Pádluje a háčkuje. Snažím se objevovat a posouvat svoje limity, říká Anna Viková

Jak se vám daří skloubit školu, sport a tvorbu?
To je problém, s kterým docela bojuji. Nejraději bych dělala spoustu věcí, ale v poslední době na to vůbec nemám čas, a proto některé musejí jít stranou. Mám třeba období, kdy dva měsíce vůbec neháčkuji. Potom mi to vždycky moc chybí, tak se k tomu vrátím. Snažím se školu, sport i tvorbu kombinovat a nějak to skloubit, ale je to samozřejmě náročné.

V Galerii Draka jste měla v březnu výstavu své háčkované tvorby nazvanou Ist so geschickt, což by se dalo přeložit jako Je to tak chytré. Proč jste zvolila tento název?
Všechny přípravy výstavy proběhly hrozně narychlo. Ujala se toho moje mamka, která mi to oznámila, když jsem byla na soustředění ve Španělsku. Dohodla se na ní s Ottou Štemberkou, provozovatelem Galerie Draka. Takže celou výstavu včetně názvu vymyslela mamka a já jsem to jen odsouhlasila.

Co jste návštěvníkům galerie představila a jaký je to pocit vystavovat své práce veřejně?
Hlavní část výstavy tvořily háčkované topíky, což je dámské oblečení pokrývající horní část těla, nebo svetříky. Zásadní věcí však byly háčkované šaty, které jsem si vytvořila na věneček do loňských tanečních. Některé oblečení normálně nosím, ale ne zase tak moc často. Vystavené prvotiny nebo starší věci sice vypadají dobře, ale nejsou k nošení moc praktické. Svou tvorbu většinou lidem moc neukazuji, protože se nerada chlubím. Když k nám ale někdo přijde na návštěvu, mamka vždycky něco vytáhne, jakože bych se měla pochlubit a ukázat, co tvořím. Pocit z výstavy, kde byly k vidění moje věci, byl však skvělý.

Vaše maminka Jana při vernisáži řekla, že cestou na závody a zpět využíváte čas v klubové dodávce, a když nespíte, háčkuje nebo pletete. Je to tak?
Ano, je to pravda. Při tom mém sportu hodně cestujeme autem do zahraničí. V tu chvíli mám spoustu času, takže v autě hodně tvořím a háčkuji.

Vznikl některý z výrobků právě při těchto dlouhých cestách?
Spíše částečně. U tohoto druhu tvorby často potřebuji věci zkoušet na sobě, občas je musím rozplést a začít od začátku nebo je trochu upravit. K tomu potřebuji prostor, který v autě samozřejmě není. Proto finální oblečení, které si mohu rozložit kolem sebe, dělám většinou doma. Také nejsem moc schopná začít dělat jednu věc, tu dodělat a pak začít dělat druhou. Mám vždycky rozpracovanou spoustu věcí najednou. Na cestách tedy vznikají jen polotovary, které pak doma v klidu dokončuji. 

Co na tyto vaše aktivity říkají sportovní kolegové?
Když vytvořím něco, co je povedené, všichni to docela obdivují, nebo mi chválí háčkované oblečení, které mám zrovna na sobě. Jsou velmi vstřícní. Také jsem si všimla, že poměrně dost mladých lidí se v současné době začíná věnovat ruční tvorbě, a znám dost těch, kteří háčkují.

Máte tedy pocit, že zájem o ruční tvorbu mezi mladými lidmi roste?
Doba je teď taková hektická, takže mi přijde, že hodně mladých se snaží najít si nějakou tvůrčí cestu. Jedna moje starší kamarádka, která mimochodem taky jezdí na vodě, má svoji háčkovanou značku. Tvoří čepičky na zakázku a má v tomto směru svůj vlastní byznys. Stejně jako mě i ji sportovní kolegové respektují a vnímají to jako normální věc.

Jak jste se k tomuto druhu tvorby dostala?
S háčkováním jsem začala už před hodně dlouhou dobou, myslím, že někdy v první třídě. Naučila mě to mamka a ze začátku jsem háčkovala jednoduché čelenky. Poté jsem se věnovala jiným věcem a k háčkování se aktivně vrátila před čtyřmi lety. Tehdy jsme se ve škole s kamarádkou domluvily, že vytvoříme společný dárek pro jinou kamarádku, a uháčkovaly jsme jí deku. Od té doby háčkuji dodnes.

Je to časově náročné?
Docela jo. Než začnu, hledám si třeba nějaké video návody nebo tutoriály na YouTube. Občas se toho při tvorbě přímo držím, jindy si z toho něco vezmu a domyslím to po svém. Než něco začnu tvořit, celkem dlouho o tom přemýšlím. Návrhy nebo nákresy si vlastně nedělám, což není moc praktické, protože občas si něco vytvořím v hlavě a pak to nejde úplně zrealizovat. Musím to znovu rozplést nebo trochu změnit svoji původní představu.

Na co se zaměřujete a co vás na tom nejvíce baví?
Radost mi dělají úplně obyčejné věci, například čepice, kterou pak můžu nosit celou zimu a opravdu ji využiji. Velkou radost jsem měla z šatů do tanečních. Dělala jsem je po nocích, zkoušela je na sobě, byly tři hodiny ráno a já jsem se otáčela před zrcadlem, abych viděla, jestli mi dobře sedí. Když jsem je dokončila, měla jsem fakt dobrý pocit. Od té doby jsem je ale měla na sobě pouze dvakrát, což je trochu smutné. Nedají se moc prakticky využívat, spíše jen při nějakých speciálních příležitostech. 

Vaším velkým životním smyslem je ale nepochybně vodní sport, konkrétně kanoistika. Kde lze vystopovat hlavní impuls, abyste se vydala touto cestou, a kdy to bylo?
To už je docela dávno. Nejdříve jsem se věnovala judu, protože rodiče chtěli, abych dělala nějaký sport. Judo je všestranný sport a hlavně hodně o pohybu. Bylo to sice fajn období, ale pak jsem odešla, protože jsem tam neměla žádné kamarádky. Když mi bylo asi jedenáct let, TJ Lokomotiva Trutnov, kam dnes chodím do oddílu, pořádala přehlídku různých sportů, kde bylo možné si je vyzkoušet a případně si některý z nich vybrat. Právě tehdy jsem poprvé sedla do lodě a tím to všechno začalo. Moc mě to bavilo a opravdu chytlo.

Kam vás trutnovský oddíl posunul?
Oddíl se skvělými a vstřícnými trenéry, kteří se mi věnovali, mě posunul tam, kde jsem dnes. Mohla jsem si navíc půjčit oddílovou loď, protože samozřejmě, když někdo začne jezdit, hned si nemůže nebo asi ani nechce kupovat úplně novou včetně vybavení, jako jsou vesta a helma. Je to totiž docela finančně náročná záležitost a nikdo dopředu neví, zda ho právě tento sport bude bavit. Ty možnosti byly pro mě motivující a ještě více kolektiv, který pro mě udělal hodně, abych se tohoto sportu držela. V oddíle navíc panuje skvělá nálada a velmi dobrá atmosféra.

Co považujete za největší úspěchy své dosavadní kariéry?
Určitě to byla zlatá medaile z loňského juniorského mistrovství světa, kde jsme se s kamarádkou Bětkou Beierovou z Markoušovic po dlouhých trénincích staly mistryněmi světa na deblkánoi ve věkové kategorii do osmnácti let. Samozřejmě nemohu opomenout můj první velký mezinárodní závod v roce 2024 v Itálii, kde jsem jako reprezentantka na deblkánoi ve sprintu společně s Janou Střílkovou získala bronzovou medaili. Ještě chci připomenout, že v témže roce jsme ve Švýcarsku s Bětkou zvítězily na deblkánoi nejen na dlouhé trati, ale také ve sprintu. Kromě toho jsem na kajaku získala druhé a třetí místo. To vše mě myslím hodně nakoplo. Za skvělé považuji i to, že když jezdím na deblkánoi s parťákem, je radost z úspěchu o to větší, protože ji můžu sdílet s tím druhým.

Jak důležitá je v deblkánoi souhra mezi oběma závodnicemi?
Je hodně důležitá. Jezdíme klasický dlouhý sjezd, který trvá zhruba patnáct minut, a sprint, kde se většinou jede na umělých slalomových kanálech a trvá asi minutu. Na dlouhých tratích můžeme s Bětkou spolu komunikovat a řešit, jakým způsobem se bude jízda odehrávat. Ve sprintu, který je hodně krátký, musíme být přesně sehrané. Tam už není čas řešit detaily.

Máte před startem nějaký rituál?
Vždycky si před startem zpíváme nějaké písničky. Naše nejoblíbenější je asi Najednou z filmu Ledové království.

Závodům v sezóně předcházejí tréninky. Jak vypadají a na co při nich kladete důraz?
Momentálně velký důraz kladu na techniku, protože s ní trochu bojuji. Snažíme se taky kombinovat vytrvalost a výbušnost. Trénujeme hlavně tady v Trutnově-Poříčí, ale snažíme se vyjíždět i na místa, kde se budou konat závody, abychom se sžily s tratí. To považujeme za důležitou část našich tréninků.

Jste česká reprezentantka. Je to pro vás čest?
Určitě. Když se účastníme vyhlášení vítězů, společně zpíváme hymnu. Je to takový neskutečně dobrý pocit a velmi silný zážitek.

Čím vás sport naplňuje?
Mě hlavně baví. Baví mě také lidi kolem, s nimiž můžu sdílet všechny zážitky a trávit čas. Snažím se taky objevovat svoje limity a posouvat se dál. Když jedeme nějakou hodně obtížnou řeku a povede se to, mám z toho vždy dobrý pocit a radost, že se posouvám a že to má smysl. To mě naplňuje.

Když zrovna nejste na vodě nebo se nevěnujete háčkování, co ráda děláte ve svém volném čase?
Moc ráda běhám. Věnuji se i čtení, na což teď nemám moc času. Docházím ještě do trutnovské ZUŠky, takže občas něco kreslím nebo tvořím. Také chodím do jazykové školy a učím se německy, dva roky jsme totiž žili v Německu.

Kde berete motivaci a inspiraci pro vaše aktivity?
Vlastně ani nevím, kde se to bere, ale asi je to nějaká potřeba všechno vyzkoušet. Když něco zkusím a začne mě to bavit, chci se tomu věnovat dál. Je v tom i určitá zvědavost vyzkoušet něco nového a neznámého. Přiznám se ale, že mi také dělá velkou radost, když si můžu jen tak lehnout do postele a celý den prospat.

Čeho byste v budoucnu chtěla dosáhnout? Co je vaším snem a cílem?
Letos bych se zase společně s Bětkou chtěla nominovat na mistrovství Evropy a zopakovat výsledek. To by bylo super. V současné době mám trochu těžší období, protože mě příští rok čeká maturita. Potom bych chtěla jít na nějakou vysokou školu, ještě ale nevím, na kterou. Jestli se vydám sportovním, či uměleckým směrem, ukáže čas. No, takže teďka hodně váhám. Ráda bych se však chtěla dobře rozhodnout, abych pak toho v budoucnu nemusela litovat.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová