Snažím se vyjadřovat sám sebe, říká malíř a fotograf Jaroslav Kaválek

Jste malíř a fotograf. Jsou to pro vás rovnocenné umělecké disciplíny?
To rozhodně ne. Malba je z technického hlediska mnohem složitější a náročnější, a to i finančně, protože je potřeba koupit plátno, barvy a podobně. Z uměleckého pohledu jsou zde samozřejmě také rozdíly. Do svých maleb vkládám hodně představivosti. Zároveň ale také někdy maluji, nic si při tom nepředstavuji a čekám, co z toho vzejde. Teprve potom do obrazu přidávám ještě nějaké další prvky. U fotografie už předem vím, co zachytím a jak by to mohlo ve výsledku vypadat. Trochu se to mění, když fotím na delší čas. Vím ale například, že když projede auto, přes záběr bude červená a modrá čára, ale nevím, jak to bude moc rozmazané. Ty dlouhé časy mě ale na fotografii moc baví.

V současné době máte do konce března v prostoru trutnovské radnice, který provozuje galerie města, výstavu fotografií nazvanou Fáze. Co divákům představujete?
Na výstavě představuji třicet fotografií z posledních pěti let, které dohromady vytvářejí mozaiku míst i nálad. Myslel jsem si, že tam přidám ještě nějaké další snímky, třeba i dvacet let staré, ale kapacitně už to nebylo možné. Většinou jde o záběry měst, a to nejen z Trutnova. Jsou tam i fotografie z Prahy, například Národní divadlo, Karlův most nebo Tančící dům, dále z Bratislavy, Polska či ze Španělska, kde jsem v barcelonské bazilice Sagrada Familia fotil výřez stropu. Když jsem koukl nahoru, říkal jsem si, že to je něco neskutečného. Mnoho lidí se mě pak ptalo, zda ta fotografie není poskládaná z několika částí, protože to tak na první pohled vypadalo. Až na jeden snímek jsem vše fotil mobilem, kdy se u velkých fotek malinko ztrácí ta kvalita, vzniká šum, a to se mně líbí. Vše je na úplně matném fotografickém papíru a některé snímky zdálky připomínají obrazy.

Jak svým uměleckým okem vidíte svět a čím je pro vás v tvorbě důležitá imaginace?
To je těžká otázka. Když jsem začal malovat, velmi mě fascinoval Salvador Dalí a líbily se mi ty vymyšlené věci, který ve skutečnosti neexistujou, a ten prostor do dálky. To mě celý můj tvůrčí život inspiruje, a když chodím po světě, stále tyto obrazy vidím. Mám třeba rád, když je v dolní půlce obrazu dejme tomu pole, nahoře nebe a v tom nějaké další záběry. A to se týká i mých fotografií. Vše je propojené právě s imaginací.

Lze se na výstavě potkat i s experimentem či náhodou?
Určitě. Mám tam fotografii obyčejné lampičky, na níž je zavěšený stříbrný řetízek, který jsem rozhoupal. Nastavil jsem dlouhý čas, fotil jsem ho a čekal, co z toho vznikne. To byl takový experiment a zároveň to bylo postavené na náhodě. Nevěděl jsem totiž, jak to dopadne.

Stává se někdy, že původní realita ve výsledném snímku zcela zmizí?
Jak v kterém, ale určitě se to stává. Znovu si ale říkám, že jsou některé fotky, u nichž vím dopředu, jak budou vypadat. Potom jim možná dám trochu více kontrastu jako barvy, ale nic jiného v nich už neměním. U některých snímků focených prostřednictvím dlouhého času se ale realita ztrácí.

Je pro vaši uměleckou tvorbu zásadní kreativita a snaha vytvořit si svůj vlastní svět?
To na sto procent. Asi by mě nebavilo jít na Sněžku, jenom něco vyfotit a zase jít dolů. Jednu fotku ale ze Sněžky mám. Je na ní cesta a na jejím konci se zezadu vynořují mraky. To mi tam přijde hodně zajímavé. A aby to bylo ještě zajímavější, je vyfocená záměrně nakřivo. Takových fotografií, které nejsou vyfocené rovně, mám více.

Mají vaše fotografie blízko k malbě?
To úplně nemají. I když se snažím malovat obrazy, moc to neumím. Nenakreslím skutečného člověka ani opravdový strom, prostě to nedovedu. Když jsem byl na vojně, museli jsme absolvovat psychotesty a pan doktor mi řekl, ať namaluju člověka a strom. Zeptal jsem se ho, jestli to mám namalovat podle skutečnosti, nebo podle svých představ. On odpověděl, že tak, jak si to představuji. Tak jsem namaloval svého člověka a svůj strom. Pak jsem mu šel své dílo ukázat. On na mě koukal a poznamenal: „A vy mi chcete říct, že nejste blázen?“

Před lety, na své první autorské výstavě v trutnovském Matesu, jste se nechal slyšet, že byste rád vytvořil fotky, které budou mít výhradně váš rukopis, aby ho divák hned rozeznal a řekl si: To fotil Kaválek. Platí to stále?
Platí. Snažím se vyjadřovat sám sebe, ať to jsou obrazy, nebo fotografie, u kterých chci, aby tam byl můj rozpoznatelný rukopis, což je pro mě hodně důležité.

V Trutnově hodně fotografů v souladu s odkazem na legendu Jiřího Havla fotí přírodu a nedaleké Krkonoše. Uvažoval jste o tom někdy také, nebo to šlo mimo vás?
Tohle šlo vždy mimo mě. Asi rok nebo dva jsem byl členem fotoklubu Nadraka, ale nakonec jsem odešel, protože jsem chtěl jít svou vlastní cestou. Krkonoše, kytičky a stromečky, to mě nijak nenaplňuje.

Máte tendenci divákům fotografie vysvětlovat, či dáváte přednost jejich vlastní interpretaci?
Dávám přednost jejich interpretaci. Vysvětlovat a povídat si o svých fotografiích mi moc nejde a nemám to vůbec rád. Jsem sice v souvislosti s obrazy a fotografiemi rád středem pozornosti, ale ne ve vysvětlování. Myslím, že vlastní interpretace je pro diváka důležitá.

Aby si v tom našel svůj osobní příběh?
Ano. Samozřejmě, když se mě někdo na něco zeptá, klidně mu odpovím. Prostě někam jdu, najednou mě něco napadne a něco uvidím, chvíli tam stojím, koukám a zkusím to vyfotit. Buď se mi ta fotka líbí, nebo nelíbí. A to je všechno. 

Fotíte jen mobilem, nebo i fotoaparátem?
V současné době mobilem, ale od šestnácti jsem fotil na kinofilm s dvaatřiceti snímky. Tehdy jsem se hodně těšil na vyvolávání filmů a byl zvědavý, co z toho bude. Pak jsem zjistil, že z třiceti dvou fotek se mi líbí čtyři a zbývající byly nepoužitelné. Měl jsem tehdy zrcadlovku, koupil jsem si spoustu objektivů, stativ a to stálo všechno dost peněz. Navíc jsem s sebou stále nosil batoh, pořád vyměňoval objektivy a podobně. To už je pryč. Teď už jsou k dispozici mobily, které fotí velmi kvalitně, a je to mnohem pohodlnější.

Měl na vás kromě Dalího ještě někdo vliv?
Sochař a malíř Jaroslav Róna. Je to velký kamarád mého taťky, často jsme za ním jezdili, několikrát spali v jeho ateliéru a mám od něj doma obraz. Z fotografů jsou mi blízcí Jan Saudek, který má hodně specifickou tvorbu, a také Robert Vano. Vždycky, když jdu na výstavu, ať fotografií, nebo obrazů, nekoukám tolik na to, jak to vypadá, proč tyhle barvy, ale vždycky si představuji toho tvůrce. Jak asi vypadá, proč dělá právě tohle a co se mu při tom odehrává v hlavě. Teprve potom si to jako divák začnu spojovat.

Kdy a co vás přivedlo k výtvarné a fotografické tvorbě?
K výtvarné mě dovedly graffiti. Tehdy jsem si koupil nějaký časopis a v něm bylo na jedné stránce namalované nevšední písmo v tom duchu. Začalo mě to zajímat a doma jsem to zkoušel. Potom jsem od taťky dostal na zkoušku starý foťák a jel do Prahy. Tam v té době byla úplně první legální zeď s graffiti a já jsem je fotil. To mě dostalo nejen k malování, ale i k fotografování. Uplynulo asi pět let, taťka viděl, že mě to baví, věnoval mi kvalitní Praktiku a to mě nastartovalo.

Jste v současné době členem nějaké umělecké skupiny?
Ne, nejsem. Jak už jsem uvedl, byl jsem nějakou dobu ve fotoklubu Nadraka. Potom jsme měli nějaký čas skupinu Guma a působili v klubu Kabinet na Jiráskově náměstí, kde byl prostor pro malíře i fotografy. Tam jsme si například vytvořili cameru obscuru, což je taková dírková komora. Je to zalepené páskou, ta se strhne, dovnitř pronikne světlo na konkrétní místo, které se snímá. Sice ta fotka je nepatrná, ale výsledek může být nečekaný. V současné době jsem už solitér.

Pracujete po výstavě Fáze na něčem novém?
V trutnovském Železném baru jsem před dvěma lety na stěnu namaloval obraz a teď bych ho měl přemalovat. Na stěně by měla ještě vzniknout trojrozměrná železná plastika. Na příští rok se rýsuje výstava mých obrazů v Muzeu Podkrkonoší. A uvidím, co bude v budoucnosti. Ve třiačtyřiceti letech snad moje cesta už někam vede. Snažím se dlouho fotit a malovat, ale jsem poněkud neprůbojný člověk. I moje přítelkyně mi říká, že bych se měl začít trošku víc ukazovat a dávat najevo, že neprůbojný tak úplně nejsem.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová