Když procházím Trutnovem, chci vědět, proč tady je

Jeho práce lze nyní spatřit v Muzeu Podkrkonoší na autorské výstavě Za starých časů. „Mám velkou radost, že lidi těší se na staré obrázky dívat a hlavně se zajímat o místa, která předtím míjeli bez povšimnutí,“ řekl Vojtěch, který je rovněž velmi aktivním sportovcem.

Považujete se za trutnovského patriota. Co to pro vás znamená?
Jako člověk, který tady žije od narození a je s tímto městem spojený, se cítím skutečně jako patriot. Jsem z generace, která už nezažila před i poválečnou minulost. Vážím si toho a s hrdostí přiznávám, že jsem součástí Trutnova, který považuji za své město, kde mám silně zapuštěné kořeny.

Jste správcem facebookového profilu Nezapomenutý Trutnov zaměřeného prostřednictvím fotografií a pohlednic na historii města, místa známá, neznámá i zmizelá. Proč jste ho založil? Co bylo hlavním impulsem?
Staré historické pohlednice Trutnova jsem začal sbírat asi ve čtrnácti letech, protože se mi líbily. Impulsem také bylo, že v Trutnovinkách vychází seriál Proměny Trutnova, v němž se to historické spojuje s tím současným. To vedlo k tomu, že jsem v roce 2013 založil facebookový profil Nezapomenutý Trutnov. Jeho vizí bylo prezentovat lidem historické fotografie či pohlednice zachycující něčím zajímavá místa města a jejich příběhy. Původně jsem myslel, že to bude trvat rok, než vyčerpám materiál. Záhy jsem však zjistil, že stále narůstá, a já cítil potřebu se o nové pohlednice s lidmi podělit. Domácí sbírka se rozrostla do obrovských rozměrů, a dokonce manželka, jež mě při různých narozeninových či svátečních příležitostech chce obdarovat něčím novým, má problémy někde najít pohlednici, kterou ještě nemám.

Co vás při správě tohoto profilu těší?
Těší mě, když lidé začínají vzpomínat, co v tehdejších kulisách města zažili. Populární jsou v této souvislosti hlavně padesátá, šedesátá a sedmdesátá léta.

Je tedy ohlédnutí za dobou minulou důležité? Překvapilo vás někdy, jaké emoce mohou staré snímky u lidí vyvolat?
Především se mi líbí ty emoce, když vzpomínají na dětství a na místní názvosloví. Na to, že tam ti lidé najednou potkají sami sebe, nebo si pamatují toho či onoho. Párkrát se mi stalo, že mě přes facebookový profil oslovili i ti, kteří už v Trutnově léta nežijí, a poděkovali mi za to, co na profilu viděli, a zároveň se dotazovali, zda mám také materiál zachycující ulice a čtvrti, kde žili. Tyto pozitivní emoce mě těší. Ohlédnutí za tou minulostí je velice důležité, protože to lidi vzájemně propojuje. Je to opravdu jenom o tom, aby si zavzpomínali na to, co ve městě prožili a jak hodně se změnilo. A Trutnov se za poslední léta změnil hodně a k lepšímu. Mám velkou radost, že lidi těší se na staré obrázky dívat a hlavně se zajímat o místa, která předtím míjeli bez povšimnutí.

Kterého zmizelého místa města je vám nejvíce líto?
Jsou to například zaniklé dělnické domy v Dolním Starém Městě. Mrzí mě také, že třeba v šedesátých letech zanikla část budov, kde je průtah městem v ulici Na Struze, ale to bylo kvůli rozvoji města velmi nutné. Docela mě mrzí, ale zase je to otázka vývoje, proměna lokality naproti bývalému okresnímu úřadu, kde je dnes předimenzované autobusové nádraží. Je tam také pozůstatek ulice, která je v podstatě nejkratší ve městě, jmenuje se Nová a nemá vlastně žádná popisná čísla. Naopak jsem velice rád, že spousta těch míst se do dnešních dnů zachovala, například v České čtvrti, Na Záduší či v okolí Jiráskova náměstí.

