Začátky směřování k výtvarnému umění? Teror dětství

Od roku 2014 vůbec nikde nevystavoval a tvořil jen doma, pro sebe a pár přátel. To se však nyní změní. V pátek 21. března v 17 hodin bude mít totiž vernisáž své výstavy v Galerii Draka v Trutnově, s jejímž provozovatelem Ottou Štemberkou úzce spolupracuje. „Musím se přiznat, že setkání s Romanem a jeho výtvarnou tvorbou pro mě bylo zjevením. Něco, co se jen tak nevidí. Na začátku jsme nejdříve nafotili kompletní dílo tohoto umělce. Další spolupráce bude založená na tom, že já jako galerista se budu snažit zajistit další výstavní možnosti a tímto způsobem ho odprezentuji, což je základní úkol. Po vzájemné domluvě už byl vytvořen katalog z jeho indického pobytu. V souvislosti s trutnovskou výstavou by měl vzniknout další katalog, tentokrát s Romanovými pestrými pracemi,“ přiblížil spolupráci galerista Štemberka.

Kdy a kde lze vystopovat začátky tvého směřování k výtvarnému umění?
Nazval bych to teror dětství. Tehdy vycházely slabikáře, v nichž byly různé rovné linky nebo vlnovky, a táta, který byl poměrně tvrdý, mě nutil, abych je štětcem maloval a napodoboval. Když jsem to neudělal, nemohl jsem se třeba dívat na večerníček. Ale zase na druhou stranu mě táta bral za svým kamarádem malířem Františkem Škodou do Libáně, který byl známý svými portréty a mě vedl k malování. Také jsem docházel do lidové školy umění v Hostinném. To asi byly ty moje první kroky.

Co jsi v počátcích tvořil?
Nejdříve jsem se tvorbě moc nevěnoval, ale později jsem vytvořil něco většího v souvislosti s přípravou k talentovým zkouškám na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Pamatuji si, že jsem podle fotografie maloval vyzáblého černocha, který umíral hlady. Potom první krajiny právě z okolí Libáně, kam jsem chodil kreslit a kde jsem vytvořil i svůj první olej. Chtěl jsem studovat malbu, nakonec jsem se tam ale nedostal, protože o tento ateliér byl velký zájem, a společně s některými dalšími mě přeřadili do ateliéru navrhování nábytku a interiérů.

Jak to ve škole probíhalo a co se dělo potom?
Vzpomínám si, že jsem tam narazil na úžasného učitele na kresbu, který v tomto směru přispěl k mému zdokonalení. Obor spojený se dřevem byl ale tak náročný, že už jsem neměl čas docházet na kreslení. Po ukončení střední školy jsem chtěl pokračovat ve svém oboru, ale byl jsem přijat na České vysoké učení technické, kde jsem však po prvním ročníku skončil. Přesto na to období rád vzpomínám, protože jsem se tam naučil kreslit plány a výkresy nejen interiérů, ale i domů.

Po vojně v roce 1984 jsi z Československa emigroval. Prý to mělo dramatický průběh.
Z Československa jsem chtěl utéct už před vojnou, to se však bohužel z různých důvodů nepodařilo. Když jsem na dva roky narukoval, přidělili mě k útvaru radistů v Horažďovicích. Pomocí odposlechů jsme monitorovali zahraniční rádia i cvičení cizích armád u hranic. Po vojně jsem nastoupil do architektonického ateliéru, jehož vedoucí připravoval návrhy staveb i pro horská centra například v Rakousku. Celou dobu jsem uvažoval o emigraci a po čase jsem dostal od známého nabídku, že mi zařídí výlet na lyže do Jugoslávie. Po několika zadrženích, kdy hrozila deportace zpět do Čech, jsem se nakonec přes rozmanité dobrodružné peripetie dostal do Vídně a měl zároveň velké štěstí. Setkal jsem se tam totiž s novinářem Ivanem Medkem, který mi pomohl zajistit cestu do Ameriky.

Kde jsi získal azyl a čím ses tam živil?
Přes New York jsem se dostal do státu Idaho. Tam jsem se setkal s polskými emigranty, kteří tam pracovali už čtyři roky a nemohli se odtamtud dostat. Náklady na život tam byly vysoké, platilo se jídlo, postel v místnosti pro šest lidí. Museli jsme pracovat za minimální mzdu, podmínky byly hrozné. Po čase, když už jsem měl něco málo našetřené, jsem odešel do Boise, hlavního města státu Idaho, kde jsem byl asi rok a půl s tím, že tam budu pracovat. Nejdříve jsem nacházel příležitostná zaměstnání, ale brzy jsem získal místo truhláře. Po nějakém čase jsem se tak trochu naslepo vypravil do New Yorku.

Co se dělo po přesunu do New Yorku?
Nebylo to vůbec jednoduché. Začínal jsem drobnými pracemi, například u obchodního domu jsem řídil dopravu. Teprve později jsem se na různých místech uplatnil jako truhlář. Za sedm let práce se mi podařilo naspořit na vlastní dílnu a začal jsem pracovat sám na sebe. Vytvářel jsem například nábytek, atypická zařízení a schodiště do sedmipatrového domu na Manhattanu, kde sídlily obchodní firmy a kanceláře. Tlak byl ale obrovský, často jsem pracoval celé noci. Měl jsem výhradního klienta, a když jsem se s ním po třech letech rozešel, zůstal jsem bez zakázek. Dílnu jsem pak pronajal a vydal se na cesty.

Kam jsi měl namířeno?
Když jsem už vydělával slušné peníze, v roce 1991 jsem si koupil půlroční letenku na cestu kolem světa. Mým cílem byla Asie a snem Čína. Při přistání v Hongkongu jsem byl ale svědkem něčeho, co jsem nečekal. Byla tam fabrika, do které v řadách jezdili na kolech lidé v montérkách. Nikde se navíc nedalo ubytovat, bylo to hrozné a musel jsem pryč. V cestování jsem ale pokračoval, letěl do Thajska, navštívil Indii a podíval se do Ladaku v blízkosti Himálají, což byl další můj sen. Tam jsem se vydal po místních stezkách s obyvateli a stoupal do hor. Bylo to, jako bych se dostal do nějakého svého minulého života. Několikrát jsem se vrátil zpět do New Yorku, pracoval a opět jsem se vydal na cesty. Dílnu jsem nakonec prodal a peníze utratil za cestu na Velikonoční ostrovy, kde jsem se setkal se šamanem a strávil tam tři měsíce. Potom jsem se vypravil do Mexika, které mě velmi zaujalo, kde jsem byl třikrát a jezdil do různých lokací.

Věnoval ses v New Yorku kromě práce také umělecké tvorbě?
Nebylo na to moc času, ale už předtím jsem měl nějaké výstavy maleb a mých dřevěných židlí v Idahu. Dřevo, které se mělo spálit, jsem si odnesl z truhlárny a z něho tvořil židle. V New Yorku se to více rozjelo, ve volných chvílích jsem maloval tuší, olejem, vytvářel akvarely. Docházel jsem také dvakrát týdně po práci a v sobotu a v neděli na výuku kresby. Dost mi dala i výuka realistické kresby. Pohyboval jsem se taky v partě lidí a měl mezi nimi modely, které jsem mohl kreslit.

Kdy ses rozhodl k definitivnímu návratu do České republiky a za jakých okolností se tak stalo?
Do Čech jsem několikrát přijel už v devadesátých letech, ale natrvalo jsem do republiky přesídlil až v roce 2000. V malé obci nedaleko Hostinného jsem si zařídil truhlářskou dílnu, kde jsem se věnoval své profesi, ale i volné tvorbě, sochám a obrazům. Od roku 2009 žiji v Dolní Branné u Vrchlabí v domě, kde můžu bydlet a tvořit.

Nelze si nevšimnout, že tvé židle a další díla ze dřeva mají výrazně výtvarný charakter. Z čeho v jejich tvorbě vycházíš?
Kdysi dávno jsem spal v bytě u kamaráda na zemi, kde všude pobíhali velcí švábi a přitom vydávali nepřeslechnutelné škrábavé zvuky. Tam jsem měl sen, jak člověk vstává ze židle, ale je zachycený jejími žebry. Vzniklo z toho jakési propojení židle s člověkem. To mě nakoplo a asi dvacet let jsem v této inspiraci žil. Pro židli volím název trůn nebo nádoba, kterou plním duchovním obsahem. Židle tvaruji z měkkého dřeva a strom jako takový má pro mě symbolický význam. Tvary židlí jsou různé, většinou rozmanitě křivolaké, ale k sezení funkční.

Teď bych se rád zastavil u tvých malířských projevů, které jsou nepřehlédnutelné. Obrazy jsou barevně velmi výrazné a žánrově rozdílné. Jsou nejen figurální, ale také imaginativní, krajinářské, městské a zahrnují i další motivy. Je pro tebe důležité tvé osobní rozpoložení, které vede k rozhodnutí, jakým směrem se v tomto ohledu vydáš?
Dá se říci, že všechno vychází z mých skic. Někdy i sochy, které tvořím, se staly motivem k malbě na plátno, kde jsem je mohl dále rozvíjet. Dlouhou dobu jsem měl vyloženě únikové cesty za krajinou, kdy jsem ji rychle naskicoval a potom převedl na plátno. Rád jsem často v krajině čekal na bouřku, východ slunce a vyhledával jarní motivy. Myslím si, že takové systematičtější práce začaly vznikat až tady v Dolní Branné. Využíval jsem i staré věci z New Yorku, které jsem nestihl dodělat, a s odstupem času jsem se k nim vrátil, což pro mě bylo hodně zajímavé.

V polovině března bude zahájena tvoje výstava v trutnovské Galerii Draka. Co návštěvníkům představíš?
Spolupracuji s Ottou Štemberkou, který je provozovatel Galerie Draka, a dal jsem mu volnou ruku k výběru jednotlivých děl pro výstavu. Spolu ji budeme také instalovat, abych měl kontrolu nad její vizuální podobou. V této souvislosti jsem rovněž celý loňský rok na základě čínského zvěrokruhu tvořil dřevěné reliéfy. To bude, myslím, poměrně komplexní cyklus pro tuto výstavu doplněnou ostatními díly.

Kam chceš ve své výtvarné tvorbě dále směřovat?
Myslím si, že mi v současné době došla šťáva a dostal jsem se na nějaký konec. Není ale vyloučeno, že se můj tvůrčí elán zase probudí.

Usadíš se natrvalo v podkrkonošském regionu?
Řekl bych, že tady dožiju, a dokonce jsem si už podle vlastního návrhu nechal odlít náhrobek.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: archiv Romana Bartoše