Snažím se vycházet ze sebe sama a mít svůj vlastní rukopis

„Ve své tvorbě zobrazuji snové krajiny a imaginární světy, které stojí mimo konkrétní čas a realitu. V těchto světech figurují jak lidé, tak i zvířata či fiktivní bytosti, které spolu existují v jednom prostoru. Význam není nikdy jednoznačný a je ponechán individuální interpretaci diváka,“ prozradila výtvarná umělkyně, jejíž práce mají nezaměnitelný rukopis.

Kdy se u vás projevil výtvarný talent a jakým způsobem se rozvíjel?
Už od útlého dětství jsem tvořila a měla jsem k tomu velmi blízký vztah. Rodiče mě přihlašovali na spoustu kroužků, navštěvovala jsem také výtvarku a hodně se věnovala hudbě. Když to bylo možné, měla jsem v ruce tužku, papír a pořád něco kreslila. Moc mě to bavilo, v průběhu let se toto směřování rozvíjelo a výtvarnou tvorbu jsem už nikdy neopustila. Byla to vždy moje největší náplň a zároveň koníček.

Co jste kreslila?
Hodně jsem pozorovala okolí a lidi, kteří kolem mě chodili. Kreslila jsem i svoji rodinu, podrobně jsem také zkoumala lidské tělo, dokonce jsem od malička kreslila akty a v kresbách jsem zachycovala i moje fantazie. V té době jsem měla ráda filmy od Tima Burtona, z nichž jsem brala inspiraci.

Jaký byl impuls k vaší první autorské výstavě Obrazy, která se uskutečnila v trutnovské Galerii Draka?
Když jsem hledala svůj výtvarný styl, který se postupně zdokonaloval, našla jsem svůj rukopis v černobílých kresbách. Těch v průběhu času přibývalo a tvořila jsem taky výtvarné dárky pro rodinu. Tehdy mi mamka říkala, že bych svoje kresby mohla představit veřejnosti. Občas jsem tedy něco zveřejnila na facebooku a pak jsem dostala nabídku od Otty Štemberky, zda bych své práce vystavila v Galerii Draka. To se nakonec stalo, moc mě to potěšilo a byla to velká příležitost, za kterou děkuji.

Při vernisáži prostor galerie doslova praskal ve švech. Překvapil a potěšil vás takový zájem návštěvníků?
Určitě mě to mile překvapilo a byl to skvělý pocit. Před vernisáží jsem se trochu strachovala, že nikdo nepřijde. Potom jsem si řekla, že mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mě mají rádi, bude je to zajímat a přijdou mě podpořit. A to se stalo a udělalo mi to velikou radost.

Co jste divákům představila?
Byla tam dvě větší zátiší, která jsem prostřednictvím kresby tužkou vytvořila na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě, kde studuji v maturitním ročníku. Hlavní část ale tvořily černobílé kresby fixy různých tlouštěk na klasické bílé čtvrtky. Kresby vycházejí z mé fantazie, není to opis reality, ale moje vlastní stylizace.

Prozradila jste, že ve své tvorbě zobrazujete snové krajiny a imaginární světy, které stojí mimo konkrétní čas a realitu. Kde se tyto světy rodí?
Do kreseb vkládám, co mi jde hlavou. Jde o navození atmosféry v prostoru, ale, jak už jsem zmínila, nic z reálného světa. Občas jenom tak sedím a napadne mě nějaký námět. Nakreslím si ho do mobilu, abych na něj později nezapomněla, pak ho přenesu na papír. Nechávám se také inspirovat různými filmy, které jsem sledovala v dětských letech. Hodně do svých prací vkládám i zvířata, která mám ráda.

Vaše obrazy jsou charakteristické právě společnou existencí lidí a zvířat. Je to tak?
Ano. Tím, že zvířata polidšťuji, například tím, že je odívám do oblečení, dávám jim lidské vlastnosti, mimiku i gestikulaci, kterou normálně nedělají, propojuji je s člověkem. Moje díla ale nejsou striktně ukotvená. I když nepoužívám přesnou perspektivu, chci mít v obrazech hloubku a navodit náladu, která bude mít individuální dopad na diváka.

Proč se při tvorbě zajímáte o hranici mezi dětským světem a dospělým uvědoměním?
Asi proto, že každý, ať je to dítě, nebo dospělý člověk, na můj obrázek reaguje jinak. Někdo si v různých tvarech hledá něco navíc, linii, černou stopu nebo něco jiného, co jsem tam já neviděla. A to se mi líbí. Děti většinou vidí to, co je tam zobrazené, zatímco dospělí hledají nějaký smysl, který tam ani být nemusí. Důležité pro mě je, jak moje obrázky na lidi působí.

Čím je pro vás kresba jako taková i detailní práce, které jsou pro vaše obrazy charakteristické, zásadní?
Detaily mám velmi ráda, vždy jsem inklinovala spíše ke kresbě než malbě. Nikdy jsem neměla ráda plošnost, zaměřovala jsem se na tvary, vše podrobně vykreslovala. Blízká mi je preciznost a snažím se, aby výsledek byl z mého pohledu dokonalý. Musím být s dílem spokojená, jinak bych ho nechtěla prezentovat.

Necháváte význam svých děl na individuální interpretaci diváka. Nemáte potřebu je vysvětlovat?
Ne. To, aby si divák mé dílo interpretoval sám, je můj záměr. Když jsem na nějaké výstavě a mám prostor si sama něco domyslet a dílo pochopit po svém, je to pro mě nejen zábavné, ale také fascinující. Proto si každý v mém díle může najít to své. Samozřejmě divákovi k tomu mohu něco říci, ale raději to nechávám na jeho výkladu a fantazii.

Jak obvykle vzniká váš obraz? Máte předem jasnou představu, nebo necháváte motivy postupně vyrůstat při práci?
Vezmu si čtvrtku, vytvořím obrysovou linii, kterou obkreslím fixou, přidávám postupně detaily a občas tam přidám něco, co mě původně nenapadlo. Vycházím z nápadu, který mi bleskne v hlavě. Při tvorbě k němu postupně směřuji, ale mnohdy to dopadne jinak, než jsem zpočátku plánovala.

Existují umělci či výtvarná díla, která vás nějak ovlivňují, nebo se snažíte hledat vlastní cesty?
Vždycky jsem měla ráda ilustrátora Petra Síse, kterého obdivuji. Ne kvůli tomu, abych ho napodobovala, ale proto, že má svůj osobitý styl a rukopis, který si udržel. To se mi líbí. Jinak vědomě nehledám žádnou inspiraci a snažím se vycházet ze sebe sama, mít svůj vlastní rukopis a rozvíjet ho.

Chtěla byste téma snových a imaginárních světů dále rozvíjet, nebo se bude vaše umělecké směřování měnit?
Určitě bych chtěla zkusit i něco nového, začít překonávat své hranice. Tím, že jsem si ale našla svůj rukopis, těžko se mi z něj vystupuje. Zatím chci v tomto směru pokračovat. Nechávám tomu volný průběh a uvidíme, co přinese budoucnost.

Na sklářské škole studujete obor šperk. Proč jste se vydala tímto směrem?
Vzhledem ke svému výtvarnému zaměření jsem chtěla jít na nějakou střední uměleckou školu. Na tu v Železném Brodě jsem narazila na internetu úplně náhodou a její nabídka mě zaujala. Obor šperk mi přišel nejvíce atraktivní, protože na rozdíl od ostatních oborů se v něm pracuje s rozmanitými materiály, například s kovy, dřevem, látkami, kůží a samozřejmě také sklem. Je to velice pestrý obor, který mě baví. 

Ovlivňuje práce se šperkem vaši výtvarnou tvorbu?
Jsou to dvě odlišné disciplíny. Ve škole máme danou hranici, co musíme vytvořit, a každoročně pak představujeme klauzurní práce na konkrétní téma. Docházím ale i do ateliéru, kde kreslíme a malujeme, a to už má blízko k mé výtvarné tvorbě, kterou tam mohu rozvíjet.

Kam byste se po maturitě chtěla posunout studijně i umělecky?
Možná to někoho překvapí, ale na uměleckou školu jsem se nehlásila. Chci si dát přihlášku na pedagogiku a sociální vědy, protože mě baví práce s lidmi. Pokud však za rok zjistím, že mé výtvarné směřování je to, čemu se chci věnovat naplno, nevylučuji, že si podám přihlášku i na umělecky zaměřenou školu. Ve výtvarném umění ale budu určitě pokračovat ve svém volném čase.

Žijete v Horním Žďáru u Trutnova. Čím je pro vás tento region zajímavý?
Všude okolo je krásná příroda, kopce, hory a to je mi velmi blízké. Ráda chodím na procházky, pěší túry, to mě hodně baví. Samozřejmě musím zmínit také mně blízký okruh lidí, kteří mě obklopují, a jejich podpora. Toho si moc vážím a přináší mi to radost.

Vaši rodiče, maminka Jana a dnes už bohužel nežijící tatínek Radek, jsou jako zakladatelé propojeni se spolkem Trutnov - město draka. Jaké to bylo vyrůstat v tomto prostředí?
Od malička jsem se účastnila schůzek spolku, jehož členové se každý týden scházeli v trutnovské pivovarské restauraci. Tam jsem trávila i několik hodin při rozmanitých diskuzích, při kterých panovala veselá nálada. Já jsem si tam malovala na podtácky nebo do deníčku. Myslím si, že moje osobní účast v této komunitě přispěla k mé socializaci, což mě hodně posunulo kupředu. Navíc se na oslavu mého táty každoročně koná Chlebíčkofest, kdy se u nás doma sejdou všichni členové spolku. Troufám si říct, že je to moje druhá rodina. Doufám, že spolek nikdy nezanikne a bude generačně pokračovat.

Mamka Jana je současnou předsedkyní spolku. Bavíte se doma o jeho aktivitách?
Zatím moc ne. Já jsem navíc téměř celý týden ve škole, ale určitě se o tom můžeme někdy pobavit, jsem tomu otevřená.

Otto Štemberka, provozovatel Galerie Draka, při vernisáži vaší výstavy řekl, že z ní i vaší tvorby by měl tatínek radost a byl by šťastný. Myslíte si to také?
Já v to doufám. Úplně jsem ho sice nezažila, protože tatínek umřel, když mi byly dva roky. Jak ale o něm mluví jemu blízcí lidé, kteří ho vykreslují jako úžasného a inspirativního člověka se skvělou energií, připadá mi, že jsem ho vlastně zažila a dobře ho znám.

Co má v současné době v plánu Klára Doležalová a co jí jde hlavou, pokud to není tajné?
Tajné to určitě není. Budu pokračovat ve svém umění a dále ho rozvíjet, udržovat vztahy s blízkými lidmi a rodinou. I kdybych, třeba kvůli studiu, byla nucena odejít do jiného regionu, budu se stále vracet, protože k Trutnovsku mám velmi silnou vazbu.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová a archiv Kláry Doležalové