Čím je pro vás historie vašeho rodiště zásadní?
Když procházím Trutnovem, chci vědět, proč tady je. Osobně jsem měl možnost provázet městem i kolegy z našeho závodu v německém Mannheimu. S obrovskou hrdostí jsem jim ukazoval, a to je pro mě taky zásadní, jak se my, jeho obyvatelé, k historii Trutnova obecně přiznáváme s tím, že to bylo kdysi víceméně německé město. I pro ty německé návštěvníky třeba bylo velkým a pozitivním překvapením, když jsme narazili na odhalené nápisy v jejich mateřštině.

A na to jsem chtěl navázat. Do jaké míry je v Trutnově stále patrná historická německá stopa?
Ta stopa je tady stále. Možná se mnou někdo může souhlasit míň nebo víc, ale je zde pořád zastoupená tak zvaná německá pohraniční architektura. Ne nadarmo si na konci osmdesátých let filmaři vybrali i Trutnov pro natáčení filmu Svět nic neví, jako pěkný prototyp klasických maloměstských Sudet. Věřím, že jako město dokážeme přijmout, že tady německá kultura kdysi doopravdy byla. Na první pohled je to patrné právě v architektuře. Líbí se mi, že se město nebrání tomu, obnovovat ji do původního stavu. Je to kus jeho historie.

Hraje v zájmu o minulost určitou roli nostalgie?
Stoprocentně, především u starší generace. Z facebookové profilu Nezapomenutý Trutnov je ale zřejmé, že historické fotografie dokážou zaujmout i mladší generaci. Vidím to na vlastní oči při tematických procházkách Trutnovem, které každý rok pořádám pro své přátele. Těší mě, že vždycky s sebou vezmou své známé, blízké nebo i dospívající. A to je podle mě důležité.

Několik let se věnujete i kresbě lidové architektury severovýchodních Čech. Jak jste se k této činnosti dostal a co zachycujete?
Kreslil jsem od dětství, ale říkám, že jsem nepolíben jakoukoliv výtvarnou školou. Jsem tedy autodidakt. Už na střední škole jsem si velice rád půjčoval knížky o lidové architektuře a sledoval, jak je precizně zpodobněná a jak se dělají rekonstrukční kresby. Léta jsem se spíše věnoval krajinomalbě a postupem času jsem se začal více zaměřovat na tvorbu lidové architektury našeho regionu. Vycházím ze starého historického materiálu, který sbírám. Musím ale říci, že původní originály jsou mnohdy opravdu nekvalitní – černobílé, zažloutlé, kdy musím tomu konkrétnímu objektu dát pozadí a tu a tam použít vlastní fantazii.

V současné době máte v Muzeu Podkrkonoší výstavu Za starých časů. Co jste pro návštěvníky připravil?
Původně to pro mě bylo jen kreslení do šuplíku nebo pro přátele a rodinu. Impulsem výstavy bylo asi loňské patnácté výročí firmy Pepperl+Fuchs v Trutnově, kde pracuji jako specialista logistiky. Dva roky předtím mi pan ředitel firmy Roman Demuth řekl, že moje obrázky jsou pěkné a co kdyby z nich vznikl kalendář. Tři čtvrtě roku jsem vybíral obrázky a tvořil styl tak, aby kalendář vypadal jako za „starých časů“. A to se, doufám, podařilo. Kalendář jsem věnoval i Muzeu Podkrkonoší, které mě poté oslovilo a nabídlo mi výstavu. Byla to pro mě velikánská výzva a nesmírně si toho vážím. Divákům výstavy chci ukázat, jak to vypadalo na Trutnovsku, Vrchlabsku a Broumovsku s mírným přesahem i na Novopacko, kde se nacházela lidová architektura z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Dokonce tam představuji, spíš pro zajímavost, i pár kreseb teď už neexistujících domků, které se v Trutnově nacházely ještě před nedávnem. Kresbou se mi například podařilo zachytit roubenku v Poříčí, která padla kvůli stavbě dálničního mostu. V Trutnově už máme jenom pár roubenek ve Voletinách nebo ve Lhotě. Jednu z těch typických voletinských chalup, která ještě existuje, je možné na výstavě také vidět.

Loni koncem října se uskutečnila speciální komentovaná procházka na téma Trutnov očima Michala Vojtěcha. Jak vypadala jeho očima?
Když mě tehdy Turistické informační centrum oslovilo, že by ji rádo uskutečnilo, vyzvalo mě k vymyšlení názvu. Opět jsem vycházel z mých kreseb. Prostě všechno mýma očima. Snažím se účastníkům každoročních komentovaných procházek popisovat Trutnov v historických, ale mnohdy opomíjených souvislostech. Vyprávím jim třeba, jak vypadá náměstí se všemi zvláštnostmi, kterých si mnohdy nevšimnou. Na procházky si s sebou beru kopie starých map a pohlednic, které sbírám.

Jedna z procházek vedla i na městský hřbitov, kam prý rád chodíte. Co vás na něm fascinuje? Čím je výjimečný?
Trutnovský hřbitov je pro mě pokladnicí uměleckých předmětů a sochařských děl hlavně z konce 19. století, tedy z období, kdy se město postupně rozvíjelo a zároveň bohatlo. Jsou tam nejen honosné hrobky těch, kteří si je mohli dovolit postavit, ale i hrobky těch, co se o město nějakým zásadním způsobem zasloužili, tedy i o to, jak dnes Trutnov vypadá. Právě kolem těchto hrobů se rád procházím. Hřbitov provázejí lidské příběhy, na něž se už zapomnělo. Snažím se také účastníky procházky upozornit na to, že spousta náhrobků s krásnými detaily jsou skutečnými uměleckými díly. Je na nich také vidět zručnost řemeslníků té doby.

Jste sběratel historických pohlednic. Jak rozsáhlá je vaše sbírka?
Sbírka obsahuje asi pět set pohlednic a já ji nepovažuji za rozsáhlou. Pečlivě si hlídám první pohlednici, kterou jsem si koupil v antikvariátu v Trutnově v roce 1992. Je na ní celkový pohled na Trutnov z úpatí Šibeníku i krásně vyvedený německý nápis Gesamtansicht a na zadní straně je pohlednice ofrankovaná. Myslím si, že byla poslána do Vídně. Pohlednice získávám nejen darem, ale jinak pocházejí z Aukra, online antikvariátů a podobně. Velice cennými kousky pro mě jsou vždy ty z šedesátých a sedmdesátých let včetně nestandardních podlouhlých okénkových pohlednic. Mám však i pěknou sadu z let padesátých. Moje pohlednice jsou hodně specializované na samotný Trutnov. Dost často mě fascinuje příběh takové pohlednice. Kdysi ji někdo koupil v Trutnově, odeslal do světa a ona se po řadě let vrátila zpět.

Pokud vím, aktivně se také věnujete sportu. Kterému druhu?
I když jsem od dětství paradoxně tělocvik vysloveně nesnášel, dnes jsem aktivním sportovcem. Jsem certifikovaným trenérem spinningu, jumpingu a TRX, což jsou cviky pro zatížení celého těla. Jinak se velice aktivně věnuji i běhání a účastním se též pravidelně Trutnovského půlmaratonu. Za rok naběhám i čtyři tisíce kilometrů a s chutí často říkám, že naběhám víc, než najezdím svým autem.

Co vám sportování přináší?
Skvěle se odreaguji, vyčistím si hlavu a můžu říct, že při tom dostávám i nápady. Když si jdu zaběhat, přesně si promyslím, co bych chtěl ve výtvarné oblasti v budoucnu udělat. Navíc mi to pomůže odreagovat se od práce.

A jak na to, čemu všemu se věnujete, pohlíží rodina? Je vám oporou?
Mojí skutečnou oporou je moje manželka. V době, bylo to asi před patnácti lety, jsem si říkal, že kreslení nebude úplně to, čemu bych se chtěl věnovat. „Ne, Michale, zůstaň u toho,“ řekla tehdy manželka a po čase mi koupila krásnou sadu uměleckých pastelek. Moje žena je prostě úžasným správcem a prvním kritikem mých obrázků.

Kam byste chtěl, aby se Trutnov ubíral v budoucnosti?
Přál bych si, aby měl Trutnov stále opravdu osvícené vedení a o městě rozhodovali lidé, kterým na něm záleží. Aby se nenechali znechutit několik škarohlídy, kteří si nedávají věci do souvislostí, a aby se město po dokončení dálnice stalo vítaným cílem investorů. Trutnovu přeji rozkvět a spoustu dalších svěžích let.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek