást vašeho života?
Určitě. Myslím si, že dokud člověk vstane z postele a může se nějak hýbat, tak by se hýbat měl. Nezáleží na věku ani na aktivitě. Vidím to i na starších olympionicích, kterým je pětasedmdesát, osmdesát a víc. Každé ráno vstanou, mají režim, posilují, protahují se, chodí na procházky nebo jezdí na kole. Je to na nich hrozně vidět. Jsou vitální a nikdo by jim jejich věk nehádal. To je určitě recept i pro ostatní, jak se udržovat dlouho mladý. Sportovat, sportovat, sportovat.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Tomáš Šálek