Život je krátký výlet. Jan Kunze mezi poezií, hudbou a kurátorstvím

Honzo, nedávno z tvých úst zaznělo, že jsi poměrně neposedný. Mohl bys to trochu přiblížit?
Jsem hodně činorodý člověk, což vychází z filozofie přístupu ke svému životu. Brzy, už někdy v šestnácti letech, jsem si byl vědom toho, že život je velice krátký výlet, a byl jsem odhodlán ho naplnit až po okraj. To vlastně od té doby v určitém smyslu činím dosud, rád poznávám nové věci, a to nejen v oblasti umění, ale také třeba v cestování. Do této chvíle jsem navštívil více než sedmdesát zemí světa různých světadílů, a to většinou ty hodně exotické v Africe, Asii nebo v Jižní Americe. V těchhle místech tepe ještě původní kultura a dobrodružství. Mám sen do konce svého života procestovat celý svět.

Pocházíš z Opavy, ale v Trutnově působíš již pátým rokem. Jak se ti v tomto podkrkonošském městě žije? Čím je pro tebe důležité?
Přestože je to poměrně krátká doba, už v tomto městě nejsem nováčkem. Musím říci, že se mi tady žije velmi dobře. Trutnov je hezké a kompaktní město. Mám rád jeho centrum, kdy se lze z Krakonošova náměstí kochat kopci Krkonoš i lesoparkem nedaleko centra. Líbí se mi také zdejší architektura a roubenky v blízkém okolí. Blízkost krásné přírody a hor, to je to, co považuji za velký bonus. Tím se nemůže pochlubit každé město v republice. Za velice podstatné považuji otevřenost místních obyvatel a všudypřítomnou kulturu. Pořádají se zde rozmanité hudební festivaly, četné a žánrově různorodé výtvarné výstavy ve všech galeriích včetně fenoménu, kterým je Centrum současného umění EPO1, nebo v Uffu, kde už se mnoho let také koná mezinárodní festival Cirk-UFF. Nemohu nezmínit ani mé oblíbené každoroční akce jako Už ho nesou a Otevřené hospody. A mám také rád i malé a nenápadné události, kterých je v Trutnově rovněž hodně. Třeba undergroundové akce, které dělá parta kolem Trutnovské alternativní scény, jako třeba Webrovkafest. Je toho tady skutečně mnoho a to mě moc těší.

Nestýská se ti někdy po opavském prostředí?
To prostředí mám stále rád a nechci se ho nikdy úplně zbavit. Mám tam rodinu, mnoho přátel, nakladatelství Perplex, dvě kapely, s nimiž vystupuji. I když tam nejezdím tak často jako dříve, se všemi jsem v kontaktu. Opava je město, které navždy zůstane v mém srdci, a myslím, že jsem pro tamní lidi stále součástí toho prostředí.

Máš velmi pestrý žánrový rozptyl od kurátora výtvarných výstav přes básníka, textaře, zpěváka až po performera či dramaturga. Jsi taková renesanční osobnost. Za co se osobně považuješ nejvíce a proč?
To je těžká otázka. Vším, čím jsem byl, byl jsem rád a to trvá stále. Někdy jsem více muzikant, jindy zase kurátor. V Opavě jsem jako šéfdramaturg Opavské kulturní organizace řešil výtvarné umění, hudbu, literaturu, divadlo, prostě všechno, co mělo něco společného s kulturou. V současnosti jsem asi nejvíc zakotvený jako kurátor výtvarného umění.

Od otevření Centra současného umění EPO1 v roce 2023 stojíš v jeho čele jako ředitel a navíc máš funkci kurátora Galerie Uffo. Jak bys charakterizoval tyto dvě instituce?
EPO1 je prostorově výjimečné a na výtvarné scéně má obrovský přesah, že nás nejčastěji srovnávají s velkými pražskými galeriemi DOX nebo Kunsthalle. Můžeme si dovolit pořádat výstavy, které jiné galerie menšího formátu nemohou realizovat. V jednotlivých projektech a plánování můžeme být opravdu velkorysí. Uffo je zase špičková moderní kulturní instituce a jeho galerie je ideální pro samostatné výstavy jednotlivých výtvarníků. Obě tyto galerie se skvěle doplňují. EPO1 je spíše o mimořádných až nadrozměrných projektech i více umělců, kdežto v Uffu prezentujeme práci jednoho konkrétního výtvarníka na ploše, která je pro jeho tvorbu vhodná.

Co tě v těchto galeriích baví a naplňuje?
V EPO1 je to právě možnost dělat velké výjimečné projekty a zhmotňovat vizi, která není nikde jinde realizovatelná. S manželi Kasperovými, kteří tuto galerii vlastní a provozují, mám velmi dobrý vztah a čím déle spolupracujeme, tím je to pro mě příjemnější. S ředitelem Uffa Liborem Kasíkem taky dokážeme splétat vřetena nápadů, naposledy třeba o vzniku literárního festivalu Lunapark v hlavě. Navíc je tam skvělá parta lidí. Obě instituce, které samozřejmě fungují každá na jiném principu, pro mě mají úžasnou atmosféru.

Jako zpěvák a textař působíš ve skupinách KOFE-IN a Munroe. Mohl bys je čtenářům blíže představit?
KOFE-IN je kapela, kterou jsme před téměř dvaceti lety založili spolu s kamarády, a od té doby jsme urazili pořádný kus cesty. Máme za sebou šest alb, skoro dvacet videoklipů, stovky koncertů po celé republice, několikrát jsme stáli na pódiích velkých festivalů jako Colours of Ostrava nebo Rock for People a získali i několik ocenění, třeba Cenu Jantar v kategorii Píseň roku za singl Bouře nebo Zlatou dvanáctku Českého rozhlasu a další. Hlavním skladatelem v KOFE-IN je můj bratr, kytarista Petr Kunze, se kterým tvoříme autorský tandem. Spolu s námi kapelu tvoří vizuálně výrazný baskytarista Michal Oslanec, kytarista Vít Gruner a bubeník Tomáš Pavlíček, všichni jsou to kamarádi, bez kterých by ta energie na pódiu nebyla kompletní. Munroe je zase moje druhá hudební tvář. Dvoučlenný indie rockový projekt, který tvořím společně s kytaristou Vladimírem Jaškem. Minimalistický nástrojový setup, černobílá estetika, syrová nálada připomínající Jarmuschův Dead Man a špetka jesenického voodoo. Tribalní rokenrol, hypnotické groovy, výrazné riffy, to je Munroe. Stejně jako KOFE-IN má i Munroe za sebou řadu koncertů, festivalů a ohlasů. Oba projekty jsou pro mě důležité, dvě různé polohy, dva způsoby, jak vydechnout muziku do světa.

Nedávno jsi vydal i sólovou píseň Vadí nevadí.
Chtěl jsem vyzkoušet zase něco nového, jiného než s kapelama, protože umění a kreativita jsou o hledání nových cest. Je to pohyb, odvaha i možnost překvapit sebe i druhé. Bez toho by se tvorba změnila jen v pouhou dekoraci. U téhle sólové písně jsem se vydal směrem lo-fi ambientu s prvky psychedelického rocku a folku.

Kdo tě přivedl k hudbě a kdy to bylo?
Byli to asi moji rodiče, kteří vyrůstali v šedesátých letech. Doma jsme poslouchali kapely The Beatles, Led Zeppelin a podobně. Úplně finálně mě ale k hudbě přivedl film The Doors, který jsem v kině viděl v roce 1991, a tehdy jsem si řekl, že právě to chci zažít.

Aby toho nebylo málo, jako redaktor-zakladatel působíš v nakladatelství Perplex. Kde sídlí a na co je zaměřené?
Sídlí v Opavě a primárně je zaměřené na současnou českou poezii a prvopřeklady. U vzniku nakladatelství v roce 2006 byli tři literární nadšenci Martin Kubík, Dan Jedlička a já. Jsme přátelé a známe se od základní školy. Máme takové pravidlo, že vydáme knihu jen v případě, kdy se na ní shodneme všichni tři. Největší práci v nakladatelství odvádí Dan, který má vystudovanou literaturu. Součástí činnosti nakladatelství byl také doprovodný cyklus literárních večerů s názvem Nadějné vyhlídky či cyklus pěti ročníků volněji pojaté akce Básnický maraton, díky níž se představila velká část současné české básnické scény.

Jak už bylo řečeno, jsi také básník. Kdy ses vydal na cestu poezie?
Impuls, který mě přivedl k poezii, byl velmi přehledný. Psal jsem texty převážně pro kapelu a vždy mi zbyly nějaké fragmenty, které se nedaly moc použít pro písně, ale mohly být součástí básní. Vystupoval jsem několikrát v Zeleném peří, což byl legendární poetický pořad publicisty Mirka Kováříka. Četl jsem své věci v rámci tohoto pořadu v brněnském Divadle Husa na provázku. Pak za mnou přišli z nakladatelství Sursum s tím, že se jim to líbí a jestli to nechci vydat. Po nějaké době jsem jim svoje básně poslal a oni je vydali v mé první sbírce Hičhaikum. To byl jakýsi začátek a pak už se to nabalovalo. Začal jsem psát pravidelně a zvykl si inspirativní věci zaznamenávat.

Z čeho při psaní poezie vycházíš?
V podstatě z čehokoli. Může to být vlastní prožitek, realita, kterou žiji, nebo to, co zaslechnu někde v kavárně. Někdo třeba řekne větu, která mě zaujme a zároveň pobaví, a to může být něco, co poté básnicky rozvinu.

Kolik básnických sbírek máš na svém kontě?
Dosud jsem vydal čtyři sbírky básní s názvy Hičhaikum, Dekadent dezert, Monstre charmant a Potom zhasni.

Právě za sbírku Potom zhasni tě letos v Ostravě odměnili prestižní Cenou Jantar. Bylo to pro tebe velké překvapení, nebo známka toho, že jsi vytvořil něco výjimečného?
Spíše překvapení. Samozřejmě si velmi vážím toho, že se odborná porota shodla na mé knize, ale úspěch většinou potěší v okamžiku, kdy je člověk na pódiu a přebírá cenu. Pak uplyne několik dní a pomine to. Netvořím proto, abych získával ceny a někdo mě pak poplácával po ramenou, ale proto, že nemůžu jinak, mám v sobě nějaký vnitřní oheň a vášeň. Bez toho se tvořit nedá.

Existují nějaké básnické osobnosti, které na tebe měly zásadní vliv?
Vždycky jsem vycházel z amerických beatniků, jako jsou Jack Kerouac, Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti či Gregory Corso, a tomu odpovídaly mé texty, v nichž dříve bylo i více dekadence. Nemohu ale pominout ani jiné světové literární osobnosti, které mě ovlivnily, ať už to byl Bulgakov, Márquez, Čapek, Kundera, Murakami a spousta dalších. Mám doma obrovskou knihovnu, těžko to stáhnout na pár jmen.

Připravuješ další sbírku?
Sbírku ne, ale mám rozepsané a před dokončením dvě knihy. Jedna z nich jsou beletrizované deníkové záznamy z mé cesty po celé Jižní Americe s batohem na zádech, kterou jsem absolvoval před dvaceti lety. Nebude to ale klasický cestopis, ale spíš cestopisná novela s filozofickými úvahami a poezií. Druhá knížka obsahuje krátké povídky, kde se objevují lidé a místa, která skutečně existují. Dokonce v několika povídkách figuruje i Trutnov a různě zašifrované postavy. Takový magický realismus.

USA, Skalisté hory.

V Uffu se odehrál už druhý ročník literárně-kulturního festivalu Lunapark v hlavě pojmenovaného podle nejznámější sbírky legendárního amerického básníka Lawrence Ferlinghettiho. Proč jsi tuto událost inicioval a co si od ní slibuješ?
Myslím si, že dnes literatura potřebuje, aby byla znovu vytahována na světlo. Mladší generace si už moc neuvědomuje, že psané slovo a imaginace jsou základem příběhů, knih nebo filmů. Já považuji literaturu za výsostné umění. Trutnov nabízí spoustu kulturního vyžití od hudby, divadla přes výtvarné umění až po nový cirkus, ale v tomto pozoruhodném spektru mi trochu scházela literatura. A právě to pro mě byla motivace vytvořit ve městě festiválek zaměřený právě na literaturu. Chtěl jsem ho také propojit s Václavem Havlem, který trávil svůj čas na nedalekém Hrádečku a navíc nějakou dobu pracoval i v trutnovském pivovaru. Jsem rád, že se v Trutnově pohybuji mezi lidmi, pro něž je Havlova osobnost stále důležitá.

Tvůj život je rozmanitý. Prý se snažíš dělat věci, které tě baví, s lidmi, kteří tě baví, a nikdy sis v ničem nekladl žádné limity nebo bariéry. Platí to stále?
Ano, platí. Nedokážu si představit, že bych si kladl nějaké bariéry, protože ty omezují nejen umělecké vyjádření, ale i život. Bariéry člověka svazují, dělají z něj někoho, kdo se bojí riskovat, kdo radši stojí stranou, než aby se vydal na cestu, která může bolet, ale taky přinést něco skutečného. Pro mě je umění způsob, jak se nadechnout. A když si nastavím hranice, dýchám jen napůl. To nechci. Chci mít možnost zkoumat, míchat věci, které k sobě na první pohled nepatří, hledat nové formy, které mě překvapí. A ono se to netýká jen tvorby, i v životě věřím, že omezení si často stavíme sami. Ze strachu, z pohodlnosti, z potřeby zalíbit se ostatním. Ale já chci žít tak, abych se na konci mohl podívat zpátky a říct si, že jsem se nebál. Že jsem šel, kam mě to táhlo, i když to třeba bylo na hraně.

Už vím, že jsi neposedný, ale musím se ještě zeptat. Jak to všechno stíháš, když má den pouze čtyřiadvacet hodin? Je to tím, že život je moc krátký a chceš ho prožít naplno?
Určitě, ale těch motivací je více. Jsem dost pracovitý člověk, který každý den vstává brzy ráno a hned něco dělá. Zároveň jsem se naučil být organizovaný, dokážu si věci předem naplánovat. Výhodou je bezesporu i fakt, že mě to, co dělám, opravdu baví. Pokud je přede mnou nějaká práce, ať už organizační, nebo kreativní, nerozlišuji, zda je všední den, víkend nebo dovolená. Prostě se do toho pustím. Nicméně to nejdůležitější je pro mě to, abych měl kolem sebe kvalitní lidi a žil dobrý a naplněný život.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová a archiv Jana Kunzeho