Takhle dobře vytrvalecky jsem se ještě necítil, říká mistr republiky Matěj Zima

Matěji, stal jste se mistrem republiky v silničním půlmaratonu. Jak si tohoto titulu vážíte?
Člověk si váží každého toho titulu. Samozřejmě ten první byl takový nejsilnější, ale u tohohle už jsem byl trošku považovaný za favorita, takže jsem do toho šel s tím, že ten titul můžu získat. Už to bylo spíš o tom to potvrdit. 

V roce 2022, kdy jste vyhrál poprvé mistrovství republiky v dlouhém horském běhu na Černé hoře, to bylo jiné?
Tam jsem do toho ani nešel s tím, že bych vůbec mohl zvítězit, protože konkurence tenkrát byla opravdu velká. Byl to závod Světového poháru. Takže to pro mě bylo velké překvapení. Zároveň jsem se tam tehdy kvalifikoval i na svou první reprezentační akci – mistrovství světa v Thajsku. Bylo to velké vítězství.

Co myslíte, že vás dostalo až na současnou úroveň, tedy ke třetímu mistrovskému titulu?
Asi se tak nějak nakupily ty roky běhání, nějaká konzistence v tréninku. A to se pak podepisuje ve výsledcích. Myslím, že jsou to právě ty roky tréninku, které jsem nastřádal.

V červenci vám bude osmadvacet. Je to z pohledu vytrvalce ideální věk?
Asi ano, dalo by se říct, že na vytrvalostní tratě je to ideální věk. Když si vezmu, jak se teď na dlouhých tratích cítím, tak takhle dobře vytrvalecky jsem se v závodech asi ještě necítil.

Proč jste vlastně začal běhat?
Pro mě to bylo tenkrát těžké rozhodnutí. Dřív jsem dělal cyklistiku a kolem sedmnácti, osmnácti let jsem si začal uvědomovat, že můj sen dostat se do reprezentace a mít možnost reprezentovat svou zemi je v cyklistice hodně daleko. V těch letech jsem pochopil, že je to pro mě v podstatě nedostižné, že konkurence je velká a já nemám třeba ani nejlepší techniku, na které jsem jezdil. Prostě jsem neměl šanci ty kluky porážet ani po technické stránce. Zároveň jsem v těch letech jezdil pracovat do Skotska na farmu sbírat ovoce. A tam jsem samozřejmě neměl kolo s sebou, takže jsem po práci začal běhat, protože úplně nevydržím nic nedělat a jen pracovat. Když jsem se pak ze Skotska vrátil, řekl jsem si, že zkusím rok běhat a uvidím, jak mi to půjde. A vyšlo to.

Do trutnovského oddílu jste se dostal hned?
To přišlo až posléze. Nejdřív jsem si pár měsíců běhal jen tak a pak jsem přišel na nějaké místní závody, kde byl i můj nejlepší kamarád, který běhal za Trutnov. Ten mě představil trenérovi Honzovi Tunovi a ten mi řekl, že jestli chci, ať přijdu na trénink. A tak jsem s nimi začal trénovat. Myslím, že v té době už mi bylo dvacet.

Takže od prvních běžeckých začátků k vrcholové úrovni vedla cesta dlouhá několik let?
Myslím, že šest let to trvalo. 

Kdo vám na té cestě pomohl nejvíc? Je běh hlavně o samotném běžci, nebo bez správného vedení nejde růst?
Myslím si, že je to kombinace všeho, ale bez trenéra, minimálně když člověk nemá zkušenosti, se to těžko dotahuje daleko. Trenér chápe skladbu tréninku, a když v tom člověk není vzdělaný, tak se to dělá těžko. Já jsem se nějaký čas po přechodu do Prahy trénoval sám, a když se na ten trénink zpětně podívám, byl hrozný, jak jsem si ho skládal úplně sám. Takže trenér tam má určitě svoje opodstatnění. Klidně bych řekl, že je alfa a omega. Měl jsem štěstí, že jsem se po přechodu do Prahy čistou náhodou dostal k Honzovi Pernicovi, což je taky reprezentační trenér běžců. Ten mi dal asi nejvíc. Spolupracovali jsme až do září loňského roku. 

A dnes je vaším trenérem kdo?
Teď se trénuju tak nějak sám, ale hodně vycházím ze školy Honzy Pernici. Z těch tréninků beru inspiraci.

Vraťme se ještě k pardubickému půlmaratonu. Jak jste si tam doběhl pro mistrovský titul? Bylo to na pohodu, nebo to bolelo?
Dalo by se říct, že to bylo svým způsobem na pohodu. Věděl jsem, jakou teď mám výkonnost, a že ji za dva týdny od pražského půlmaratonu určitě neztratím. I s tím jsem do závodu šel. Moje taktika byla jednoduchá: netaktizovat a rozběhnout to rychle od začátku, ideálně se chytit keňských běžců a běžet s nimi. Oni ale ten den běželi mnohem rychleji, než na co jsem měl. Zároveň mě během závodu trochu omezovalo svalové zranění, se kterým už asi rok bojuju a které se mi občas ozve. V půlmaratonu to ale ještě není tak omezující, abych musel závod vzdát nebo výrazně zpomalit. Takže jsem po nějakých sedmi kilometrech z tempa těch Keňanů vystoupil a pak už jsem si to víceméně hlídal až do cíle. 

Jak jste se po závodě odměnil? Máte nějaké oblíbené jídlo po doběhu?
Že bych měl úplně jedno vyloženě oblíbené jídlo po závodě, to nemám. Velmi záleží, jaké jsou možnosti. Tentokrát jsem si dal kebab, protože mě čekala ještě několikahodinová cesta autem a věděl jsem, že se potřebuju najíst. Takže kebab byl zrovna po ruce. 

A jak to máte s pivem?
Asi bych lhal, kdybych řekl, že pivo nepiju. A pivo je asi jediný alkohol, který si sem tam dám. Většinou tomu říkám takové půlpivo, protože si s přítelkyní otevřeme pivo a dáme si ho napůl. Takhle jednou, maximálně dvakrát do týdne. V závodním týdnu už ho pak většinou nepiju vůbec. Ale v běžném týdnu si jedno, dvě půlpiva dám.

Spousta lidí vnímá běh jako mentální restart. Máte to tak také, nebo je pro vás dnes už hlavně výkonem?
Určitě to nějaký restart bývá. Občas je to i produktivní, několikrát mě během běhání napadly různé věci, protože se člověk dokáže zamyslet nad věcmi, na které normálně nemá čas. Pro mě je to určitě pořád relax, ale zároveň i určitá forma závislosti, dalo by se říct. Vím, že když třeba dva dny nejdu běhat, tak se to na mně hodně rychle podepisuje.

Běháte raději sám, nebo vás baví i společné výběhy?
Většinu času běhám po práci a málokdy se někomu hodí můj režim. Takže většinou běhám sám. Ale snažím se, aby ty volnější běhy, když nejdu nějakou kvalitu, byly společné. Scházíme se tady s mými běžci a tak nějak klušeme a u toho si povídáme. 

Motivuje vás víc konkurence, nebo jste si největším soupeřem vy sám?
To je zajímavá otázka. Když se na to podívám, tak si myslím, že konkurence je určitě dobrá. Když konkurence je, tak vás posouvá. Já teď vycházím z nějaké generace běžců, kdy se přede mnou v Česku běhalo spíš pomaleji, a teď se to v posledních letech začalo zvedat. Mám pocit, že se tak nějak vezu na vlně těchhle běžců. Neřekl bych, že jsem úplně na špičce, ale jsem hned za ní a právě tím, že se za tou špičkou ženu, se zlepšuju. 

Sledujete současné běžecké trendy?
Já nevím, jestli jsem ten správný člověk, který by šel úplně cestou trendů. Já jdu v tréninku hodně postaru. V podstatě jen za hodinkami, a to je všechno, co k tréninku používám. Podle toho se orientuju. Takže různé wattmetry, měření teploty těla a podobné vychytávky úplně nevyužívám a netrénuju podle toho.

Co dnes děláte pro regeneraci, co jste dřív tolik neřešil?
Asi hlavně jím. To je to nejdůležitější – dostatečně jíst a dostatečně spát. Bez toho jsou ty ostatní věci k ničemu. A co mi pomohlo nejvíc, je to, že jsem přestal chodit do tréninku za každou cenu, i když jsem byl unavený, nebo v brzkých hodinách, kdy tělo na těžký trénink ještě není připravené. To jsem úplně omezil a už to nedělám, že bych šel těžký trénink v pět nebo v šest ráno před prací. Spíš jsem v poslední době ubral v objemu a soustředím se na kvalitu.

Vyhýbají se vám zranění?
Jo i ne. Takové ty běžecké bolístky, které má asi každý běžec a které vás úplně nevyřadí z tréninku nebo vás vyřadí na týden, dva, ty samozřejmě mívám. Ale nějaké větší zranění, kvůli kterému bych musel na měsíc přestat běhat, tomu se poslední roky naštěstí vyhýbám. Musím říct, že když jsem začínal, bylo to mnohem častější. Asi tím, že tělo ještě nebylo na ten pohyb úplně adaptované.

Máte nějaké místo, kam se při běhání vracíte nejraději?
Mám spíš oblíbená místa. Obecně mám rád běhání v Alpách. To je pro mě asi nejoblíbenější místo na běhání. A kde přesně v Alpách, to už je mi ve výsledku jedno. Hezké je to tam všude.

Jste dnes spíš horský běžec, silničář, nebo univerzál?
Asi by se dalo říct, že univerzál. Ale letos se chci soustředit hlavně na silnici a vrchy si nechávám na další roky, až budu cítit, že už nemám na silnici v rychlosti kam víc progresovat.

Loni jste zvítězil na trutnovském OlfinCar půlmaratonu. Budete letos obhajovat?
Asi bohužel ne. Úplně mi to nezapadá do plánu. Teď se soustředím hlavně na Pražský maraton a poté se budu soustředit na další závody.

Tento rok máte skvělou formu. Zaběhl jste si osobní rekord na desítce v Pečkách (30:41) i při půlmaratonu v Praze (1:05:04). Takže se nabízí otázka: Věříte si i na zlepšení v maratonu?
Doufám, že v tom budu pokračovat. Hodně se ale uvidí, jak to bude s mým svalovým problémem. Ten může výkon asi ovlivnit nejvíc, protože loni mě právě v maratonu vytrestal.

O jaký problém jde?
Víceméně je to bolest v třísle, ale problém je ve stehně. Stahuje se mi tam jeden sval. Já si ho sice dokážu povolit, ale on se stáhne zase zpátky. A zatím mi nikdo nedokázal říct proč, takže to nemám moc jak léčit. Pak mi ta bolest prostupuje skrz tříslo až do břicha a v pohybu mě každý krok bolí. Čím déle to trvá, tím víc se to zhoršuje. Pak už to přechází do křečí, jako právě v maratonu.

Je podle vás tedy reálné překonat předloňský čas 2:23:34 z Košic?
Já myslím, že reálné to určitě je. Když teď běžím půlmaraton za 1:05, ten rozdíl v tempu mezi půlmaratonem a maratonem by už neměl být tak velký. Dalo by se říct, že minimálně na čas pod 2:20 bych určitě měl mít natrénováno. Tak uvidíme. 

Jaké další závody vás letos čekají?
Druhou půlku sezóny, tu zářijovou a podzimní, zatím úplně naplánovanou nemám. Teď se chci soustředit na maraton a potom bych chtěl běžet ještě půlmaraton v Karlových Varech, protože to mám teď kousek, tak bych toho chtěl využít. Tam už ale asi nebudu cílit na nějaký čas, spíš si ten závod chci užít. Potom se uvidí, jak na tom budu. Dám si asi nějakou pauzu, znovu rozjedu přípravu směrem k září, kdy bych chtěl běžet desítku v Praze. A po ní se ještě budu rozhodovat, jestli poběžím Ústí, nebo Běchovice.

Máte nějaký velký běžecký sen?
Asi vyhrát Pražský maraton. Myslím si, že by to byla hezká tečka. Kdybych v rámci mistrovství republiky v Praze získal titul, byl bych rád. Jsem realista, takže vím, že keňské běžce asi neporazím, ale vyhrát mistrovský titul v Praze, to by pro mě bylo hodně.

Proč jste se vlastně přestěhoval z Prahy do Aše?
Nebyl v tom nějaký plán, že bych chtěl vyloženě do Aše. Byla to spíš shoda náhod. Aš jsme navštívili v rámci cyklistických cross-country závodů přítelkyně a náhodou jsme zjistili, že je tady pracovní pozice, která by mi vyhovovala a byla v oboru, ve kterém jsem hledal. Relativně se nám tu líbilo, tak jsem to zkusil. Přihlásil jsem se do výběrového řízení a byl jsem vybrán. Takže takhle jsem se dostal do Aše. Zároveň jsme chtěli z Prahy pryč. Už nás tolik netáhla, životní náklady tam jsou poměrně vysoké a hledali jsme nějakou alternativu. Vlastně nám bylo relativně jedno, kam v Česku se přestěhujeme. 

Povězte na závěr, co byste poradil člověku, který chce právě teď začít běhat?
Určitě bych mu poradil, ať do toho jde a nebojí se toho. Ale zároveň musí chápat, že pokud nikdy neběhal, tak to nepůjde ze dne na den. Chce to čas. Stejně jako mně trvalo několik let dostat se odnikud někam, i se začínáním běhání je to běh na delší dobu. Nebát se, začít klidně indiánsky, kombinovat chůzi a běh, a ono se to tělo postupem času adaptuje. Jen u toho člověk musí vydržet a být konzistentní.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Matěje Zimy