Šťastná pomůžu tomuhle světu mnohem víc, říká milovnice přírody Eliška Krásnohorská
včera
23 snímků
Eliško, prozradíš, proč ses rozhodla změnit příjmení?
Moje původní příjmení Víravová lidé hodně často komolili do jmen, která mi byla velmi nepříjemná. Tím, že jsem často v médiích a lidé mě oslovují nebo mi volají, se to stávalo opravdu často. Devět z deseti lidí mi řeklo špatně. Byla jsem z toho už nešťastná. A zároveň nemám úplně nejlepší vztah se svým otcem, po kterém to příjmení bylo.
A příjmení Krásnohorská je po kom?
Je vymyšlené. Miluju Krkonoše, miluju hory, miluju přírodu, takže to pro mě bylo přirozené. A když se k tomu přidá moje křestní jméno Eliška, tak si v tom samozřejmě sečtělejší lidé mohou najít i odkaz na Elišku Krásnohorskou. Ale původně to tak zamýšlené nebylo. Vzniklo to hlavně z toho, že miluju hory, hory jsou krásné, a tak vznikla Krásnohorská.
Pro ty, kdo tě neznají – kdo je Eliška?
Obrovská milovnice přírody, milovnice Krkonoš, ekoložka a ochránkyně přírody a zároveň člověk, který nezavře pusu o tématech, kterými přetéká. Pořád jsem hledala, kde všude můžu o ochraně přírody mluvit, až jsem jednou vzala do ruky telefon a začala o tom natáčet na youtube a instagram. Takže jsem i greenifluencerka.
Ve videích působíš optimisticky, usměvavě a pořád v dobré náladě. Jak to děláš?
Já si myslím, že být šťastná je rozhodnutí. Přestože máme v životě spoustu věcí, kvůli kterým bychom mohli být smutní, naštvaní nebo nešťastní, mně to nedává smysl. Mamka mi už odmalička říkala, hlavně když jsem procházela v pubertě psychicky horším obdobím, že šťastná pomůžu tomuhle světu mnohem víc, než když se budu trápit. A protože moje poslání je dělat na tomhle světě víc dobra, tak jsem se rozhodla, že budu šťastná. Samozřejmě se ale občas špatným dnům nevyhnu, jako asi každý.
Jak to pak u tebe vypadá?
Většinou si postěžuju příteli a ten mi řekne: „Ale ne, ty jsi úžasná. Chápu to, ale jsi úžasná.“ A pak je to zase dobrý, protože si vzpomenu na ten větší obrázek toho, co tady chci dokázat. A nějaké trápení tomu prostě nepomáhá.
Na sociálních sítích děláš rubriku Dobré zprávy, o kterých se nemluví. Kde je hledáš?
Hledám je na internetu. Většinou procházím stránky Agentury ochrany přírody a krajiny nebo Českého svazu ochránců přírody. Právě tam sdílejí různé tiskové zprávy nebo akce, které se děly v průběhu měsíce, a často i pozitivní věci. Chápou, že se o nich dobře mluví. Zároveň ale svoje sledující nabádám, aby mi posílali tipy, co se stalo třeba v jejich regionu. Teď mi třeba kamarád poslal informaci, že veterinární správa uložila myslivcům pokutu za nelegální újediště.
Co je újediště?
Místo, kam se dává návnada živočišného původu, což je zakázané. Veterinární správa to podchytila, všechno se uklidilo a nikomu už to nemůže ublížit. Takže je to vlastně super zpráva pro přírodu.
A proč ses rozhodla dobré zprávy pravidelně dělat?
V roce 2025 jsem měla spolupráci s ministerstvem životního prostředí a oni chtěli formát, ve kterém mi budou posílat novinky z české přírody, abych je sdílela na sociálních sítích. Já jsem si často vybírala právě ty pozitivní, protože radši mluvím o něčem příjemném než o negativním. Jenže na konci loňského roku spolupráce skončila. Poté, co se tam změnilo vedení, mě ministerstvo už neoslovilo a spíš mi přijde, že proti greeninfluencerům trochu zbrojí.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Mrzelo tě, že ten projekt skončil?
Hodně. Hlavně proto, že jsem tam potkala úžasné lidi z komunikace a strašně mě s nimi bavilo spolupracovat. Sedli jsme si i lidsky a pak to najednou skončilo. Ti skvělí lidé byli propuštění a spolupráce dál nepokračovala. Jenže jsem viděla, že moje sledující to baví a že jim dává smysl, když jim každý měsíc říkám, co se událo. Tak jsem v tom chtěla pokračovat sama. Trochu jsem to pozměnila, už to nejsou novinky z české přírody, ale dobré zprávy. Pořád se ale snažím držet to v naší přírodě, protože sociální sítě jsou strašně globalizované a všechno si můžeme zjistit odkudkoli. Lokální věci, co se stalo třeba na Hradecku nebo Liberecku, se ale často přehlížejí. Takže to držím lokálně.
Který tvůj příspěvek měl na instagramu zatím největší ohlas?
Velký ohlas mají příspěvky z Fuerteventury nebo videa, kde lidem ukazuju rostliny v přírodě, říkám, jak se jmenují a jestli jsou třeba jedlé. Ale úplně největší boom mělo video, které má přes dva miliony zhlédnutí. Udělala jsem si v něm srandu z toho, že část zahrady sečeme jenom dvakrát do roka. Je to taková louka, běžně ji nevyužíváme, takže ji necháváme vyrůst. Před sečením jsem si řekla, že si ji zkusím zaplést do copánku, do takové spirály. Tak se mi to líbilo, že jsem to natočila a dala na sítě. A ono to úplně vybuchlo.
Řešíš čísla na sociálních sítích – lajky, dosahy, sledující?
Bohužel ano, i když nerada. Ta čísla jsou neúprosná. Mým cílem je dostat témata ochrany přírody k co nejvíc lidem, takže je nějakým způsobem řešit musím. Jenže se potom taky porovnávám. Jsem prostě jenom holka, která je ovlivněná tím, co se děje kolem ní. Dneska je strašně snadné se porovnávat, a přestože vím, že mi to ubližuje, stejně to dělám. Pak si připadám nedostatečná nebo mám pocit, že nedělám dost, když ještě nemám dost sledujících nebo když se nějakému videu tolik nedaří.
S kým se porovnáváš?
Asi všeobecně. Mrzí mě, že moje téma není tak mainstreamové nebo tak dobře vnímané jako třeba téma nějaké holky, která se jen maluje. To mě velmi mrzí. Ale porovnávám se i sama se sebou. Když se jednomu videu daří a druhému ne, tak si říkám: „Co jsem tady udělala špatně? Proč se tomu nedaří, když jsem tomu dala tolik času?“ Ale člověk se z toho učí.
Kdy sis uvědomila, že tě lidé na sociálních sítích opravdu začínají vnímat a poslouchat?
Myslím, že to bylo na začátku roku 2025. Komunikaci pro veřejnost na sociálních sítích vlastně dělám už od dvanácti let, ale tehdy jsem začínala na youtube s mojí mladší ségrou Aničkou. Pak se naše cesty rozdělily, ona už to nechtěla dělat, a já jsem na konci střední školy, tedy v polovině roku 2024, začala víc tvořit na instagramu. Začalo to růst a na začátku roku 2025 už jsem měla třeba dvacet tisíc sledujících. Lidé mi začali psát, že je těší, co dělám, že se mnou souzní a že si ze mě berou inspiraci. Takže asi tehdy.
Teď máš skoro 80 tisíc sledujících. Jaké je to pro tebe číslo?
Roste to teď pomaleji než dřív, což mě mrzí. Přijde mi ale, že se trochu zlepšuju. Dosahy zůstávají tak nějak podobné, to zpomalení růstu je úplně neovlivňuje. Já jsem na sebe hodně náročná, takže úplně spokojená nejsem. Jsem obrovsky vděčná, ale ráda bych tam viděla třeba sto tisíc. Ne kvůli egu, ale proto, že bych chtěla dostat ta témata mezi co nejvíc lidí.
A kdy bys té stovky chtěla dosáhnout?
Doufám, že třeba za čtyři nebo pět měsíců, ale uvidíme. Beru to jako cíl pro tenhle rok.
Když otevřeš sociální sítě, co tě na nich nejvíc štve?
To, že jsem na nich závislá. Jsem pořád na mobilu a scrolluju. To mi na tom vadí asi nejvíc. A taky individualismus. Že každý sedí sám za svojí krabičkou. Sociální sítě tě k tomu trochu nutí, být individualistický a možná i trochu sobecký.
Jak proti tomu bojuješ?
Hrozně ráda se bavím s lidmi v reálném životě, mimo telefon, o hlubších i úplně běžných tématech. To je moje obrana. Chodit ven a bavit se s lidmi o tom, co mě zajímá. Nejdřív se nezeptat AI, ale třeba souseda, protože to dělá a ví. Není to vždycky jednoduché, zabere to čas, ale přijde mi to mnohem lepší.
Jsou tedy v tobě dvě Elišky – jedna pro online svět a jedna pro ten reálný?
Myslím, že se to ve mně trochu pere. Na jednu stranu jde mít telefon a sociální sítě vlastně proti mému přírodnímu přesvědčení. Ale na druhou stranu je potřebuju, aby se myšlenky, které mám a které si umím dohledávat a předávat dál, dostaly k co nejvíc lidem. V tom jsou sociální sítě úžasný nástroj a jsem za ně vděčná. Jsou skvělé pro vzdělávání a předávání témat. Ale zároveň musíme mít hranici, kde už nás ovládají nebo nám škodí – třeba tím, že se porovnáváme s tím, co na nich vidíme, přestože sociální sítě nejsou stoprocentní pravda.
A co tě na „sockách“ nejvíc baví?
Třeba to, že mám hodně kamarádů v zahraničí a nemůžu s nimi být pořád ani se vídat tak často, jak bych chtěla. Sociální sítě mi umožňují být pořád nějak součástí jejich života a oni mého. Vidím, co dělají, můžeme si rychle posílat příspěvky, sledujeme se ve stories. V tom mě sociální sítě baví.
Jak se vyrovnáváš s hejty?
Hejty přišly už v patnácti, takže je to nějakých pět šest let, a od té doby se vlastně moc nezměnily. Lidé mi říkají pořád to samé. Dřív říkali, že jsem moc mladá na vlastní názor a že jsem loutka svých rodičů. Teď říkají, že mám vymytý mozek, že tomu nerozumím a že nechápu svět. Na to už moc nereaguju. Občas ale přijde hejt, který mě zasáhne, když míří přímo na mě jako na člověka. Třeba že jsem špatný člověk, protože propaguju tohle téma. To mě pak zamrzí a přemýšlím, jestli jsem neudělala chybu. Ale většinou mě to drží jen chvíli.
Koho sleduješ na Instagramu?
Sleduju hodně zahraniční influencery, víc než české. Z českých třeba Verču Duškovou nebo Prokopa Pitharta. Ze zahraničních mám ráda jednu slečnu nebo paní z Kanady, jmenuje se Macaila Wagner. Je bioložka a sdílí obsah o přírodě, rostlinách a zvířatech, takže mě baví sledovat něco podobného tomu, co dělám já.
Sleduješ hlavně podobný obsah, nebo i něco úplně jiného?
Když pominu kamarády, tak sleduju i jiné věci. Třeba Eda Sheerana, mám ho strašně ráda, takže sleduju asi tři účty kolem něj. Jinak hlavně lidi z mojí bubliny a pak vzdělávací účty ohledně jazyků. Teď se učím německy, takže sleduju i lidi z Rakouska, abych nasála jejich mluvu. Tam mi ani nejde tolik o obsah, ale o to, že mluví německy.
Myslíš, že dnes lidé věří influencerům víc než odborníkům?
Myslím si, že odborníci často mluví odbornou řečí, což je pro většinu lidí ze společnosti neuchopitelné. Influencer je pro ně mnohem dosažitelnější. Je to člověk, se kterým se můžou ztotožnit, a když něco říká z vlastních zkušeností nebo něco propaguje, běžný člověk ho spíš následuje. Zároveň mě ale těší, že i odborníci si to uvědomují. Já jsem měla možnost vycestovat do Mongolska v rámci projektu mojí univerzity. Jelo tam hodně odborníků dělat vědeckou činnost, ale nechtěli, aby to byla jen věda pro vědu. Chtěli o tom říct dál. A uvědomovali si, že oni sami to úplně neumí. Tak řekli: „Ty děláš ochranu přírody, my taky, ale ty o tom i umíš mluvit. Tak pojď a mluv o tom, co my tam zkoumáme.“ To mě těší. Já jsem se od nich dozvěděla spoustu nového.
Kolik obsahu z Mongolska vzniklo?
Byla jsem tam tři týdny, natáčela jsem denně a vzniklo z toho asi deset příspěvků, tedy zhruba tři týdně, což mi přijde na instagram přiměřené. Když je toho víc, trpí kvalita, když míň, je to zase málo. Zároveň jsme ale točili i dlouhoformátová videa – třeba k lesní pedagogice nebo k tomu, že jsme tam značili turistické cesty. Takže k tomu vzniklo ještě asi dalších pět delších videí.
Přejděme k Fuerteventuře. Jak ses dostala k projektu, který zjednodušeně popisuješ jako sázení stromů v poušti?
Přesně tak to lidem taky říkám, že jedu sázet stromy v poušti, kde dřív poušť nebyla, kde bývaly háje, ale lidé to zničili a my to teď obnovujeme. Není to vyloženě můj projekt, i když jsem v něm zapojená skoro od začátku a jezdím tam každý rok, teď už někdy i dvakrát do roka. Je to projekt Václava Rathouského, zakladatele společnosti Green Ways. Ta se věnuje zdraví, ale on to hodně propojuje i s ekologií a lesy v České republice. A protože je to velký vizionář, řekl si, že to zkusí i někde jinde a úplně od píky. Skoupil přes sto hektarů pozemků na Fuerteventuře a začal to tam zazeleňovat. Hodně se učil o půdě a o tom, jak tam věci fungují. A protože já ho znám právě přes Green Ways a je to ochrana přírody a něco smysluplného, tak jsem za ním v osmnácti přišla a řekla mu, jestli s ním můžu jet a pomoct. A on řekl, že jo. Teď jsem tam byla už počtvrté a učím se strašně moc o půdě, o zadržování vody, o tom, jak to tam dřív vypadalo a jak to tam děláme dnes. Děláme rukama, s malým bagříkem, sbíráme semínka, pěstujeme si agáve, které tam pak sázíme. Mně se ta energie ostrova i celého projektu zalíbila natolik, že se tam prostě musím vracet.
Jsou už vidět výsledky?
Úplně nádherně. Druhý rok, co jsem tam byla, jsme měli dron a vyfotila jsem si to seshora. A letos v lednu znovu. Je to tak krásně zelené. Teď tam navíc i pršelo, což se nestává často, takže je všechno ještě zelenější. Ale ty rostliny tam byly i v létě, kdy nepršelo. Není to jen o tom, že zaprší a najednou je to zelené. Těch rostlin tam přibylo strašně moc, ta biomasa, kterou jsme tam vysadili, vyrostla. Je nádherné ty výsledky vidět.
Na jakých dalších projektech pracuješ?
Influencerství se pojí s hodně dalšími věcmi. Jezdím na panelové diskuse, dělám přednášky na školách a natáčím i dlouhoformátová edukativní videa pro střediska ekologické výchovy. A můj velký letošní projekt je, že bych chtěla objet všechna CHKO v České republice a přiblížit je lidem. Chtěla bych jim ukázat, proč je důležité chránit naši českou přírodu a proč jsou chráněné oblasti důležité. Zároveň mě baví cestovat a chci ta místa sama poznat. Jsou to moje výlety, jen s tím rozdílem, že u toho lidem vysvětlím, co se tam chrání, proč se to chrání a případně i nějaká specifika spojená s turismem. Na sociálních sítích totiž nesdílím jen ekologii, ale i turistiku, protože sdílím svůj život a turistiku miluju. Zároveň ale vidím, že turismus může mít i negativní dopady, takže to propojuju i se šetrným cestováním. Ta videa o CHKO nebudou jen o přírodě, ale i o turistice, hezkých místech a o tom, jak se na těch místech chovat s respektem.
Jaká byla tvoje úplně první ekologická změna v životě?
Hodně jsem vyrůstala s vědomím naší stopy na planetě. Ale taková změna, která přišla opravdu ode mě a změnila i moje myšlení, bylo to, že jsem ve dvanácti třinácti přestala jíst maso. To byla asi moje první opravdu ekologická změna.
A bylo něco, o čem sis myslela, že to nikdy nezvládneš změnit, a dnes je to samozřejmost?
Právě to maso. Vyrostla jsem jako obrovský masožrout. Ségra přestala jíst maso už v šesti letech, moje mamka s ní taky a tím, že je výživová poradkyně, jsme to doma měli po téhle stránce dobře ohlídané. Ale já pořád tvrdila, že budu masožrout navždycky, že mi chutná a že se bez něj neobejdu. No a pak mi to ve dvanácti konečně seplo. Trvalo mi to, ale dnes jsem mnohem šťastnější, protože kvůli mému jídlu nemusí trpět další bytosti. Poslední dva tři roky jím hodně vegansky. Máme to doma hodně přirozené, do ničeho se nešponujeme. Když si chceme dát sýr, dáme si sýr. Ale většina jídel je u nás přirozeně veganská.
A jaká je tvoje poslední ekologická změna?
Myslím, že toho mám pokrytého už hodně. Ale když jsem si loni začala vydělávat vlastní peníze, zjistila jsem, že mám něco navíc, co můžu dávat do smysluplných projektů. Takže přispívám na ekologické projekty nebo neziskové organizace, které se zabývají právy zvířat nebo ochranou životního prostředí. To je asi moje poslední větší změna.
Mají podle tebe lidé dnes chuť na ekologické projekty přispívat?
Myslím, že na téma ekologie nebo ochrany životního prostředí začínají slyšet víc. Ale zároveň se hodně rozevírají nůžky. Jsou buď lidé, kteří tomu opravdu věří a jsou pro to zapálení, i když sami nejsou ekologové. A na druhé straně jsou lidé, kteří to úplně haní. Takový ten zlatý střed už mi přijde, že moc není. Ale zároveň si myslím, že se tohle téma komunikuje líp než dřív, protože je ve společnosti mnohem víc vidět. Lidé už o něm mají nějaký základní přehled, na kterém se dá stavět.
Jak se díváš na projekt Medvědí stezka u Stezky korunami stromů?
Ještě jsem tam nebyla, je to dost čerstvé, ale chtěla bych se tam podívat. Četla jsem, že se snažili to místo udělat co nejvíc přírodě blízké a že jsou to medvědi zachránění, kteří už se do divoké přírody vrátit nemohou. Z tohohle pohledu se mi to líbí. Zároveň si ale myslím, že by se lidé mohli a měli o divokých zvířatech učit spíš z videí, fotopastí nebo třeba z otisků stop než tím, že je budeme chodit pozorovat do zoo nebo podobných zařízení. Divoká zvířata patří do divoké přírody. A právě to, že se tam ta zvířata už vrátit nemohou, by nám mělo spíš vrtat hlavou. Co jsme s přírodou udělali, že tam ta zvířata už nemůžou žít? Proč jsou ohrožená? V tomhle případě jde myslím o osiřelá mláďata. A člověku hned běží hlavou i otázky, proč osiřela. Mohlo se stát, že byla matka zastřelená, ale to už jsou spekulace. V přírodě se samozřejmě běžně stává, že mláďata osiří. To je přirozené. Jenže to neznamená, že by se ta zvířata nemohla uživit nebo že by hned musela zemřít. A i kdyby uhynula, i to je součást přírodního cyklu. Krutá, ale přirozená. Jenže my lidé do toho strašně zasahujeme. A právě proto mi vrtá hlavou, proč už ta zvířata nemůžou žít přirozeně ve volné přírodě.
Ty Krkonoše opravdu tolik miluješ?
Úplně. Krkonoše jsou nejlepší hory snad na celém světě. A hrozně mě mrzí představa, že Krkonoše nejsou hory, ale jen kopečky. Je strašně rozšířená, přitom tu máme arkticko-alpinskou tundru, kterou jen tak někde nenajdeme. Jsou tu nádherná a velmi vzácná prostředí a ekosystémy. A navíc je to místo, které se pořád mění. Není den, kdy by v Krkonoších bylo všechno stejné. Jasně, lákají mě Alpy nebo větší hory, ale tam nahoře už jsou často jen skály. Když člověk vyleze tady v Krkonoších třeba na Labskou louku, má výhledy na všechny strany, je vysoko a zároveň tam pořád jsou louky, rostliny a život. To je prostě nádhera.
Otočme list. Jakou roli dnes ve tvém životě hraje tanečně-akrobatická CZirkidz Dance Company?
Tancuju od dvou let různé styly, a když jsme se přestěhovali blíž k Trutnovu, naskytla se možnost být i se ségrou právě v CZirkidz Dance Company. A to je něco neuvěřitelného. Já to strašně miluju. Moc ráda na tom mám i to, že to můžu dělat právě se ségrou a že mě ti lidé vzali do party. Můžu se tam učit spoustu nových věcí. Jenže teď jsem si na snowboardu zlomila kostrč, takže se bohužel nemůžu účastnit letošního semestru a na Cirk-UFF budu jen jako divák. I to bude nádherné a budu je obrovsky podporovat, ale mrzí mě to, protože jsme měli připravené krásné věci a chtěla jsem se s mojí ségrou učit nové prvky. Zároveň ale máme rozjeté projekty třeba s Karlem Havlíčkem, kde jsem součástí performance, a doufám, že s tím budeme dál vystupovat. A jakmile budu schopná dotknout se zase rukama svých špiček a udělat hvězdu, jsem zpátky v tělocvičně a nikdo mě odtamtud jen tak nedostane.
Co všechno jsi stihla zatím v roce 2026?
Stihla jsem odejít ze školy. Rok a půl jsem studovala cirkulární horti-produkci na Zahradnické fakultě v Brně a Lednici, ale zjistila jsem, že to vůbec není to, co jsem si od oboru slibovala a co bych chtěla v životě dělat. Takže jsem odešla a teď se hodně věnuju influenceringu. Zároveň mám podanou přihlášku na jiný obor na Mendelově univerzitě, tentokrát na Lesnickou fakultu, od září. Tak uvidíme, jak to celé dopadne. Jinak jsem si stihla zlomit kostrč, ale i odjet na Fuerteventuru. V lednu jsem tam byla a viděla jsem zeleno, což se tam mimo naši oázu často nestává. A teď jsem rozjela projekt s CHKO, takže mě čekají Beskydy, Lužické hory, Poodří nebo Soutok. Na to se strašně těším.
Máš ráda turistiku. Prozradíš oblíbené místo v našem regionu?
Moje úplně nejoblíbenější místo v Krkonoších, které mám dokonce i vytetované na ruce, je výhled z cesty na Vysokém kole u Sněžných jam, ideálně v zimě, protože je to zimní cesta. Když se člověk podívá směrem na Sněžku, Kozí hřbety, Luční horu, Medvědín a dál až ke Zlatému návrší, je to pro mě úplně nejkrásnější pohled. A z trutnovského regionu mám strašně ráda louky u Markoušovic, Německé louky směrem na Rýchory.
Co bys chtěla jednou dělat?
Kdybych mohla dělat influencerství co nejdéle, bylo by to skvělé. Zároveň bych ale chtěla zůstat nějakým způsobem ve vzdělávání v tématech přírody. Nevadilo by mi pracovat třeba ve středisku ekologické výchovy nebo možná i ve škole, ale jsem dost proti tomu, jak je nastavený školní systém v Česku, takže si myslím, že by mě to spíš semlelo. Spíš bych si dovedla představit být externista. Zároveň mě láká pracovat i na správě národního parku nebo CHKO – buď v environmentální výchově, nebo i přímo v terénní ochraně přírody jako strážce nebo ekolog. Na střední mám vystudovanou ekologii a na vysoké bych se chtěla věnovat právě terénní ochraně přírody, protože ta mi dává smysl. Takže bych určitě chtěla zůstat v tomhle oboru.
Co by sis přála, aby si mladí lidé uvědomili dřív, než jim bude pětadvacet?
Že je všechno propojené. Aby viděli svět v souvislostech. Škola nás hodně učí věci škatulkovat a učit se je nazpaměť. Tohle patří do téhle škatulky a tohle do jiné. Jenže v přírodě to tak vůbec nefunguje. Tam je všechno propojené a v souvislostech. A stejně se to pak promítá i do běžného lidského života. Jeden krok dokáže ovlivnit spoustu dalších lidí nebo událostí. A to se podle mě skoro nikde neučí. Přitom je to strašně důležité. Takže vidět svět ve větším obrázku a uvědomit si, že je všechno propojené.
Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová a archiv Elišky Krásnohorské