Králové roku Lukáš Borůvka a Václav Kvíz aneb Ti, kteří vrátili život

„Ono to ocenění je důležité i v tom, že je vidět obraz městský policie jinak než těch lidí, který trestaj,“ říká Lukáš Borůvka. „My jsme často vnímáni jako represivní složka – jako ti zlí, co přijdou a řeknou: „Tady nedělej tohle, tady neparkuj. Ale ta práce je i o tom, co lidi běžně nevidí,“ dodává Václav Kvíz.

Výzva přes First Responder

Bylo před polednem, když hlídce přišla výzva přes systém First Responder. V domě s pečovatelskou službou na Kryblici potřebovala žena akutní pomoc – v oznámení figuroval i požadavek na využití AED, automatizovaného externího defibrilátoru. „V telefonu máme aplikaci, která nás vyzve k zásahu. Ukáže nám to adresu. Když to je Trutnov, jedeme okamžitě. V případě vzdálenější lokality voláme na záchranku, jestli požadují výjezd,“ popisuje Kvíz.

Strážníci byli v terénu a podle jejich slov hrálo roli i štěstí na polohu. „Byli jsme celkem blízko. Myslím, že jsme tam byli snad do minuty,“ doplňuje Borůvka. Zdravotnické vybavení vozí hlídka běžně s sebou. „Máme v autě AEDčko a zdravotnický batoh. Když vyrážíme na takový zásah, bereme to s sebou,“ líčí strážníci.

Do budovy je pustili lidé u vchodu, uvnitř na chodbě už na ně čekal manžel pacientky a navedl je do bytu. Žena ležela na posteli. „Bylo patrné, že nedýchá. Chrčela, což už člověku napoví, že to bude zástava,“ popisuje Kvíz. Strážníci ji přenesli z postele na zem, na pevnou podložku – doprostřed místnosti, tak aby se dalo kolem ní manipulovat, a zahájili resuscitaci.

V podobných chvílích se podle strážníků často ukazuje jeden rozšířený omyl: že defibrilátor všechno „vyřeší“. Nevyřeší. „Defibrilátor nic nedělá sám od sebe. Vy ho připojíte, necháte ho vyhodnotit situaci a on vám doporučí výboj, nebo ne,“ vysvětluje Kvíz. „Není to tak, že přijedeme a první, co uděláme, je, že připojíme přístroj a čekáme. První je zahájení resuscitace,“ zdůrazňuje.

Hlídka začala masáží srdce, zároveň zajišťovala dýchací cesty a prováděla i dýchání. V bytě byla také ošetřovatelka, která komunikovala s tísňovou linkou a předávala informace. „My jsme jí říkali, co provádíme a jaký je zdravotní stav. A už jsme slyšeli majáky, bylo jasný, že záchranka je na cestě,“ vypravuje Kvíz. Zdravotnická záchranná služba dorazila podle strážníků velmi rychle – v řádu minut. Přesto je to doba, která se na místě vleče a zároveň uběhne v mžiku. „Ten čas je strašně relativní. Člověk ho nevnímá,“ konstatuje Kvíz, ale ví, že rozhoduje každá vteřina.

Zatímco on už se v podobných situacích ocitl, pro kolegu Lukáše to byla první ostrá zkušenost s resuscitací v praxi. „I když jste ale na ty situace zvyklý a několikrát jste je zažil, ten adrenalin se vždycky vyplaví,“ dodává muž, který byl velitelem hlídky, a i z pozice služebně zkušenějšího převzal iniciativu a mladšího kolegu směroval, co budou provádět. „Pro mě to byl trošku stres,“ přiznává Lukáš Borůvka a je rád, že zásah nakonec dopadl dobře. „Když máte možnost dorazit na místo jako první a pomoci člověku přežít, je to silný moment. Tentokrát se to stihlo včas a následky nebyly fatální. Většina podobných případů bohužel dobře nekončí, protože poškození bývá mnohem rozsáhlejší. Tady jsme měli velké štěstí, že jsme byli rychle na místě,“ vypravuje Václav Kvíz.

Po příjezdu záchranné služby sice vedení zásahu přebírají zdravotníci, práce strážníků tím ale zdaleka nekončí. „To, že přijedou záchranáři, neznamená, že naše práce končí – oni třeba medikují, intubují, ale běžně se na pacientovi pracuje třeba dalších dvacet třicet minut,“ vysvětlují strážníci. Hlídka se podle potřeby střídá při masáži srdce, zajišťuje okolí, komunikuje s rodinou, shání doklady a často pomáhá i fyzicky, třeba při transportu pacienta, jako tomu bylo i v tomto případě na Kryblici.

Poděkování, které se nezapomíná

Většinou se hlídka o dalším osudu pacienta nedozví. Ne kvůli nezájmu, ale kvůli pravidlům. „My zpětnou vazbu nedostáváme. Ze zákona na to nemáme nárok. V devadesáti devíti procentech se to nedozvíme,“ potvrzuje Kvíz. Tentokrát se ale stal výjimečný moment: zachráněná seniorka sama přišla asi po měsíci strážníkům osobně poděkovat. „Byla veselá a bylo na ní vidět, jak moc chce žít. A hlavně na ní nebylo znát, že by si ten kolaps odnesla nějakými vážnými následky,“ doplňuje Kvíz. Tenhle případ byl výjimečný i tím, že za strážníky po zásahu přišel i lékař z letecké služby a řekl jim, že to vypadá velmi dobře a srdce maká.

Lukáš Borůvka a Václav Kvíz si z návštěvy pamatují i větu, která v podobných příbězích zůstává v hlavě. „Paní nám řekla, že se podruhé narodila a že ten den bude od teď slavit jako své druhé narozeniny,“ usmívá se Borůvka a dodává, že seniorka se jim svěřila i s tím, že předtím měla pocit, že „už je stará“ a život jen dožívá. A právě tahle událost jí dala nový impuls, že ještě není konec.

Za profesionálně poskytnutou první pomoc byli trutnovští strážníci oceněni titulem Strážník roku za záchranu lidského života 2025. Slavnostní ceremoniál, který organizuje Svaz obecních a městských policií České republiky, se uskutečnil v prosinci v reprezentativních prostorách Muzea Policie České republiky v Praze.

Pro Lukáše Borůvku šlo o první ocenění, u policie je totiž teprve krátce, od loňského roku. „Měl jsem z toho radost, ale hlavně jsem byl rád, že jsme té paní dokázali pomoct,“ říká. Václav Kvíz má za sebou i roky v armádě, takže – jak podotýká – na uniformě už nějaké stužky za odsloužená léta a mise nosí. Nejvíc si ale váží těch, které mají přímý lidský smysl. „Jsem dárce krve, takže třeba plaketa, a teď tohle ocenění. Každopádně největší radost mám z toho, že ten člověk je živý a funguje,“ dodává.

Ocenění, včetně Téčka od naší redakce, podle strážníků pomáhá ještě v jedné věci – připomíná širší roli městské policie. „Veřejnost vidí jen ten střep: strážníka, co kouká, kdo nemá lísteček za parkování,“ tvrdí Kvíz. Ale ta práce je podle něj i o občanském soužití – rvačky v hospodách, rušení nočního klidu nebo pomoc při pátrání po dítěti, ale i psovi a také právě i to zdraví. Připomíná, že městská policie je často na místě dřív než záchranka.

Ne proto, že by chtěla zdravotníky nahradit, ale protože je zkrátka v ulicích. „V devadesáti procentech, když nás povolají, jsme na místě dřív než záchranná služba. Ne že bychom poskytli kvalitnější pomoc, to v žádným případě. Ale jsme schopní to místo připravit, zkoordinovat, pomoct fyzicky.“ A uvádí i konkrétní příklady z praxe: „Na balkoně máte zkolabovaného stokilového chlapa a přijedou dvě drobné zdravotnice. Už jen to, že jsme tam první a jsme schopní zkoordinovat věci tak, abychom člověka dostali dovnitř, aby měl záchranný tým volný přístup a všechno šlo rychle a bez zbytečných komplikací, je obrovská pomoc.“

Lidé si nevšímají, nebo se starají až moc

O Trutnově jinak strážníci hovoří jako o bezpečném městě. Zároveň ale otevřeně přiznávají, že problémy existují všude: nepřizpůsobiví lidé, alkohol, konflikty po oslavách. „I spořádaní občané pod vlivem alkoholu vyvádějí věci, které nejsou v pořádku,“ upozorňuje Lukáš Borůvka. A jeho kolega přidává i jedno varování do budoucna – s ohledem na dopravu a tranzit. „Uvidíme, jak to bude po dostavění dálnice. Můžeme být přestupní stanice pro spoustu věcí, lidí, materiálu,“ nabádá k obezřetnosti.

Na otázku, jak například uklidňují vypjaté situace, Lukáš Kvíz odpovídá bez naučených frází. „Není na to žádný model. Na každou osobu musíte trochu jinak. Někdy musíte být důraznější, jindy stačí promluvit a zklidnit,“ líčí. Za problém dneška však považuje i chování kolemjdoucích. Podle něj jsou lidé často v extrémech: buď si nevšímají vůbec, nebo naopak zasahují způsobem, který situaci komplikuje. „Volají, že tam někdo leží, ale nechtějí k němu ani přijít a zjistit, jestli potřebuje pomoc.“ A pak opačný případ: „Zpacifikujeme útočníka a někdo řeší, že nemá bundu a je mu zima. A najednou jsme my ti zlí. Nikoho už nezajímá, že si tu bundu sundal sám, než se s námi začal prát.“

Ale taková je realita jejich služby: rozhodovat rychle, nést odpovědnost a zároveň počítat s tím, že ne každý situaci čte správně. A právě i v takových chvílích se ukazuje, že někdy stačí pár minut – a dobrý výcvik – aby se z „běžné hlídky“ stala pro někoho třeba šance na další život. Králové roku 2025 nemusí být ti, kdo jsou nejvíc vidět, ale ti, kdo v rozhodující chvíli udělají to, co je potřeba.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová