Výstavy jsou třešničkou na dortu muzejní práce, říká ředitel Málek

Kolik má vlastně muzeum ve svých sbírkách předmětů?
Přes dvě stě tisíc. V posledních letech jsme sbírkotvornou činnost výrazně zintenzivnili. Zatímco v devadesátých letech se tady ročně získávaly do sbírky nižší desítky nebo stovky předmětů, v poslední době získáváme každoročně v průměru kolem deseti tisíc předmětů.

To je docela velký skok.
Naštěstí to není deset tisíc historických skříní nebo stolů, protože ty bychom neměli kam ukládat. (usmívá se) Nejčastějšími přírůstky jsou fotografie a dokumenty – každoročně několik tisíc položek různých písemností a fotografií, což se dá skladovat vcelku dobře. Dokumenty se uloží do kartonů a fotografií se vejdou do jedné krabice stovky. 

Jak si stojí těch dvě stě tisíc předmětů ve srovnání s jinými muzei?
To celkové číslo není samo o sobě nějak výjimečné. Ale co se týče počtu přírůstků, tak bychom v regionu těžko hledali srovnatelné výsledky, snad vyjma hradeckého muzea, které má ale násobně víc zaměstnanců.

Čím si vysvětlujete, že se počet získaných věcí tak zvýšil?
Je to dlouhodobou prací s veřejností. Lidé vědí, že nás to zajímá. Při různých akcích se jich ptáme, mluvíme s nimi a zajímáme se o jejich životy. Zejména příslušníci starších generací často bilancují a jsou rádi, že se zajímáme o to, kde pracovali – zvlášť když ty podniky už dnes neexistují. Mnohdy je překvapí, co všechno nás zajímá, třeba podniková průkazka nebo fotografie ze zaměstnání. Lidé si někdy myslí, že se muzea zajímají jen o starožitné předměty, ale tak to není. Nás zajímá i to, co bylo včera. I to je minulost, kterou dokumentujeme pro budoucí generace. Všichni víme, jak vzácné mohou být fotografie staré padesát let. A stejné to jednou bude se snímky, které získáme dnes. I relativně nedávná minulost je hodna pozornosti.

Jak je to s evidencí sbírek?
Všechny sbírky jsou nahlášené v Centrální evidenci sbírek Ministerstva kultury, takže neexistuje, aby se nějaký předmět ztratil. Co jednou získáme a zařadíme do sbírky, to by mělo být zachováno ideálně na věky, i když samozřejmě nic není věčné. 

Jak vypadá péče o sbírkové předměty v zákulisí? Co veřejnost běžně nevidí?
První krok je konzervace. Předměty se k nám často dostávají ve špatném stavu, takže nastupuje konzervátor, který je musí očistit a ošetřit: kovové proti korozi, dřevěné proti červotoči a podobně. Cílem je zakonzervovat jejich stav. A potom následuje zpracování. Nějaký předmět nemusí mít sám o sobě očividnou hodnotu, ale může ji získat díky svému příběhu. Snažíme se proto zjistit ke každému přírůstku od dárců i další podrobnosti, tedy kdo ho používal, kdy, proč, k čemu sloužil. Do karty se pak uvádějí vedle popisu i zjištěné okolnosti, které tvoří příběh onoho předmětu. 

Probíhá to všechno přímo v muzeu?
Většinou ano. Často ale docházíme nebo vyjíždíme za pamětníky i do terénu.

A konzervace – i ta se dělá tady?
Ano. Máme konzervátorskou dílnu pro základní ošetření. Náročnější nebo vzácnější věci pak dáváme externím restaurátorům. To se typicky děje, když se chystá výstava a je potřeba například umělecké dílo uvést do vystavovatelného stavu. 

Co patří mezi nejvzácnější předměty muzea?
Máme osm podsbírek, které ukazují, co všechno sbíráme. Jednou z nich je výtvarné umění, ke kterému mám blízký vztah. V této podsbírce máme několik tisíc obrazů a plastik. Zaměřujeme se na region Trutnovska a Podkrkonoší, takže nebereme vše, co se namane, ale vybíráme. Pro srovnání, jen tato muzejní podsbírka je zhruba trojnásobná oproti celé sbírce městské galerie, což je dáno i tím, jak dlouho naše instituce existuje a exponáty shromažďuje. Po druhé světové válce se k nám dostala díla z továrnických vil. Máme zastoupeny i zahraniční autory, například Vereščagina, Thomu či Malchina, to jsou světově známá malířská jména.

 A když to vezmeme „na peníze“, co je tady nejcennější?
To se dá jen těžko říct. Hodnotu předmětů lze stěží vyjádřit penězi, je vlastně nevyčíslitelná. Jestli myslíte, zda tady máme nějakou starověkou zlatou sošku s mnohamilionovou hodnotou, to ne. Samozřejmě máme i zlaté předměty, většinou z archeologie – třeba nějaký prsten a podobně.

Dobře. Tak povězte, co je nejstarší?
Nejstarší jsou pravěké nálezy. Máme například pazourky z Červeného kopce u Voletin, které jsou z období deset tisíc let před naším letopočtem, tedy přibližně dvanáct tisíc let staré.

Mluvil jste o tom, že máte osm podsbírek. Výtvarnou jste už zmínil, jaké jsou další?
Začnu archeologickou, provádíme archeologické výzkumy na území celého okresu, takže tím nálezy získáváme. Dále etnografická: lidový malovaný nábytek, staré textilní náčiní k rukodělné výrobě, kolovraty i tkalcovské stavy. Máme také militaria – velkou sbírku palných i chladných zbraní. Je tu kulturněhistorická podsbírka, tedy hlavně spolkové záležitosti, protože na Trutnovsku působila od 19. století řada spolků a některé existují dodnes. Významná je archivní podsbírka a také fotografická – ty jsou nejpočetnější a zároveň nejlépe využitelné. A ještě umělecko-průmyslové práce. 

Skladujete všechno tady v budově?
Ne. Máme i externí depozitáře a v současné době probíhá projektová příprava na úpravu bývalé věznice pro depozitáře a odborné pracovny muzea. Stávající depozitáře již kapacitně nedostačují.

To, co lidé vidí na výstavách, je tedy jen výběr?
Přesně tak. To, co lidé vidí v expozicích nebo na výstavách, je vždy jen zlomek. Výstavy a expozice jsou taková třešnička na dortu muzejní práce. Podstata muzeí, jak je to ve zřizovací listině i v zákoně, je tvorba sbírek. Výstavy jsou prezentací těchto sbírek a vystavit se dá vždy jen určitá část podle tématu.

Jak sbírky prezentujete ještě jinak než výstavami?
Vedle různých akcí pro veřejnost nabízíme edukační programy pro školy. Ročně na ně přijde zhruba dva tisíce dětí z celého regionu – od mateřských po střední školy. V programech jim ukazujeme i předměty, které běžně nevidí. Děti si třeba mohou vzít do ruky meč nebo starou pušku. Je to atraktivní a zároveň si tím budujeme budoucí příznivce.

Který přírůstek do sbírek vám osobně v poslední době udělal radost?
Mě obzvlášť potěší vizuálně zajímavé výtvarné dílo. V poslední době šlo o obrazy od německých malířů Josefa Polze, Wenzela Labuse, Joanna Koehlera či Karla Kostiala nebo od českých Václava Laciny, Jaroslava Otmara, