Král roku Čurby: Děláš to dobře, slyší každý rád

Miloslav „Čurby“ Urbanec – Král roku! Jak ti to zní?
No, smál jsem se, když jsi mi to volal, teda i moje děti se smály, když jsem pak říkal, že přivezu takovouhle úžasnou cenu. A že mě tak budou oslovovat. Jednou jsem už byl osobnost roku, říkal jsem si, jak v jejich očích strašně vyrostu, a oni se jen smáli. Říkal jsem jim, že by měli být šťastní, že žijí s osobností undergroundu. Myslím, že tenkrát to vyhlašoval časopis Pařát jednou za pět let, takže tuhle cenu mám taky doma.

A ještě nějakou další?
Ne, jen tuhle. Říkám si, že vlastně největší ocenění jsou pro mě fanoušci, ti lidé a že to tak dlouho běží. Opravdu všechno tohle! Ono se to říká, ale u mě to není žádné klišé, protože bez nich bychom vlastně nic nedělali. A když to trvá dvacet pět let, je to pěkný počin, myslím. A konkrétně ten minulý rok byl pro mě naprosto fantastický, furt jsem na té vlně.

Jak vnímáš ocenění od Trutnovinek? Co to pro tebe znamená?
Já myslím, že je to i trošku za zásluhy, že tady fakt dvacet pět let tvrdě pracujeme, a to nejenom já. To přece není vůbec o mně. Myslím, že tahle cena patří všem, kteří se kdy podíleli na organizaci nebo kteří si kdy koupili vstupenku. Takže já to beru jako ocenění nás všech, což je úplně skvělý. Myslím, že se na to bude dobře vzpomínat za dalších dvacet pět let. Kdyby festival ještě byl, bylo by to úžasné.

Jaký je tvůj názor na ankety?
Je to strašně fajn, když se někdo zabývá tím, co děláš. Každý člověk je rád, když mu někdo řekne: „Děláš to dobře.“ To myslím, že je to dobře vymyšlené, a určitě je to šikovné. Jestli někdo říká, že žádné ceny nepotřebuje… Samozřejmě, já je taky nepotřebuju, ale rozhodně je to příjemný pocit, když tvoji práci někdo ocení.

Když se ohlédneš za loňským festivalem, spousta fanoušků to vnímala jako výjimečný ročník. Jak bys ho s odstupem času zhodnotil?
Cítili jsme to taky, bylo to něco úžasného. Věděli jsme, že to bude perfektní, ale až takhle jsem to nečekal. Atmosféra, která na Bojišti je v průběhu festivalu, od první do poslední kapely, je úplně úžasná. Teď je jedno, kdy tam přijdeš – dřív to tak úplně nebývalo. Některé ty menší kapely neměly takové obecenstvo, ale dneska tam lidé opravdu sedí. V deset ráno, když tam nakráčím na první kapelu, už tam jsou, a to je bomba. To se mi líbí hodně. Proběhla oslava narozenin, všechno si to sedlo. Přijely kapely, které si to maximálně užily. Pak v backstage, když vidíš, jak to je – tyhle velké kapely jako Napalm Death, Autopsy a další jedou festivaly každý týden. Takže furt někde jsou a mají srovnání. A když tě pochválí takové legendy, je to opravdové vyznamenání, protože Napalm Death jezdí určitě sto padesát až dvě stě koncertů ročně. Takže já mám jenom samé superlativy. Peníze, které jsme předali Lékařům bez hranic, byly největší v historii naší charity. Neviděl jsem žádný problém. Bylo to prostě skvělé, včetně počasí. S tím sice stejně nic neuděláš, ale tentokrát vyšlo parádně.

Dokázal bys vybrat, co byl tvůj nejsilnější moment?
Nejsilnější moment byl, že tam byl můj vnuk. To bylo skvělé. V té době mu byly tři měsíce. Narodil se, představ si, v den, kdy jsem pořádal jeden menší indoorový festival u nás v Pardubicích. Myslím, že je to znamení, že teď musíme pokračovat i v tomto festivalu, abychom oslavili jeho narození. Festival děláme s mojí dcerou a vlastně celou rodinou už hodně dlouho. A že se toho zúčastnil i ten náš Karel a vydržel v Trutnově celých pět šest dní, bylo skvělý. Myslím, že neměl žádný extra problém. Silný moment je samozřejmě i to, když tě lidi hodí do publika a nosí tě na rukou. To si připadáš jak polobůh. A všechny ty kapely, to jsou silné emoce. Třeba Autopsy, když je sem taháš deset patnáct let a furt se to nedaří a pak tady jsou a děkujou ti. Bubeník Chris Reifert, který zakládal deathmetalový styl, dá se říct legenda, mi ještě po třech měsících psal, že stále přemýšlí, jak je možné, že něco takového vůbec existuje, a je strašně rád, že tady konečně mohl zahrát a že kdykoliv přijede zas. Takže těch hezkých momentů je strašně moc. Každé to jednotlivé setkání, protože jak se na Bojišti procházím, potkám spoustu lidí.

A loni jich bylo nejvíc v historii festivalu?
Ano, bylo. Ale to jsme čekali dopředu díky předprodejům. Věděli jsme, že to bude opravdu dobré.

Jaké novinky a informace bys prozradil k nadcházejícímu ročníku?
Všechno je vlastně hotové. Ještě možná na dvě místa čekám, až se vyjádří dvě kapely, jestli jo, nebo ne. Během příštího týdne ohlásíme nějaké kapely, které nám chybí. No a je to prostě jako každý rok, chceme udělat co nejlepší sestavu. Problém posledních let ale je, že je strašně moc festivalů. Opravdu konkurujeme nejen festivalům u nás, ale i v Německu, Rakousku, všude… Ty kapely můžou hrát jenom třikrát za víkend, nebo když je to od středy do neděle, tak pětkrát. Takže jim musíš něco nabídnout a náklady rostou. No, ale s tím se snažíme nějak bojovat. Ne že bychom se obávali, ale současné změny na Bojišti jsou obrovské, takže to od jara budeme výrazně řešit, protože nechceme nic podcenit. Už jenom to, že díky prodeji části pozemku, který tam proběhl, nám zmizelo místo pro osm stánků. Další věc je, že jsme používali skleník na prodej našeho merche i kapel, to bylo strašně důležitý, a teď někde musíme vytvořit nové místo. Dělala se tam i afterparty. Všechno bylo skvělé, moc děkuju současným majitelům, že nám to umožnili, s nimi vždycky byla dobrá domluva. Až to bude všechno v kupě, bude to super, ale momentálně chybí i ta ikonická brána. A je to zatím hodně smutný pohled…

Co jsi říkal na rozhodnutí zastupitelstva, které novou vyhláškou o nočním klidu omezilo pořádání festivalů na Bojišti?
Vůbec to nechápu. Myslím, že punkový festival Pod Parou, který to postihlo, byl skvělý. Byl jsem tam loni s nejmladším synem a užili jsme si to. Zrovna jsem se nedávno viděl s pořadateli na Exploited v Pardubicích a říkali, že mají problémy, protože kam se přestěhují, tam jim spadne prodej vstupenek až o půlku. Teď budou v centru Olomouce, což mi přijde na několikadenní festival jako masakr, a jsem zvědavý, jak to tam město přijme. Ale mrzí mě, že jsou pryč z Bojiště, byl to suprový, menší festival a pomáhalo to i Bojišti. Každý festival přinese nějakou částku, za kterou se pak dá areál dál rozvíjet. Přijde mi to prostě nefér.

Omezení se dotkne i Obscenu. Budete muset zkrátit o hodinu noční produkci.
Jsem překvapený, tady něco dělám pětadvacet let, někdo přichází, odchází, já to dělám furt a nikdy jsem po městu nechtěl ani korunu, po kraji taky ne, ani po nikom jiným. Je to absolutně nezávislý festival, který vytváří zisk pro spoustu podnikatelů, protože když vidíš ceny hotelů, co si kdo nasadí během toho týdne, tak to je něco neskutečnýho. To mě taky docela trápí, ale to je prostě realita. Nevím, jestli to na městě nechápou, ale ti lidé se bavili v noci na Bojišti, měli jsme tam diskotéku v pivních stanech, myslím, že to bylo dobré, že se nikde moc neřvalo na náměstí a všechno se udrželo v areálu. Teď je otázka, jak to bude. A další věc je, že kvůli tomu musíme ve středu dělat už plný festivalový den, abychom těch kapel měli kolem osmdesáti. Mohli bychom třeba úplně zrušit freakshow, ale je to pro nás stále zajímavé a od roku 2000, kdy se dělala první, to k Obscenu tak nějak patří. Myslím, že si s tím poradíme, ale je to škoda. Upřímně nevím, co se nám tím naznačuje. Ale férové je, že nám to řekli dopředu.

Když jsme se bavili loni v létě, říkal jsi, že se chystá knížka o OEF. Jaký je její aktuální stav?
Teď ji sázíme. Asi před čtrnácti dny jsme měli takovou produkční schůzku u nás doma – všichni, kdo se na tom podílíme. Naštěstí je nás tolik v rodině, že to snad letos dáme dohromady a vyjde to někdy před festivalem, tedy v červnu. Bude to obří, šest set až sedm set stránek, velký formát, tisíce fotek, asi pětatřicet rozhovorů s lidmi, co dělají festival, plus ohlasy hudebníků, těch je snad přes sto. Už máme hotové návrhy, teď děláme tu dřinu – hledání chyb a překlepů. To je neskutečné, člověk si nedovede představit, jaká je to práce. Děláme na tom tři nebo čtyři roky, ale tohle nás vždycky zastaví. Jinak je to ale skvělý, připomeneš si přitom některé věci, když se třeba koukáš na fotky z roku devadesát devět. Ty kroky, co jsme od té doby udělali, jsou neskutečný. Je prostě skvělý, že to tady furt je, a je potřeba si uvědomit, že tahle muzika je naprosto extrémní a nezávislá. Nikde se nehraje v rádiích, nikdo ti to necpe v televizi. O to je to podle mě složitější, ale na druhou stranu fanoušci, kteří si to najdou, jsou víc loajální.

Tahle hudba, festival a všechno kolem je tvůj styl života, viď?
No určitě, včetně mého cestování. Já vlastně kamkoliv přijedu, potkávám kapely. Plánuju si cesty tak, abych mohl do Brazílie za touhle kapelou, nebo abych viděl tamten festival… Zrovna včera mi psali jedni kluci z Číny, nevím, jestli si pamatuješ, ale v roce 2013 hrála na Bojišti čínská kapela. A to bylo fantastický, že tady hráli. Oni nekomunikovali anglicky, psali jsme maily, nic. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda přijedou. A pak, hodinu před koncertem, se objevili. Jejich basák mi zrovna včera psal, že má novou kapelu a že když tady byli v roce 2013, natočili spoustu videí, promítali je po Číně na jejich koncertech a pořádali besedy o OEF. A že já jsem pro tu jejich scénu tam takovej hrdina. Já se úplně smál, že zrovna v komunistické Číně… Každý ví, jaký mám názor na tyhle režimy. Tak jsem si s ním vyměnil pár zpráv. A zase mi poslal linky na novou kapelu, co má. Říkám si: „Ty jo, to není možné, že to má takovej dosah.“ Ti lidé nevěděli, co od toho čekat, a už je to dvanáct let a furt na to vzpomínají.

Řekni mi ještě na závěr rozhovoru, jak si užíváš letošní zimu?
Ty jo, byl jsem v Africe. Jezdit v zimě na dovolenou, když je u nás plískanice, je super. My jsme odjeli s dětmi do Afriky, projeli jsme si Seychely, teda tam jsme se fakt jen stavili na jedno, Madagaskar, Réunion, Mauritius... Každé ráno jsme vstávali v šest a celý den jezdili, abychom toho viděli co nejvíc, a to mě baví víc než se válet třeba v létě v Chorvatsku na jednom fleku. V zimě je to úžasné, to bych doporučil každému, ať jede třeba do Thajska. Já mám hodně rád třeba Singapur. Ty národní parky jsou super – předloni jsme byli v Jihoafrické republice, projeli jsme Namibii autem, byli jsme v národním parku Etosha i v Krugeru a to bylo něco. Děti viděly nosorožce pět metrů od auta, to je úplně jiný pocit, než když je vidíš v zoo ve Dvoře. Teď na Madagaskaru jsme třeba šli za lemury indri, co řvou v džungli. To je zážitek, jejich volání se nese kilometry. No a jinak občas jezdíme lyžovat. Za chvíli začíná fotbalová sezóna, tak zatím chodím na běžecký pás trénovat. Po padesátce je to těžký, všechno mě bolí, říkám si, že to už lepší nebude, tak se chci ještě kousnout, že bych hrál ještě do konce této sezóny.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová