Každou chvíli držím v ruce něco zajímavého, říká strážce paměti Roman Reil

Kdybyste nebyl archivář, čím byste byl?
Asi bych stejně studoval nějakou historii, protože jsem k tomu vždy tíhnul. Původně jsem chtěl dělat archeologii, ale tehdy, v osmdesátých letech, brali strašně málo lidí. To nebylo jako dnes. Myslím, že se to v průběhu času nějak krystalizovalo právě až k archivnictví.

Dá se říct, že jste k téhle práci byl vlastně tak trochu předurčený? Vím, že jste k ní měl blízko už dřív.
To je pravda. Například kurent, který se zkouší při zkouškách z paleografie, tedy to novogotické německé písmo, jsem už znal. Moje babička byla Němka, a jinak než kurentem nepsala. To písmo znal od malička. Ale že bych byl předurčený, to se asi říct nedá. Spíš jsem k tomu měl blízko a měl jsem k tomu určitý vztah.

Ale šel jste to i studovat?
Studoval jsem archivnictví v Olomouci, ale tam nám magisterský obor zrušili, takže jsem dokončil bakaláře a magistra jsem si dodělával v Ústí. Byla to kulturně historická regionalistika se zaměřením na archivnictví. Státnice byly z historie, archivníctví a pomocných věd historických.

V čem vlastně spočívá studium archivnictví?
Archivařina je z části historická, to znamená, že se týká obecných dějin českých i světových, a z části archivní. Nejde jen o archivnictví samotné, ale také o pomocné vědy historické. To jsou všechny ty „pavědy“, jako heraldika, sfragistika, paleografie, diplomatika, chronologie a další. Těch pomocných věd historických je celá řada a archivář je musí znát, aby mohl svoji profesi vykonávat.

A bavilo vás to?
Bavilo mě to celé, ale samozřejmě vždycky záleželo na vyučujícím, který studenty víc nebo míň přitáhl tím, jak dovedl látku poutavě podat. Na tom hodně záleželo.

Co pro tuhle profesi potřebuje znát? Musí mít asi opravdu velký historický přehled, ne?
Samozřejmě. Ty obecné a všeobecné věci člověk získá ve škole – historické základy a základy pomocných věd historických. Určitě je důležitý jazyk. Tady u nás, v pohraničí, určitě němčina. Studenti, kteří se učí jen anglicky, to sice mají v něčem dobré, protože mladší Němci, kteří přicházejí do badatelny, se už většinou anglicky domluví. Ale historický materiál je tady z poloviny až tří čtvrtin v němčině. Takže je dobré ten jazyk znát, především němčinu.

A ještě něco je důležité?
Správní vývoj, správní dějiny – tedy jak který úřad vznikal, zanikal, jak se vyvíjely obce a úřady. To je velmi důležité. Je k tomu i pořádná „bichle“ ke zkoušce. Takže tyhle věci jsou určitě vedle všeho ostatního také nutné.

To máte asi dobrou paměť, ne?
Čím dál horší (smích). Ale ne, já už jsem tady na tomhle postu tak dlouho, že jsem vlastně takový skoro inventář tohohle archivu. Myslím, že je důležité vědět, co tady člověk má. I když si nemyslím, že vím úplně o všem, co tu je, protože máme pět a půl kilometru archivního materiálu od 14. století. Člověk ale musí vědět, kam sáhnout. A to je podstatné. A stejně důležité je poradit lidem. Volají sem, píšou nebo přicházejí s nejrůznějšími dotazy – ať už se to týká domů, škol, ztracených vysvědčení, jejich předků, prostě čehokoliv, co vás napadne.

Jaký jste byl člověk, když jste v roce 1990 nastupoval?
Naivní. Opravdu naivní, protože jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. V tom mladickém nadšení a entuziasmu jsem nedomyslel, co všechno ta práce obnáší. V Texlenu, v podnikovém archivu, jsem byl sám sobě pánem. Tady, když jsem přešel do okresního archivu, už jsem měl na starosti nějaký kolektiv. A ten samozřejmě nebyl v úplně nejlepším stavu. Bylo potřeba ho postupně obměňovat, což se nakonec povedlo.

Tým trutnovského okresního archivu – zleva: Jan Kafka (zástupce vedoucího a inspektor předarchivní péče, v archivu pracuje 23 let), Eva Tomková (archivářka, 26 let), Pavel Zahradník (archivář, 16 let), Roman Reil (vedoucí archivu, 33 let), Martin Kubásek (archivář a služba v badatelně, 14 let), Martina Volšanská (archivářka a služba v badatelně, 8 let), Martin Týřl (domovník, 23 let) a Markéta Pavlisová (asistentka a archivářka, 4 roky).

Vy jste nastoupil rovnou jako vedoucí?
Ano, protože bylo vypsané výběrové řízení. Takže zhruba v polovině října 1993 jsem oznámil generálnímu řediteli Texlenu, že odcházím. A on říkal, že ne, že mě nepustí. Byly kolem toho docela boje. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem tam skončil a nastoupil sem. Takže jsem se potýkal jednak s personálně neutěšenou situací, jednak s neutěšenou prostorovou situací a zároveň s tím, že spousta archiválií, které už měly být převzaté do archivu, převzaté nebyly. Takže dohadování s úřady, s lidmi… Bylo toho dost.

Jak se práce od devadesátých let do dneška změnila?
To si ani nedovedete představit. Nejen v běžném životě, ale i v archivnictví jsou ty změny obrovské. Když si vezmete, že jsem nastupoval a byl tu jeden počítač, myslím, že snad ze Slušovic… to byly tehdy drahé stroje. Ta práce byla úplně jiná než dnes.

V čem je ten největší rozdíl? Základ je asi pořád stejný, ne? Uchovat věci.
Ano, v podstatě jde o to uchovat ta média a nemusí to být jen papír, dnes i digitální nebo elektronický záznam – prostě uchovat to „na věčné časy“, když to řeknu trochu nadsazeně. U papíru to problém není, ten zarchivujete. Problém je s digitálními záznamy. To se muselo řešit. Máme dnes Národní digitální archiv a velké úřady typu Městského úřadu Trutnov už dělají skartace v elektronické podobě. To znamená, že sice ještě dobíhají papírové skartace, ale už probíhají i ty elektronické, kdy archivář dostane jen elektronický záznam. A všechno, co archivní inspektor určí k uchování, se odklikne a putuje do Národního digitálního archivu. A vy vlastně ani nemáte šanci vidět, co tam je, protože ještě nebyl vytvořen program na zpětné vyvolání, abychom si to mohli přes počítač znovu otevřít. Ale to nás čeká. Je to prostě proces, který bude ještě nějakou dobu trvat. Teď jde hlavně o to to bezpečně zarchivovat.

Co všechno tedy archiv řeší?
Archiv řeší tři základní věci. První je předarchivní péče, tedy dohled nad vyřazováním písemností – ať už papírových, nebo elektronických – u všech úřadů a institucí, které spadají pod naši správu. To nejsou jen státní úřady, jako finanční úřady, soudy a podobně, ale i samospráva, obce, města, školy. Všechno tohle v rámci okresu Trutnov máme na starosti. Druhá věc je zpracování archiválií, to už je ta vlastní archivní činnost, které se tady věnuje nejvíc lidí. A třetí důležitá oblast je takzvaná postarchivní péče. To znamená publikování, výstavy, přednášky, prostě prezentace archivního bohatství, které tu je. To se dřív dost zanedbávalo. Dnes ředitel Archivní správy, což je náš nejvyšší orgán při Ministerstvu vnitra, dbá na to, aby se archiváři snažili i v tomto směru a víc své fondy prezentovali.

Jste pořád ještě spíš papírové království, nebo už převažuje digitalizace?
Pořád jsme tak někde na půli cesty. Jsme v období přerodu, kdy se postupně opouštějí staré věci a nabíhá elektronická spisová služba. Nejde to ze dne na den. Papíry dobíhají, mají nějaké skartační lhůty, a současně se rozjíždí elektronická podoba. Takže jsme zatím ve stadiu přechodu. Archiváři za chvíli možná neuvidí papíry, ale jen elektronické dokumenty.

To zní zvláštně. Když se řekne archiv, člověk si představí regály, šanony, knihy, papíry…
To ano. Ale měl by na to myslet každý člověk, nejen úředník nebo vedoucí úřadu. Vůbec si neuvědomujeme, že všechno, co nafotíme digitálně, pokud to někde nezarchivujeme nebo si to třeba nevytiskneme na kvalitní papír, nás jednoduše nepřežije. Máte všechny fotky v mobilu, což je hezké, ale člověk jednou odejde z tohoto světa, aniž by se postaral o to, aby ty fotografie někam uložil nebo archivoval. A tím zaniknou spolu s ním. Na to běžný člověk vůbec nemyslí. Ale pokud chcete něco zachovat příštím generacím, je potřeba na to myslet.

Myslíte, že jednou bude už jen virtuální archiv?
Asi ano, protože to postupně do elektronické podoby přechází. Za tu dobu, co jsem tady, vidím, že toho přibývá víc a víc.

A co ty fyzické papíry?
Ty zůstanou. To už tady bude „na věčné časy“. Nejde o to, že by se to zdigitalizovalo a pak vyhodilo. To určitě ne. Samozřejmě se to digitalizovat dá a my to také děláme a zavěšujeme to na web, aby si to lidé mohli číst na dálku. To jsou matriky, kroniky a fotokroniky, které jsou na stránkách. Ale stát sice razí myšlenku digitalizace, jenže nedává na ni ani peníze, ani lidi. Takže je otázka, co je to za přístup. My se snažíme, v rámci oblastního archivu jsme součástí Státního oblastního archivu v Hradci Králové a vedení se to snaží nějak řešit. Ale peněz a lidí na to moc není.

Jaký nejzajímavější dokument jste držel v ruce?
Každou chvíli držím v ruce něco zajímavého. Jen záleží na tom, čemu říkáte zajímavé. V osmdesátých letech vám třeba nic neříkalo slovo restituce. Pak přišel rok 1989 a po něm restituce. A najednou byly strašně důležité všechny ty spisy, které dokládaly, že někdo vlastnil fabriku nebo jiný majetek. Ten dokument najednou vyletěl významem nahoru. Nemyslím finančně, ale významově.

Myslel jsem to spíš z historického hlediska.
My v okresním archivu máme hlavně dokumenty, které se týkají okresu. Takže mě už leccos asi úplně nenadchne. Ale samozřejmě nejdůležitější dokumenty bývají ty nejstarší, protože je vlastně zázrak, že se dochovaly do dneška. Když víte, kolikrát budovy nebo radnice vyhořely, a přesto se něco zachovalo, tak je to opravdu zázrak. To jsou třeba dokumenty ze 14. století, ale máme i starší. Třeba Hüttelova kronika je zázrak, že se vůbec dochovala, protože Trutnov v minulosti asi třináctkrát hořel. A ona je to přitom jen papír. Takže na to někdo musel v těch krizových chvílích myslet a zachránit ji. Možná sám autor. Strávil nad ní spoustu času a chtěl, aby se zachovala dalším generacím.

To je vlastně nejcennější kronika pro Trutnov, že?
Ano, je to jednak nejstarší a jednak nejcennější kronika, která se pro Trutnov dochovala. Zvlášť když vezmeme v úvahu, jak je Trutnov chudý na starší archivní dokumenty právě kvůli těm požárům.

A vy se teď podílíte na jejím překladu?
Od roku 1997 se tady pravidelně jednou za měsíc schází skupina lidí, kteří se zabývají překladem a revizí tohoto překladu. Kronika byla už v minulosti přeložena, ale špatně. Takže se tím zabýváme znovu. A už také řada členů té komise zemřela. Toník Just, Míla Bartoš, emeritní ředitel Krkonošského muzea, profesor Vladimír Wolf byl také nějakou dobu členem… Takže ta komise funguje už dlouho. Příští rok to bude třicet let a my to opravdu chceme konečně vydat, stůj co stůj, protože už je to úmorně dlouhé a vyčerpávající. A Trutnov si to zaslouží, aby to bylo vydané a aby si to lidé mohli přečíst.

V jakém jste teď stadiu?
Jsme ve stadiu dokončení druhé revize. To znamená, že už jsme to vlastně dvakrát celé projeli. A teď řešíme, co všechno bude součástí vydání – nějaké mapky, protože se tam řeší zeměpisné názvy, různé symboly a podobně. Kronika je totiž v zásadě jen text, sem tam nějaká značka nebo ruka ukazující na okraj. Takové věci tam také chceme zařadit. A samozřejmě řešíme praktické věci: kdo to vydá a kdo to zaplatí.

Jak obsáhlá ta kronika vlastně je?
To se těžko říká. Jedna věc je ten fyzický špalek kroniky a druhá věc je, jak to vychází po přepisu do počítače. Ona má navíc dvojí stránkování. Chceme zachovat i rozpis stránek tak, aby to, co je na originální stránce, bylo i v tom vydání na odpovídající straně.

Takže už skoro třicet let překládáte jednu kroniku.
A kdybych býval věděl, že to budeme dělat takhle dlouho, tak bych do toho možná vůbec nešel. Manželka, a nejen moje, ale i manželky kolegů, nás podezírají, že z toho máme pánský klub. Scházíme se tady v badatelně. Na plátně máme překlad, já mám před sebou originál a další kolegové sledují zase jiné věci, takže se to společně porovnává.

A co se při tom děje? Čtete a překládáte?
Řeší se, jak to ten kronikář vlastně myslel. Jsou tam různé dvojsmysly a jemnosti. A ty informace jinde nenajdete, protože k tomu často nejsou žádné další doklady. Takže je tam třeba zmínka o nějakém domě a my se snažíme pochopit, kde ten dům byl. Takové věci.

Pomůže s tím dnes umělá inteligence?
Ta už dnes umí ledacos, dokonce i číst staré texty. Ale pořád ji musíte opravovat. Myslím si, že ještě nejsme tak daleko, aby to celé sama přeložila. Že byste jí předložil ty klikyháky, které se někdy nedají přečíst ani normálně, a ona to bezchybně udělala – to ještě ne.

Jak archiv přiblížit mladé generaci? Protože asi sem moc mladých samo od sebe nechodí, nebo ano?
Je to tak, že když člověk nic z archivu nepotřebuje a má doma všechno pečlivě uložené, tak archiv za celý život vůbec nepotřebuje. Ale začali jsme spolupráci s gymnázii – s trutnovským, vrchlabským a snad se letos zapojí i dvorské. Děláme se studenty projekt „Poznej dějiny svého domu a lidí, kteří v něm bydleli“. Ve Vrchlabí i v Trutnově je většina domů konfiskátů. Pokud tedy ti studenti nebydlí v novém paneláku nebo novém rodinném domě, tak často žijí v domech, které do roku 1945 nebo 1946 obývali Němci. A to je kolikrát začne zajímat – kdy byl dům postaven, kdo tam bydlel, čím se zabýval, kdo ho dostal po válce přídělem, kdo tam bydlel po válce, kteří předkové tam žili. My se jim snažíme připravit tři čtyři archiválie k tomu a ukázat jim, jak k tomu dojít. A oni si pak sami dohledávají další věci. Takže mladé se snažíme zapojit tímhle způsobem. U gymnázií je to navíc dobré v tom, že to jsou lidé, kteří možná jednou půjdou na vysokou školu a třeba budou studovat historii. Takže je dobré, když se s tím seznámí už teď. Děláme přednášky, píšeme knihy, děláme vlastivědy obcí. To jsou obce, často bývalé německé, jejichž historii lidé pořádně neznají. A my k nim máme obecní archivy, školní archivy, spolkové archivy, farní archivy.

Zmínil jste knihy. Trutnovská radnice, Oslavili Trutnov, Trutnovské hřbitovy jsou knihy, které se týkají přímo Trutnova. Jsou ještě nějaké další?
Přímo Trutnova se týkají hlavně tyhle. Trutnovská radnice vznikla k velkému výročí města. Pak byla publikace ke třiceti letům česko-německého spolku a minulý rok vyšla kniha ke 150 letům trutnovského hřbitova. Takže většinou vydáváme knihy k nějaké významné události. V hlavě mám další věc. Chtěl jsem dělat příběhy jednotlivých domů na náměstí, protože tam jsou někdy opravdu zajímavé osudy. Zmapovat dějiny domů ze starých pozemkových knih, dát tomu nějaký nápad, příběh. Je to asi třicet domů kolem náměstí. To by určitě stálo za to.

A máte teď něco rozepsaného?
Teď jsem odevzdal podklady k publikaci o Chotěvicích. Křest bude 27. června. A teď chystáme knížku o Mladých Bukách, ta by měla vyjít ve druhé půlce září. A soukromě dělám ještě knížku o Pasekách, tedy Brendách, a o Studénkách, což jsou osady obce Radvanice. A ještě chystáme s panem starostou z Vítězné a s fotografem Ctiborem Košťálem obrazovou knihu o Vítězné. Vítězná totiž není jedna obec, ale celek složený ze šesti obcí - Kocléřov, Huntířov, Komárov, Záboří, Bukovina a Hájemství.

Máte doma i nějaký svůj malý archiv?
Spíš bych řekl, že svůj archiv mám tady v archivu. Všechno spíš tahám sem, protože to tu mám po ruce. Ale máme i osobní archivy významných trutnovských osobností. Je možné, že jednou tady skončí i ten můj. Máme tu třeba archiv Václava Jiráska, známého hornického historika, který je teď v pečovatelském domě. Předal nám přes osmdesát kartonů svého osobního archivu. Oficiálně jsme ho ještě nepřevzali, budeme to dělat letos snad i s nějakou slávou. Takže to je opravdu obrovský osobní archiv. Máme tu i další něco od Toníka Justa, něco od profesora Wolfa a podobně. Významní lidé si takové archivy vytvářejí.

Kdy bude Den otevřených dveří archivu?
Stejně jako každý rok vychází na 9. června. Letos je to úterý a tématem bude „Od pečeti až k digitálnímu podpisu“. Chceme ukázat vývoj od pečetí – kovových, dřevěných – přes razítka až po digitální podpis. Ten vývoj napříč staletími, který umíme dobře zdokumentovat. Máme totiž nejstarší razidla už z přelomu 15. a 16. století, takže máme co ukazovat. Během dne proběhnou i tři prohlídky archivu. A zkoušíme také dílničky pro děti.

Jaké největší výzvy vás čekají do budoucna?
Samozřejmě je to digitalizace. Ale velkou výzvou pro nás bude i to, že se chystá pravděpodobně změna zákona o státní službě. Většina lidí tady pod něj spadá. A spousta zaměstnanců dnes neví, jestli do budoucna pod státní službou zůstanou, jestli se nebude zeštíhlovat státní správa. To je určitě výzva. Peněz do tohoto oboru ubývá, přestože stát tlačí digitalizaci, ale prostředky na ni nedává. To jsou výzvy ale spíš pro vedení státu než pro nás konkrétně, ale samozřejmě se nás to dotýká.

Co vás u té práce vlastně pořád drží? A jak se od ní odreagujete?
Přestože nás ubíjejí různá nařízení, úřední postupy a věci, které si asi ani nedovedete představit, tak my utíkáme právě k těm historiím obcí, ke knihám. Přestože k tomu utíkáme, je to vlastně součást naší práce. To je ta postarchivní péče – přednášky, publikace a podobně. A v soukromém životě? Rád provázím. Dělal jsem teď průvodce pro cestovku, provázím po Vídni na téma „České stopy ve Vídni“. Rád jezdím do Rakous a kdekoliv jsem, snažím se zjišťovat české stopy nebo jestli tam nepůsobil nějaký významný Čech. Třeba ve Vídni je od roku 1911 Trutnovské náměstí, na počest jediné vítězné bitvy rakouské armády proti Prusům. Takže já se vlastně odreaguju tím, že odtud uteču, ale stejně zase k historii.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová