Zvláštní cena pro učitele Zdeňka Géce. Mládežka je moje druhá rodina, říká

Zdeňku, můžeš vysvětlit, co tady ještě děláš?
Rád bych řekl, že tady odpočívám. (usmívá se) Ve škole nastala situace, že po měsíci a půl skončila jedna matikářka. A můj nástupce Michal Strnad se na mě obrátil, protože jsem matikář, jestli bych ji nezastoupil, než škola sežene někoho nového. A jelikož tahle škola je moje velká srdcovka, a přestože to pro mě znamená poměrně velké dojíždění, kývnul jsem na to. No a nový matikář se stále neobjevil, tak jsem pořád tady.

Už přes tři měsíce.
Musím říct, že mi to ale na jednu stranu vůbec nevadí, protože si rád zaučím. Učení mě baví a matematika vůbec. Mám aprobaci na matematiku a dílny, ale dlouhá léta jsem učil informatiku. Matematika mi hodně chyběla. Teď si to opravdu vychutnávám. Mám dvě šesté třídy, dvanáctihodinový úvazek a učím tři dny v týdnu.

Připomeň mi, co se učí šesťáci v matematice?
Svým způsobem je to ještě krásná matematika. Aritmetika, práce s desetinnými čísly, jejich sčítání a odčítání, porovnávání, v geometrii jsou to například úhly, trojúhelníky... Je to ještě takové základní učivo. Ale je to i učivo, kdy děti mají vysokou úspěšnost v získávání pěkných známek, takže matematika je pro ně taková přijatelnější.

Vraťme se ještě k tvému rozhodnutí jít zpět jako záskok do školy. Vzal sis nějaký čas na rozmyšlenou, když jsi byl osloven?
Ano, dal jsem si čas na rozmyšlenou, i když vlastně ne žádný konkrétní čas, ale řekl jsem, že se musím domluvit s manželkou. Mé rozmýšlení trvalo asi hodinu.

Chyběla ti škola po tvém odchodu na konci loňského školního roku?
O prázdninách mi ještě úplně nedocházelo, že jsem skončil. Užíval jsem si léto s tím, že jsme s Michalem byli tak nějak v kontaktu. A stále to tak beru, že když bude potřeba, jsem pro něj k dispozici. Když ale potom začal nový školní rok, najednou jsem si uvědomil, že je spousta věcí, které jsem odkládal. Přeci jen ta práce byla natolik náročná, že mi nezbýval čas. Člověk většinu svého času totiž dělil mezi rodinu a zaměstnání. Po létě jsme zůstali bydlet na chalupě na Trotině a najednou jsem zjistil, co všechno je tam potřeba udělat, opravit, zařídit, musel jsem do toho vyřešit i nějaké úřední věci. Bylo toho opravdu hodně. A člověk taky zjistil, že vlastně odkládal i svůj zdravotní stav. Jednu věc jsem si však vychutnal. Chceš slyšet jakou?

Povídej.
Poprvé v životě jsme na podzim s manželkou, která pracovala také jako učitelka a končila se mnou, vyrazili na dovolenou k moři. Byli jsme na Maltě a moc jsme si to užili. Opravdu super.

Slyšel jsi někdy o Cenách Trutnovinek?
Samozřejmě, protože si o sobě dovolím tvrdit, že jsem trutnovský patriot. Velice často se dívám na Trutnovinky.cz. Sleduji tam všechno. Na rovinu říkám, že tištěná podoba vašeho magazínu se mi moc do ruky nedostane, ale web sleduji hodně.

Překvapili jsme tě oceněním?
Nezastírám, že to pro mě bylo velké a příjemné překvapení. Moc si toho vážím. Nic takového jsem už nečekal, bral jsem to už jako uzavřenou životní kapitolu. Myslím si však, že v Trutnově najdeme mnoho lidí, kteří by si vaše ocenění také zasloužili.

Určitě větší překvapení jsi ale zažil loni na konci června, kdy se sešla celá škola v tělocvičně, aby se s tebou rozloučila.
To nebylo překvapení. To byl šok! Opravdu jsem absolutně nic netušil. Šel jsem do kinosálu na ocenění nejlepších žáků. Zastavila mě ale sekretářka, která také nic nevěděla, že dostala jen pokyn, že mě má zarazit a máme tam dojít s desetiminutovým zpožděním. Když jsme do kina dorazili, nikdo tam nebyl. Slyšeli jsme ale trošku ruch z tělocvičny, takže jsme se tam zašli podívat. Bylo to úžasné. Ten neskutečný pocit ve mně přetrvával ještě dlouho. I díky Trutnovinkám. Jak jste dali video na váš facebook, úplně mě šokoval počet zhlédnutí. Člověk to samozřejmě sledoval a pročetl jsem si trochu i komentáře. A ty mě úplně dostaly, že jsem z nich byl naměkko.

Pravda. Stal se z toho virál, video má už přes 327 tisíc zhlédnutí. A jen pro srovnání – srpnová návštěva prezidenta Pavla na festivalu na Bojišti má 120 tisíc.
No právě, a můžu ti říct jednu takovou perličku, bylo jich ale daleko víc. Z vedlejší vesnice u Trotiny jsem objednával palivové dřevo, chlapi mi ho přivezli a najednou řidič, že mě zná. Že mu o mně vyprávěla jeho žena, že viděla to video z tělocvičny. Nečekal jsem, že to bude mít takový dosah.

Pověz mi, dostal jsi někdy nějakou cenu, případně získala škola ocenění, na které jsi byl patřičně hrdý?
Už jsem starší člověk, takže to vzpomínání pro mě bude složitější. (usmívá se a chvíli přemýšlí) Můžu říct, že pro mě bylo velké uznání, že jsme svého času, v těch devadesátých letech, byli poměrně nová škola a jezdily k nám různé zahraniční školské delegace. Byly velice překvapené a uznale hodnotily úroveň školy, vybavení, organizaci apod. Například z Japonska. Celkově mě vždy potěšilo, jak se nám dařilo rozvíjet mezinárodní spolupráce. Měli jsme a vlastně myslím, že škola se má pořád čím pochlubit. To je pro mě daleko větší uznání než nějaký diplom.

Dokážeš říct, na co budeš nejvíc vzpomínat, až na Mládežku opravdu přestaneš chodit?
Řeknu to takhle: Jsem Rak a o Racích se říká, že jsou hodně fixovaní na rodinu. A já mám vlastně dvě rodiny. Jedna rodina je ta moje – manželka, děti, vnoučata... A druhou rodinou je pro mě tahle škola. Pokaždé, když sem vstoupím, je to, jako bych přišel do rodiny. Takže já ani nedokážu vypíchnout něco, na co budu vzpomínat. Všechno je pro mě hodně známé a dodnes, když vidím nějakou reportáž nebo si čtu článek, tak se mi vybaví, že je to moje škola. Mám k ní opravdu velký vztah. I teď. Učím dvě třídy, a přestože se při hodině kolikrát rozčiluji, tak vím, že až skončím, bude se mi po nich hrozně stýskat.

Proč ses vlastně stal učitelem?
Táhlo mě to k tomu. Chodil jsem na základní školu do Mladých Buků a měl jsem vynikajícího třídního učitele, který měl aprobaci matiku a výtvarku, ale byl i trochu svéráz. Nicméně zapůsobil na mě tak, že jsem šel na gympl s tím, že chci jít na peďák. V průběhu studia jsem sice trošku pošilhával po projektování interiérů a podobně, ovšem moje studijní výsledky v té době tomu neodpovídaly, a tak jsem se vrátil k pedagogice. Podařilo se mi dostat na vysokou školu na matematiku a dílny. Tenkrát se tento obor otevíral jednou za dva roky. Zrovna se to poštěstilo, když jsem končil. Na vejšce pak vznikla skvělá parta a scházíme se dodnes.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Jan Bartoš