Ben Kingsley mě hladil po hlavě a já plakal jako dítě, vzpomínal Vetchý na Debutiku

Během besedy, kterou vedl režisér Jan Hřebejk, přišla například řeč na Jiřího Schmitzera, cestu na první Evropské filmové ceny, setkání s Benem Kingsleym i na to, proč ho samotné herectví vlastně nikdy nečinilo šťastným. „Jsem té práci ale strašně vděčný. Díky ní můžu dělat věci, které považuju za důležité,“ říká čtyřiašedesátiletý herec.

Bylo pro vás složité dorazit v pátek večer do Trutnova?
Zrovna dneska extrémně. Včera jsem byl v Jindřichově Hradci na představení a ráno jsem musel být u Mikulova u Brány ke svobodě. Luděk Navara a Míra Kasáček, se kterými jsem pracoval v ÚSTRu (Ústavem pro studium totalitních režimů – pozn. red.) tam představovali knihu o lidech, které komunisti postříleli při pokusu dostat se za svobodou do Rakouska. Oba znám dlouho, mám je rád, takže jsem tam chtěl být. Odtud jsme jeli do Znojma, kde jsem měl tu čest zasadit lípu Václava Havla. A pak teprve sem. Byly to další asi tři čtyři hodiny cesty, takže to byl opravdu mazec. Ale jak to zase trvalo dlouho, tak se mi oživovaly vzpomínky na tento kraj.

A jaké?
V Rudníku žil bratr mojí maminky a jako kluk jsem sem jezdil, vlastně ještě i v dospívání. Miloval jsem to tady. Můj strýc i bratranec jsou kousek odsud pohřbení, takže jak jsem projížděl krajem, všechno se mi to vracelo.

A vybavil se vám i někdejší Filmový festival mladých v Trutnově?
Jasně. Tady jsem tehdy za Dům pro dva dostal první dospělou cenu v životě. Bylo to krásné. Ani jsem potom nevěděl, že festival skončil, a jsem moc rád, že ho někdo oprášil. Byl věnovaný mladým tvůrcům a mladým divákům a myslím, že dnes je něco takového možná ještě důležitější. Je v tom pro mě navíc určitá symbolika. Cenu jsem dostal v posledním ročníku festivalu a teď, když se vrací, přijedu znovu představit právě ten film. Ten kruh se tím vlastně uzavírá. Začíná se tam, kde se tehdy skončilo.

Pamatujete si ještě na samotné předávání Malého zlatého slunce?
Pamatuju. Byl jsem tehdy strašně mladý a vyjukaný. Dneska už samozřejmě člověk spoustu věcí vnímá jinak. Tu cenu pořád mám. I když hned po předání mi tady vypadla a kousek se odlomil, takže už není úplně kompletní. Ale mám ji rád. Tehdy mi připadala obrovská, byla to pro mě velikánská věc. Dnes se na ni podívám a je to podobné, jako když se vrátíte někam z dětství. Prostor, který vám připadal obrovský, je najednou vlastně malinký.

Když se vrátíme k Domu pro dva, prý jste z něj nebyl nadšený hned po přečtení scénáře?
Vůbec ne. V té době jsem vrcholově dělal judo, jezdil extraligu a mistrovství republiky. Zrovna se tehdy připravoval nějaký film o zápasnících a já strašně chtěl hrát v něm, protože jsem si říkal: konečně něco, co opravdu umím a můžu to prodat. Jenže obsadili jiné herce a já z toho byl úplně zničený. Asi o dva dny později se mi ozval Miloš Zábranský a dal mi přečíst Dům pro dva. Byl to příběh dvou bratrů, jeden pionýrský vedoucí, druhý takový darebák, a mně to na první pohled připadalo banální. Říkal jsem si, že je to škoda.

Co vás tedy přesvědčilo?
Miloš mi začal vysvětlovat, že to nechce dělat černobíle. Že chce, abychom hledali něco, co bude mít přesah, co se dostane za tehdejší konvence. Mluvili jsme i o nějakém spirituálním rozměru, o něčem, co není úplně vysvětlitelné. A to mě začalo strašně zajímat, protože ve scénáři původně nic takového nebylo. Nakonec jsme ten film všichni vytvářeli do velké míry společně. Hledali jsme vyznění příběhu, jednotlivé záběry, kompozice, výtvarnou stránku. Strašně nás to bavilo. Byli jsme při tom šťastní.

Výraznou roli v Domu pro dva měl Jiří Schmitzer. Je pravda, že jste ho režisérovi prosazoval právě vy?
Ano, přemlouval jsem Miloše skoro jako dítě. S Jirkou jsme se tehdy měli strašně rádi. Hrál jsem s ním v Ústí nad Labem v představení Pazour a věděl jsem, co v něm je. Miloš mi nejdřív moc nedůvěřoval, tak jsem ho vezl na představení. Cestou jsme měli problém s autem, stáli jsme a nevěděli, co s tím. Najednou zastavilo jiné auto, vystoupil Jirka Schmitzer, otevřel motor, někam hrábnul a řekl: „Už můžete jet.“ A odjel. Auto skutečně jelo. Miloš na něj koukal a najednou říkal: „To je on. To je ten princ, to je ten jediný.“ Pak viděl představení a bylo rozhodnuto.

Jaký jste spolu měli vztah?
Jirka byl tvrdý člověk, ale v některých situacích se za mě dokázal postavit tak výrazně, že jsem se rozplakal. Vzniklo mezi námi strašně silné pouto. A podobně důležitá byla pro mě Jiřina Třebická, která hrála naši matku. Znal jsem ji už z dětství a později jsem celý svůj profesní život strávil v prostředí Činoherního klubu. Takže to bylo další silné pouto. A byl tam Martin Benulík, kameraman, který byl tehdy mladý, ještě nebyl takový zdevastovaný. A vlastně jsme my čtyři hledali nějaké konsenzuální řešení. Nejen vyznění celého příběhu, ale i jednotlivých záběrů. Hledali jsme jejich kompozice, řešili výtvarnou stránku, vlastně jsme všechny ty věci dělali společně. A strašně nás to bavilo. Byli jsme šťastní. V tom filmu potkalo několik věcí, které pro mě byly osobně velmi silné.

Říkal jste, že za vámi tehdy lidé chodili a tvrdili vám, že jste ve dvaceti natočil nejlepší film svého života. Co to s mladým hercem udělá?
Demotivuje vás to. (smích) Já jim říkal: „A jak víte, že je nejlepší v mém životě?“ A oni odpovídali, že už nemám šanci natočit lepší. Ale něco na tom filmu asi bylo. Myslím, že se trefil do doby.

Krátce po ocenění v Trutnově jste měl dostat další ocenění v Karlových Varech. Jenže nakonec to dopadlo jinak…
Tehdy jsem na Slovensku točil pohádku Nebojsa a najednou mi zavolali, že mám přijet do Karlových Varů, protože mám dostat hlavní cenu za mužský herecký výkon za Dům pro dva. Z natáčení mě tedy uvolnili, přijel jsem tam a oni si se mnou sedli. Dali mi kávu a řekli: „Podívej, my jsme ti tu cenu chtěli dát, ale předseda poroty ze Sovětského svazu má právo veta a zhatil to. Takže ji dostane sovětský umělec. Ty ale můžeš na závěr festivalu sundat vlajku.“ V tu chvíli jsem pochopil, že jim ten film nějak vadí.

Film měl komplikovaný osud, ale zároveň uspěl v zahraničí. Jak jste to tehdy vnímal?
Byla perestrojka a ledy už v řadě zemí povolovaly. U nás některé věci z filmu vadily, některé pasáže se vyhazovaly. Když ho potom viděli zahraniční novináři, začal se posílat na festivaly a najednou jeden za druhým vyhrával.

A vyvrcholením pro vás byla nominace na první Evropské filmové ceny v Západním Berlíně. Jak na to vzpomínáte?
Vezli mě tam v šestsettřináctce dva estébáci. Když jsme přijeli do Berlína, oni zůstali ve východní části, protože na Západ nesměli, a mě tam vysadili. Dopotácel jsem se do hotelu Kempinski, jehož název jsem znal snad jenom z filmů. Před hotelem stálo asi deset lokajů v livrejích a já přišel s taškou Sparta Praha judo. Vypadal jsem jako bezdomovec, takže mě nejdřív chtěli snad zahnat. Když jsem jim naznačil, že jsem tam ubytovaný, vzali mi tu jednu tašku a já se skoro styděl, že jich nemám víc. (smích) Pro mě to byl neuvěřitelný kulturní šok. Přišel jsem na pokoj a ani jsem nevěděl, jak rozsvítit, protože tam nebyl klasický vypínač. Najednou se něco samo rozsvítilo, na pohyb se spustila voda a já z toho byl úplně ohromený. Na stole byla obrovská mísa snad se třiceti druhy ovoce. Já znal jahody, banán, ananas a většinu ostatního jsem v životě neviděl. Druhý den pro mě přijela limuzína. Jeli jsme snad půl kilometru a já se propadal hanbou. Přijeli jsme do divadla, kde byla zkouška slavnostního večera, a já postupně pochopil, že z oceněných jsem tam jediný. Všichni ostatní byli figuranti. Přitom já jsem si ze začátku připadal jako figurant taky.

Jak jste se pak cítil mezi největšími evropskými a světovými hvězdami?
Seděl jsem u stolu s Ornellou Mutiovou, byl tam Antonio Gades, jeden z nejslavnějších flamencových tanečníků, Julio Iglesias. Pak tam se mnou seděla Sade a já vůbec nevěděl, kdo to je. Dokonce jsem po ní večer pokukoval a říkal si, kdo je ta holka. (smích) Pak za mnou přišel Ben Kingsley, hladil mě po hlavě a říkal mi něco v tom smyslu, že je škoda, že jsem z Československa. A já jsem plakal jako dítě. Pro mě to bylo naprosto neuvěřitelné. Byl jsem kluk z úplně jiného světa. Když jsem se před odjezdem na festival ptal, jestli dostanu nějaké valuty, protože mě třeba někdo pozve a já mu budu chtít pozvání oplatit, řekli mi: „Nikdo nechce, abyste tam chlastal.“ Tak jsem dostal těch pětačtyřicet marek. V hotelu za mnou potom přišel člověk a ptal se, jestli jsem přiletěl letadlem. Řekl jsem, že ne, že jsem přijel autem. On mi vysvětlil, že mám stejně nárok na proplacení letenky, a vyplatili mi asi pět set marek. To pro mě byly neuvěřitelné peníze. Když jsme tehdy jezdili s judem do Německa, kluci pašovali dvacet marek schovaných, kde se dalo. A já najednou držel pět set.

Byl během toho večera nějaký moment, který vám utkvěl v paměti ještě víc než setkání se světovými hvězdami?
Ano. Přišel tam předávat cenu Marcello Mastroianni s Giuliettou Masinou a všichni v sále se zvedli. Strašně dlouho jim tleskali. Já jsem v tu chvíli pochopil, že netleskají jenom těm dvěma lidem, ale že je v tom nějaké přihlášení se k jednotné Evropě, ke kulturnímu dědictví a sounáležitosti. Stál jsem tam, tleskal s nimi a v tu chvíli jsem cítil, že do té Evropy patřím.

Jaký pak pro vás byl návrat zpátky do Československa?
Na hranici jsem přijel úplně fascinovaný tím, co jsem za ty tři dny zažil. Čekala tam ta šestsettřináctka a ti dva chlapi, kteří mě přivezli. Jenže vzadu už měli nějaký lustr, ledničku a další věci, které tam někde nakoupili nebo vyšmelili. A řekli mi: „Sem už se nevejdeš.“ Já jim odpověděl, že už bych s nimi stejně nikdy nejel. Domů jsem se vracel jako jiný člověk. Byl jsem rozhodnutý bojovat proti bolševismu a proti systému, ve kterém jsem vyrůstal. Během těch několika dnů jsem byl fascinovaný svobodou a obrovským potenciálem lidí, se kterými jsem se setkal. Vracel jsem se s nadějí, že to jednou skončí. A to mě strašně posílilo. Jestli mi ta cesta něco zásadního dala, tak právě tohle.

Když dnes narazíte v televizi na Dům pro dva nebo některý ze svých starších filmů, podíváte se?
Já se nedívám skoro na žádné filmy. Většinou koukám na Případy 1. oddělení. To mě uklidňuje. Někdy si v noci pustím nějaký díl a mám rád, že tam všechno funguje. Pachatel bývá potrestán, zlo je napraveno a dobře to dopadne. Je to vlastně taková pohádka.

Teď jste se objevil i v Divadle Járy Cimrmana. Jak k tomu došlo?
Zaskakoval jsem po zesnulém Honzovi Hrabětovi. A je na tom zajímavé, že mi to vlastně připadá docela organické. Cimrmani měli desítky let zkušenost s herci z Činoherního klubu, protože jejich realistické, autentické a zároveň hravé herectví se pro filmové verze cimrmanovských představení perfektně hodilo. Hráli tam Petr Čepek, Josef Abrhám, Jiří Zahajský a další. Já jsem v Činoherním klubu strávil celý profesní život, takže mi najednou došlo, že i tohle má určitou logiku.

Co vás teď pracovně zaměstnává?
Bylo toho na mě v poslední době až moc. Bylo 6 gramů, běžel Docent, k tomu Cimrmani. Takže teď určitě chvíli nechci nic velkého rozjíždět. Od nového roku to ale vypadá, že budu muset natočit nějaké další věci, možná dva nebo tři projekty během příštího roku. Uvidím. Musím k tomu zase najít motivaci.

Mluvíte o tom, že vás herectví vlastně nikdy nečinilo šťastným. Jak jste to myslel?
Já jsem od malička iracionálně věděl, že ho chci dělat. Přitom jsem vyrůstal úplně v jiném prostředí. Táta byl stavař, brácha studoval stavební fakultu a oba se mi smáli. Když jsem něco nesl, říkali mi, že jsem kopyto. A když jsem pořád mlel, že chci být herec, smáli se mi taky. Já ale nepolevil. Jenže pak se nikdy nedostavila ta osobní satisfakce, že bych si řekl: Teď jsem herec a jsem díky tomu šťastný. Jednou jsem řekl řediteli Činoheráku: „Pusť mě, já nejsem šťastnej.“ A on mi odpověděl: „Nejsi tady proto, abys byl šťastnej ty, ale aby byli šťastní diváci.“ A vlastně mi to pomohlo.

Takže jste si k herectví musel najít jiný vztah?
Postupně jsem pochopil, že mě nečiní šťastným samotné to, že jsem herec. Činí mě šťastným to, co díky té práci můžu dělat kolem ní. Můžu se podílet na věcech, které považuju za důležité, můžu pomáhat, otevírat témata, dostat se k lidem, ke kterým bych se jinak nedostal. Celé roky pracuju nebo spolupracuju s různými institucemi, dlouhodobě podporuju Národní registr dárců kostní dřeně, jsem patronem hasičů, jsem v aktivní záloze. A právě tohle se postupně stalo jedním z těžišť mého života. Jsem herectví strašně vděčný, protože díky němu jsem se mohl setkat s úžasnými lidmi a dělat věci, které bych jinak dělat nemohl. Když už tu práci dělám, snažím se ji dělat co nejlíp. Ale samotné herectví není hlavním důvodem, proč jsem šťastný.

Když máte naopak úplně vypnout, co vám nejvíc pomáhá?
Relaxuju s lidmi, kteří mě respektují, jsou milí, hodní, neinvazivní, otevření, tvořiví a hodnotově ukotvení. S těmi relaxuju. S těmi ostatními debatuju. (smích)

Debutik se snaží po osmatřiceti letech navázat na Filmový festival mladých. Co byste mu popřál?
Popřál bych mu dlouhověkost. A přál bych mu také, aby tohle nádherné město oživil. Když jsem dnes projížděl Trutnovem, uvědomoval jsem si tu úžasnou architekturu, kterou tady zanechali původní obyvatelé. Je to veliké, důstojné a krásné město. Přál bych si, aby mu festival vdechl jiskru, mladost, energii a kreativitu. Aby se natrvalo zabudoval do života města, kultivoval ho a zároveň sem přitáhl lidi, kteří Trutnov ještě neznají. Aby sem přijeli díky filmu a při tom objevili i jeho krásu.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová