Anna Marie Chlápková uspěla s dopisem o místech a vzpomínkách

Nicméně třináctiletou studentku z trutnovského gymnázia se rozhodla odměnit dodatečnou cenou a ji obdarovala vouchery na nákup v drogérii. „Samozřejmě je to takové, že by mě výhra potěšila, ale jsem ráda i za tohle,“ řekla s úsměvem dívka, která ve volném čase ráda čte a věnuje se baletu.

První verze jejího textu vznikla rychle. Hlavní nápad měla sepsaný během několika hodin. Potom se k němu ještě vracela, upravovala ho a ladila i po jazykové stránce. „Sama jsem třeba prarodiče ztratila a přišlo mi, že každý má nějakou osobu spojenou s nějakým místem. Dopis mi přišel jako dobrý nápad, jak o takových místech psát,“ vysvětluje, proč si pro letošní ročník vybrala právě toto téma. Do soutěže se zapojila i loni.

Kam mizí vzpomínky?

Bylo studené lednové ráno, venku nebylo kvůli sněhové vánici vidět ani na krok a Simona se právě probudila z neklidného spánku. Když otevřela oči, vyděsila se. Všude okolo ní byly poskládané hnědé papírové krabice, její světlezelený koberec stál zabalený v rohu a na oknech už ani žaluzie nevisely. Pak jí to ale došlo. Dnes se stěhují. Žaludek se jí sevřel a najednou měla pocit, že se nemůže pořádně nadechnout. Pomalu se posadila a rozhlédla se po místnosti. Kromě krabic na zemi nebylo nic jiného než matrace, na které spala, a pečlivě složená hromádka oblečení. Ještě chvíli se na matraci převalovala, ale pak se rozhodla, že dál už to oddalovat stejně nejde. Se zaváháním tedy vstala a oblékla se do tmavě modrých džínů a teplé krémově žluté mikiny. Přemýšlela, čím by si mohla zkrátit čas, protože její rodiče určitě ještě nebyli vzhůru. Začala nenápadně nakukovat do již zabalených krabic, i když věděla, že nesmí. Prsty přejížděla po měkkém hnědém papíru a v očích jí začaly pálit slzy. Najednou se zastavila u menší krabice v rohu místnosti. Opatrně ji otevřela a zklamaně si povzdechla. Uvnitř byla jen obyčejná tužka a pár listů zmačkaného papíru. Už se chystala otočit, ale něco ji na obsahu krabice přece jen zaujalo. Podívala se ještě jednou a hlavou jí probleskl nápad. Popadla tužku a jeden list papíru, posadila se na studenou podlahu a začala psát.

Milý dědo,

dneska už se to děje. Stěhujeme se. Máma s tátou říkají, že je normální cítit se smutně, ale já to tak nechci. Kdyby bylo na mně, zůstaneme tady, v Trutnově. Nechci odjet jen proto, že jsme po tetě Lence zdědili větší dům. Budou mi chybět moji kamarádi, ale taky všechna naše oblíbená místa. Pamatuješ na Dračí uličku, kam jsme spolu chodili po cestě domů? Nebo na kašnu na Krakonošově náměstí, do které jsme házeli mince, když se maminka nedívala?

Bez tebe to tu není ono. Park, kam chodím každé ráno na procházky, se zdá prázdný a veverky jako by se nechtěly ukázat. Kamarádky se mě pořád ptají, kdy si s námi zase půjdeš zaházet žabky do Úpy. Táta mě letos vzal na vánoční trhy, ale nevěděl, že si každý rok koupím křupavý trdelník a ty zase kousek klobásy, ani to, že na rozsvícení stromečku musíme stát dál, protože jinak není vidět. Naše oblíbená lavička u pomníku generála Gablenze už není tak pohodlná a něco na ní je prostě jinak. Chtěla bych, abys tady byl s námi, moc mi chybíš. Já už asi budu muset jít, slyším rodiče, jak vstávají.

S láskou
Tvoje Simonka

O několik hodin později už Simona seděla v autě a smutně se dívala z okna. Ještě naposledy se otočila na město, ve kterém vyrůstala a které jí bylo tak blízké. Vzpomněla si na všechny hezké chvíle, které zde prožila, a na všechny kamarády, se kterými už se dlouho neuvidí. Nezoufala ale, protože věděla, že se jednou určitě vrátí. S touhle myšlenkou jí Trutnov pomalu mizel v dálce, ale její vzpomínky si nesla s sebou…

Partneři projektu:

Děkujeme všem žákům a studentům, kteří sebrali odvahu a do soutěže se zapojili. A také partnerům, bez kterých by se soutěž nemohla uskutečnit.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz