Anežka Janatová z obyčejných míst natočila vítězný příběh

„Opravdu jsem si myslela, že video bude nejlehčí. A pak jsem zjistila, že vůbec nebylo, ale už se mi to nechtělo měnit,“ povídá dívka, která se narodila ve Vrchlabí. Do páté třídy navštěvovala malou školu v Černém Dole, kam dohromady chodilo prý ani ne padesát dětí. Loni v září přestoupila na gymnázium v Hostinném. Původně chtěla do Vrchlabí, tam se ale nedostala. Dnes toho nelituje. „Když jsem přišla, nikoho ze třídy jsem neznala,“ říká. Některé starší studenty však znala ze skautu.

Ve škole ji nejvíc baví matematika a tělocvik. „Vlastně téměř všechno kromě fyziky,“ dodává s úsměvem. A právě z fyziky, takže jí to vůbec nevadilo, ji v pátek ráno vytáhla redakce Trutnovinek, aby jí oznámila tu velkou novinu. „Vůbec jsem neměla slov. Přišlo to hrozně narychlo,“ byla zaskočená. Výsledky totiž čekala až v červnu.

Soutěž objevila díky suplované hodině. Paní učitelka třídě vyprávěla, že se do Stories, které žiju zapojila i její dcera. „To mě tak hezky nadchlo, že jsem to chtěla zkusit. Podívala jsem se na videa z minulých ročníků. Všechna byla hrozně hezká. Nechápala jsem, jak je mohli natočit,“ vypráví. Kategorii měla vybranou rychle. Psát text by pro ni totiž znamenalo dlouhé přemlouvání, kreslení ani fotka ji tentokrát nelákaly. Video působilo jako jasná volba. I když s natáčením a střihem do té doby zkušenosti neměla.

Nápadů ale měla dost. Nejdřív si představovala klidné záběry bez sebe, jen s hudbou a komentářem. Potom ji napadlo propojit video se skautem a orientačním během. „Chtěla jsem běžet pro kontroly a na každém místě říct něco z historie. Pak mi to ale přišlo až moc těžké,“ vysvětluje. Nakonec zvolila jednodušší, a tím i silnější cestu. Do videa vybrala místa, která pro ni nejsou jen body na mapě. Patří k jejímu běžnému dni a pohybu venku.

Důležité byly hlavně aleje pod kopcem, kterému říká „Ovčák“. „To je moje nejoblíbenější místo na Hartě. Chodím tam běhat a je tam prostě nádherně. Proto jsem ho dala na konec a nechala ho tam nejdéle,“ vysvětluje. Vedle toho se ve videu objevuje i historie. Anežka do něj zařadila valy nad Hartou, kam chodívala se skautem. Mluví o opevnění kolem Labe a o tom, že i v krajině, kterou člověk zná odmala, se dají najít příběhy staré stovky let.

S natáčením jí pomáhala skoro celá rodina. Záběry pořizovala se sestrou Bárou, svým dvojčetem. Anežka je starší o dvě minuty, i když sestra prý vypadá starší, protože je vyšší. Doma má ještě bratra Prokopa. Se střihem i záběry z dronu pomohl táta. „Seděli jsme u toho spolu a říkala jsem mu, jak to chci mít poskládané za sebou. On mi moc pomáhat nechtěl, říkal, že je to hlavně moje práce. Ale slíbila jsem, že doma hodně pomůžu, takže mi pak taky pomohl,“ popisuje. Podobně vznikl i její komentář. Anežka si ho nejdřív napsala sama a potom ho přečetla rodině. Ta jí pomohla vychytat opakování a některé formulace. „Měla jsem tam třeba pořád slovo atmosféra,“ usměje se.

S hotovým snímkem byla spokojená, přestože si všimla několika chyb. Třeba v závěru, kde řekla „žij“ místo „žiju“. Drobné nedokonalosti mu ale neubírají. Spíš připomínají, že za videem nestojí produkční tým, ale dvanáctiletá studentka, která se pustila do něčeho nového. Anežčin týden je přitom už tak plný. Pět let chodí do skautu, hraje na kytaru, navštěvuje dramatický kroužek a letos začala běhat orientační běh za vrchlabský oddíl. „Hrála jsem i fotbal za Kunčice,“ doplňuje. Jeden fotbalový záběr se do videa přesto dostal. „Ale zrovna se mi moc nepovedl. Nejdřív jsem to střelila úplně vedle a potom dala tyčku.“

Do podobně velké veřejné soutěže se Anežka přihlásila poprvé. Předtím znala hlavně školní soutěže, například biologické poznávačky. O to víc ji výsledek překvapil. A výhra iPhone 17? To bude velká změna. „Mobil jsem dlouho vůbec neměla, v páté třídě jsem dostala Nokii a teď mám starší Samsung, který používám hlavně kvůli dojíždění vlakem, aby se mi rodiče mohli dovolat. Je fakt hlavně na volání,“ říká. Zkusí se do soutěže znovu zapojit i příští rok? Její odpověď byla: „Spíš ne.“ Tvorba ji bavila, ale zároveň to pro ni bylo dost těžké na psychiku. „Někdy jsem říkala, že už to vzdám,“ přiznává. Nakonec to nevzdala. A právě i proto její příběh funguje.

Partneři projektu:

Děkujeme všem žákům a studentům, kteří sebrali odvahu a do soutěže se zapojili. A také partnerům, bez kterých by se soutěž nemohla uskutečnit.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová