Trutnov je skvělý a nevyčerpatelný ateliér, říká fotografka Lenka Hurdálková

Lenko, snažíš se vidět a zachycovat místa či situace, které běžný chodec míjí bez povšimnutí?
To jsi, Hynku, vystihl přesně. Spousta mých fotek je o náhodě, ráda fotím nalezená zákoutí nebo zátiší, v přírodě i ve městě. Stane se, že se zastavím třeba u oprýskané omítky nebo horkovodu a vidím různá připodobnění. Takže za mnou se pak občas zastaví další kolemjdoucí a kouká, co tam proboha vidím. (smích)

Co se v tobě musí odehrát, abys na něco zaměřila objektiv a zmáčkla spoušť?
To záleží na tom, co zrovna fotím. Vždycky mě ale vize budoucí fotky musí nějak oslovit. Zaujmout může světlem, barvou, vtipným momentem, emocí, tím, že je něco jinak než včera. Naplno využívám komfort digitálního fotoaparátu, takže se nebojím přiznat, že pro jeden záběr nacvakám více fotek. Ale často použiju právě ten první, protože tam je prostě pro mě ten správný okamžik. Mnohdy je to i tak, že když zaměřím objektiv a mačkám spoušť, už dobře vím, že tu správnou chvíli jsem prošvihla.

Nyní jsi v prostoru městského úřadu Galerie města Trutnova uspořádala výstavu Domovina. Proč zrovna tento název?
Slovo Domovina samo o sobě ve mně vzbuzuje milý, příjemný pocit. Místo, kam patříš a kde je ti jednoduše fajn. Hlavní inspirací je však pro mě písnička od zdejšího hudebníka Radka Maliny, kterou takhle pojmenoval. Před pár lety jsem tuhle skladbu doprovodila fotkami, dvě z nich jsou součástí výstavy. Proto jsem o názvu ani dlouho nepřemýšlela, lepší bych nenašla.

Která témata nebo místa jsou součástí tvých fotografií?
Je to vlastně procházka Trutnovem. Jsou tam místa, kudy běžně chodím, nebo je vidím z nějakého kopce. Je tam i reportážní fotka z koncertu v Uffu, protože koncertů nebo hudebních festivalů s foťákem navštívím taky hodně.

Jak probíhá samotné focení? Využíváš k němu nějaké technické prvky?
Plno fotek pořídím celkem náhodně. To ale neznamená, že neplánuji dopředu, jakou foto výbavu přibalit. Mým základním společníkem je bezzrcadlovka Nikon Z6. Podle směru a cíle „výpravy“ volím objektiv, o kterém si v tu chvíli myslím, že bude ten pravý. Když jdu na kopec s úmyslem pokochat se výhledem a vyfotit třeba západ sluníčka nebo bych ráda nafotila detaily ulic a domů ve městě, použiju nejspíš teleobjektiv, s jehož pomocí si objekty násobně přiblížím a celý pohled dostane naprosto jinou perspektivu. Pro záběry, například podloubí nebo nějakého interiéru, vyberu širokoúhlý objektiv s úhlem záběru 130 stupňů. A když vyrazím na festival Webrovkafest, určitě vyberu objektiv s co nejlepší světelností, která mi umožní vytvořit použitelné fotky i za zhoršených světelných podmínek. Nesmím zapomenout na můj oblíbený makro objektiv, přes nějž spatřuji miniaturní detaily čehokoliv a můžu jen žasnout, jaké krásy, tvary, souhry a jemnosti jsou našemu oku utajeny. A možná i proto mám potřebu chránit každý, i ten miniaturní život. Další, teď už pro mě nezbytnou výbavou je stativ, který jsem donedávna používala spíš výjimečně. Posledním technickým prvkem, pomocí něhož vznikla také jedna fotka patřící k vystaveným na městském úřadě, je dron.

Co je pro tebe nejdůležitější – světlo, kompozice, okamžik…?
Okamžik bych zařadila na nejdůležitější pozici. Může se ale stát, že ať se snažím sebevíc, nedokážu prožitý okamžik přenést do fotky úplně. Pak si říkám, to nevadí, že to nevyšlo podle představ, jsem ráda, že jsem to mohla zažít a vidět. Úplně mi ožívá vzpomínka na jedno ráno v libečském lomu, kdy těsně nad hladinou doslova tančila mlha a protější sráz pomalu zalévalo sluníčko. Luxus.

Mohla bys popsat hlavní myšlenku nebo emoci, kterou chceš předat návštěvníkům výstavy?
Tady by se dal citovat kousek z Radkovy Domoviny. „Kolik je tu nádherných míst, podívej, kde můžeme žít…“ Tak to vnímám. Máme fakt krásné místo pro bydlení. Zelené, čisté město s voňavými lesy a loukami, živou řekou, úžasné výhledy z kopců, které ji lemují, upravené ulice a parky, spoustu zajímavých kulturních, sportovních a dalších možností, co víc si přát? Navíc každé, i nejvšednější místo může mít v určitou chvíli svoje kouzlo. A baví mě, že třeba i pohled na tvora, přestože nepatří mezi naše oblíbence, v nás může vzbuzovat pozitivní a úsměvné reakce. Přijde mi hezké na to všechno upozorňovat.

Kdy přišel ten okamžik, který tě přivedl k fotografování, a co tě u něj drží dodnes?
Mé úplné fotografické začátky v době kolem mých osmnácti let se pojí s potřebou zaznamenat bujaré chvíle strávené s naší nezapomenutelnou partou z karate, kdy jsem fotila bůhvíčím. Vybavuju si ty momenty překvapení, kdy si domů přineseš vyvolané fotky od foťáka a snažíš se rozklíčovat, co to asi na fotce je, nebo kdo to mohl fotit, když jsi na ní taky. Poněkud přemýšlivěji jsem se focení začala věnovat o dost později, protože původně u nás převážně fotil Jarda. Postupně jsem se díky němu i našemu kamarádovi Soptíkovi, s kterým jsme všichni společně vyráželi na fotovýlety, prokousávala teorií i praxí, až jsem roli hlavního fotografa u nás převzala. Bylo to ale jen do chvíle, než si můj muž pořídil dron, což je nejspíš i jeden z několika dílků, co mě u focení drží dodnes. Je to náš společný koníček, jsme si zároveň partnery na výpravách za focením, i když je to třeba jen tady za humna. Je pak pro nás zábava vidět stejné místo zaznamenané tím druhým. Navíc se dokážeme pochopit a tolerovat, protože koníček je to krásný, ale někdy časově dost náročný.

Od roku 2014 jsi součástí trutnovského fotoklubu KDÚ, tedy Každé druhé úterý. Čím je pro tebe členství v něm důležité, případně inspirativní?
Inspirace je ve fotoklubu více než dost. Téměř na každém setkání prohlížíme a hodnotíme kolekci fotografií kolegů z jiného fotoklubu, kde se často objevují opravdu moc hezké snímky. Naše úterky doplňují prezentace z vlastních řad. Jednotliví členové mají možnost promítnout svou tvorbu ostatním, což bývá často velice inspirativní, poučné i záživné, zvláště se správně zvolenou odrůdou vína. Kromě inspirace je tam něco, co mě drží a proč se vracím, a to je přátelství. Přestože tu naši bandu postupně spousta lidí různým způsobem opustila a s nejedním z nich jsem se hodně těžce loučila, zůstali tam přátelé, kteří si našli velký kus místa v mém srdci.

Hodně fotografů v Podkrkonoší se věnuje krajinářské fotografii. Jeden kolega z fotoklubu však řekl, že všichni fotí krajiny a ty fotíš kraviny, a to tě, jak jsi poznamenala, dobře vystihuje. Které kraviny tedy fotíš nejraději?
No jo, to byl Vláďa Groh. Jednu kravinu přikládám jako PF, která mimochodem vznikla taky hezkou náhodnou souhrou. Beru to jako určitý dvojsmysl, pokud možno trochu vtipný, není to jen obrázek. Název může být stejně důležitý jako fotka.

Upravuješ fotky v počítači, nebo jim ponecháváš původní syrovost?
Fotky vždycky upravuju. Snažím se úpravy co nejvíc zjednodušit, ale základním procesem projde každá. Jsem při focení malinko lajdák, spoléhám na to, že fotím do formátu raw, z něhož lze dosti dat vytáhnout a úprava je jednodušší.

Tvůj žánrový rozptyl je poměrně velký. Neuvažovala jsi někdy o tom, že by ses zaměřila na něco konkrétního a u toho setrvala?
Vlastně asi ani ne. Přijde mi, že napříč žánry proplouvám ve spojení s okolnostmi a svým aktuálním naladěním a vyhovuje mi to.

Do jaké míry tvoji tvorbu, jako trutnovskou patriotku, ovlivňuje prostředí Trutnova a Podkrkonoší?
Trutnov mám moc ráda, celý život tady bydlím, znám tu plno koutů, vím, kam se projít, když nechci potkávat lidi, a naopak, kam zamířit za muzikou nebo dobrou společností. Beru naše město jako skvělý a nevyčerpatelný ateliér například i pro rodinné či portrétní focení.

Jsou místa, kam se ráda a opakovaně vracíš?
Jsou. Většina je blízko místa, kde bydlíme. Ráda se zastavuju u řeky, v létě v řece, vracím se do lesa a na místa, odkud je výhled do kraje a na město. Od dětství mě to táhne na Bojiště a posledních několik let si mě i mého muže získalo srdce Starého Rokytníku, a tím je místní kostel sv. Šimona a Judy. Když opustím hranice Trutnova, asi nejraději se vracím na jižní Moravu, tam je těch srdečních míst několik, ale mezi nimi vítězí Strachotín.

Při vernisáži výstavy Domovina jsi naznačila, že v poslední době tíhneš k videu. Co jsi měla konkrétně na mysli?
Fotka a video mají hodně společného. Poslední dva roky mě často doprovází malinká kamera Osmo Action zvládající video i fotky, kterou jsem si už tak nějak přivlastnila, protože původně byla mého muže. To on mě vlastně přivedl k tématu časosběrného videa, což bývá nejčastěji výsledkem záběrů pořízených pomocí ní. Měla jsem tu čest doprovodit fotkami několik písniček svých přátel hudebníků. Kromě Domoviny takto vznikly další klipy a několik společných vánočních písniček s malými muzikanty z Obchůdku u Malin. Jako spouštěč ke kroku fotky nějak rozhýbat u mě byly asi právě ty časosběry, které jsem okoukala od Jardy, on jich spoustu pořídil z dronu. Když se začal věnovat převážně focení, napadlo mě v tom pokračovat nějakým pro mě dostupným způsobem. Abych si neblokovala na nejlepší chvíle foťák, začala jsem používat malou kameru.

Co jsi už natočila?
Několik malých reportů z akcí. Z mojí knihovny krátkých záběrů jsem poskládala obrazovou část k několika skladbám mých přátel, jako jsou zmíněný Radek Malina či Jana Singerová. Na skladbě Podvečer od Pepy Lábuse se obrazově se mnou podílel i můj muž Jarda.

Je podle tebe pro dnešního diváka těžké zastavit se a vnímat fotografii více do hloubky?
Těžké je možná zastavit se. Pokud se někdo rozhodne strávit určitý čas tím, že si prohlédne fotografie na výstavě nebo třeba i na sociální síti, věřím, že dokáže jejich hloubku vnímat, zamyslet se nad obsahem, třeba se i nechá inspirovat.

Nemůže tuto autentickou cestu v blízké budoucnosti nahradit umělá inteligence?
Určitě nedokáže nahradit prožitek fotografa ve chvíli, kdy mačká spoušť. Kolem mě AI zatím jen krouží, ale snažím se ji brát spíš jako možnost vylepšení, nějakého posunu. Všímám si, že kamarád Milan pomocí ní dokáže na fotce oživit kdejakou sochu, která najednou vstává z podstavce či náhrobku a odchází… Mě to baví, ale otázkou je, kam až ji necháme zajít.

Z fotek, které vznikají při tvých procházkách, každoročně tvoříš kalendář a výtěžek z prodeje jde na dobročinné účely. Na co konkrétně?
Na Webrovkafest. To je charitativní festival na podporu znevýhodněných dětí, který se vždy koná v listopadu na Klučance v Dědově u Teplic nad Metují a v únoru v trutnovské pivnici Kotva. Duší festivalu byl Vojta Lábus, kterého jsem měla moc ráda.

Proč ses rozhodla pro tuto charitativní cestu? Čím je pro tebe důležitá?
No, vlastně si ani nevzpomínám, nějak to prostě přišlo… Musím ale zmínit, že výtěžek ze svého prvního kalendáře jsem věnovala psímu útulku. Tam jsme s holkama další spolupráci posunuly jiným směrem. Kalendáře pro útulek vznikají z fotek, které se podaří nafotit při mých návštěvách tam. Trutnov byl najednou „volný“ a já jsem se ráda nechala nasměrovat od Káti Hejnové, kam z něj věnovat výtěžek. Důležité je to, že tato cesta je mi blízká, přirozená, nabíjí mě a hodně moc motivuje.

Když se řekne fotografie, co se ti vybaví na první dobrou?
Zastavený okamžik.

Mohla bys prozradit své tvůrčí plány?
Po Vánocích jsem měla možnost vrátit se k naší podzimní rodinné výpravě po Itálii, ze které jsem přivezla kupu materiálu, a jeho zpracování mě tedy zaměstná na velkou část dalšího roku. Nepochybuji o tom, že výběr se pak prolne s další krásnou písničkou. Moc se na ty měsíce těším, neboť navštívená místa ve mně zanechala velikou stopu a prožitky při společně strávených chvílích s mými kluky jsou nesmazatelné.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Lenka Hurdálková