Když vidím, co zvládají ostatní, tak to nechápu, říká paralympionik Matěj Škoda

O tom, jak výjimečný okamžik to je, svědčí i historická statistika: v celé české i československé historii se na zimní paralympiádě v para běhu na lyžích představilo jen osm našich sportovců. „Byl bych hrozně rád, kdybych zajel nějaký závod do top desítky,“ přeje si dvacetiletý absolvent trutnovského gymnázia.

Handicap, se kterým vyrostl

Narodil se sice v Hořovicích, ale do školky už chodil v Trutnově, kam se rodina přestěhovala. Nejdřív bydleli kousek od náměstí, teď žijí ve Volanově. Matěj se narodil, odborně řečeno, s malformací pravé ruky. „Zkrátka mi ruka nedorostla, mám ji vlastně po loket, tak trochu zdeformovanou. Tady je něco, co měly být asi prsty, mám tady i nehet,“ ukazuje. O svém handicapu mluví otevřeně a zbytečně se v tom nepitvá. Člověk s tím prý stejně nic neudělá a důležitější je podle něj, že se s tím naučil žít. „Jo, je to blbý, ale beru to tak, že je mnohem lepší, než kdyby se mi to stalo po nějaký nehodě. Aspoň jsem s tím vyrůstal, zvyknul jsem si a naučil se s tím fungovat,“ tvrdí.

To „fungovat“ u něj neznamená přežívat. Spíš naopak. „Zvládnu v podstatě všechno,“ usměje se. Uvaří si, uklidí si, oblíkne se. A když v para prostředí vidí lidi s těžšími handicapy, vrací ho to do reality. „Když vidím, co tam lidi zvládají, třeba když nemá obě ruce od ramen…, tak to nechápu. Mně i ten loket strašně pomáhá. Otevřu dveře, vezmu si skleničku,“ popisuje.

Na druhou stranu ale připouští, že s věkem se v hlavě mění i to, co dřív neřešil. „Do třinácti, patnácti jsem to v podstatě nevnímal. Teď si to uvědomuju víc. Samozřejmě bych byl radši, kdyby to nebylo,“ svěřuje se. A právě tady se do jeho plánů nenápadně vkrádá i sen o bionické ruce. Zatím jsou to jen úvahy, je to totiž dost drahé. Podle toho, co si zjišťoval, milion dvě stě a víc. Ale má jasno v tom, že pokud by do toho jednou šel, nechce polovičaté řešení. „Nechtěl bych ruku, která udělá jen pár základních pohybů. To mi vlastně nedává smysl. Když už, tak aby to mělo úroveň a reálně mi to něco přineslo. Abych třeba mohl vyzkoušet i víc dalších sportů.“

Běžky jako náročnější volba

Na lyže se dostal brzy. Ke sportu ho s bráchy dovedli rodiče, lyžuje od pěti let. Běžky si oblíbil, ačkoliv sám ví, že existuje spoustu jiných sportů, kde by jeho handicap nehrál tak velkou roli. „Běžky jsou komplexní sport na celé tělo. I když hlavní tahač jsou nohy, důležitý je i střed těla a ruce. Ruce jsou znát při odrazu, ve stoupáních, když člověk dělá střídák. Ten rozdíl tam prostě je. A samozřejmě pro mě je to o to těžší,“ přibližuje. Ale i s tímto handicapem vyrážel do závodů. „Nikdy to ale nebyly bedny, spíš poslední místa,“ vzpomíná s úsměvem, když roky a roky závodil s „normálníma“.

V jeho příběhu je ale i pauza. „Měli jsme v oddíle skvělého trenéra, ale pak přišel jiný a úplně mně nesedl, tak jsem to zabalil,“ říká, jak ve čtrnácti s běžkováním přestal. Trvalo zhruba tři roky, než se vrátil do stopy. Proč? Otevřely se před ním dveře, které dnes vedou až na paralympiádu. Přes Marka Duška se mu naskytla příležitost zapojit se do něčeho, co v Česku prakticky neexistovalo – malý para nordic tým. „Dnes jsme v něm závodníci já, Simona Bubeníčková, Míra Motejzlík, oba dělají i biatlon…, a pak je ještě Karína (Carina Edlingerová), což myslím, že je Rakušanka, ale kolem ní je situace taková složitější, do které já moc nevidím,“ konstatuje. V Itálii nakonec budou reprezentovat všichni. Zatímco Matěj Škoda a Simona Bubeníčková si vyjeli nominační jistotu svými FIS body, Miroslav Motejzlík a Carina Edlingerová, která v Pekingu před čtyřmi lety vyhrála za Rakousko zlato ve sprintu v běhu na lyžích, dostali divokou kartu od Mezinárodního paralympijského výboru.

Česká výprava pro zimní paralympijské hry, které se ve třech italských střediscích uskuteční od 5. do 15. března, bude zahrnovat 24 sportovců a čtyři traséry, z toho je šestnáct členů para hokejového týmu. Kromě biatlonu a běžeckého lyžování budeme mít ještě zástupce v alpských disciplínách.

Vrátíme-li se k para nordic týmu, patří do něj i další lidé, bez nichž se běžky na vyšší úrovni jezdit nedají. Matěj vyzdvihuje servisáka Radka Šretra a Simonu Divišovou jako fyzio. A především trenérku a organizátorku v jednom. Tou je trutnovská rodačka Martina Chrástková. „Dělá všechno možný – od trénování až po zařizování věcí, které by ani dělat neměla,“ popisuje její mladý svěřenec. Ve výpravě nechybí ani trasér David Šrůtek, který jezdí na lyžích před nevidomou Simonou Bubeníčkovou.

Para běžkaři soutěží ve třech hlavních kategoriích – sedící, stojící a zrakově postižení. Matěj závodí v kategorii stojících, do které patří sportovci s různými typy handicapu, označení jeho třídy je LW8. „Aby to mezi různými typy handicapu bylo férové, výsledky se přepočítávají procentuálním koeficientem. Já mám, myslím, 92 procent. Zajedu závod třeba za čtyřicet minut, ale přepočítá se to na devadesát dva procent času,“ vysvětluje Matěj.

Na startu bez nervozity

Na mezinárodní scéně se trutnovský lyžař začíná prosazovat poslední tři sezóny. Na loňském mistrovství světa v italském Toblachu obsadil skvělé 12. místo v závodě na 20 km volně s intervalovým startem. Paralympijskou přípravu mu však zkomplikovalo zranění. Loni v květnu po maturitě si při jízdě na kole nešťastně zlomil ruku – tu zdravou. „Rozdrtil jsem si loket. To byla velká komplikace. I na psychiku to pro mě byla rána. Bylo to příšerný, měsíc a půl jsem nemohl nic, dlouho jsem se do toho vracel,“ popisuje a přiznává, že letošní sezóna tak není úplně ideální.

Naštěstí nominaci na paralympiádu měl díky svým výsledkům více méně zajištěnou už rok dopředu. „Když jsem lyžoval jako dítě, nevěděl jsem, že by něco takového mohlo přijít. Ale teď už to vím nějakou dobu a moc si toho vážím. Těším se moc a jsem zvědavý na atmosféru takhle velké akce,“ říká dvacetiletý paralympionik. Pod pěti kruhy ho čeká několik startů: sprint na kilák až kilák a půl, pak desítka klasicky, dvacítka volně a týmová štafeta na 4 × 2,5 km. V týmu se totiž mohou potkat sportovci s různými handicapy a štafeta navíc umožňuje, aby jeden člen týmu jel více úseků. „Já pravděpodobně pojedu dva,“ potvrzuje.

Na tratích ve Val di Fiemme, ve středisku Lago di Tesero, už závodil, takže prostředí zná, ale samozřejmě paralympiáda je jiná liga. „Nebývám před závodem extra nervózní. Mám rád, když se na start přijede fakt včas a když se nevyskytnou komplikace,“ tvrdí. A pak přidá větu, kterou podepíše každý běžkař: „A když je třeba dobrá máza, hlavně při tý klasice.“ A co mu sedí víc – klasika, nebo skate? „To je složitá otázka. Řekl bych, že je to tak půl na půl. Dřív u mě byla primárně klasika, jenže ta mě často dokázala vytočit. Když se netrefí máza a lyže nejede, je to strašně frustrující,“ ušklíbne se.

A fyzická kondice? „Samozřejmě hraje roli, ale jeden z největších rozdílů je pro mě technika,“ odpovídá Matěj. „Když to srovnám s dobou před čtyřmi lety, kdy jsem s tím znovu začínal, bylo to hrozné. Dřív jsem v tom hrozně seděl a dělal chyby, které jsem ani nevnímal. Až postupně mi došlo, že se tím vlastně brzdím,“ vypravuje. V tomhle směru oceňuje lidi kolem sebe. „Skvělé rady má mimochodem i náš servisák Radek,“ pochvaluje si spolupráci s dalším odchovancem OlfinCar Ski teamu. Nabízí se rovněž otázka, když používá pouze jednu hůlku, jestli je třeba speciálně „vytuněná“. Ale to prý není. Je úplně klasická. O to víc se všechno láme v technice, v nohách a v mazání.

Med kolem pusy si nemaže

Ambice před odjezdem na největší zimní sportovní para svátek na světě drží při zemi, ale zároveň nechce jet jen „na zkušenou“. „Nechci si mazat med kolem pusy. Na medaili to teď nevidím. Byl bych ale moc rád, kdybych zajel nějaký závod do top desítky. Třeba tu dvacítku volně, nebo i desítku klasicky,“ doufá. Záležet to bude i na síle konkurence. „Jsem zvědavý, jaká bude účast v mé kategorii, jestli přes padesát lidí, nebo míň.“

Co bude po paralympiádě, zatím úplně neví. Jak na běžkách, tak v životě. „Jsem rád za tuhle příležitost a pak uvidím,“ říká student České zemědělské univerzity, který přiznává, že neví, zda školu dodělá, a tak trošku hledá. „Nevím teď o ničem, co by mě tak naplňovalo, že bych to chtěl dělat dalších pět deset let. Uvidím, jestli dostuduji. Přemýšlím o podnikání, láká mě i vycestovat – třeba v létě někam jet a pracovat, ať naberu zkušenosti. Nechávám to otevřené,“ dodává trutnovský paralympionik, kterého kromě běžek baví sport obecně – běh, plavání, kolo nebo snowboard. „Hrozně rád poslouchám hudbu, v podstatě všechno. A vaření mě docela baví. To mám rád,“ prozrazuje. Občas si pustí seriál, zahraje si hru a sem tam zkusí i něco kreativního: „Dělal jsem si třeba tuhle mikinu,“ ukáže na sebe a bílé designové prvky.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Matěje Škody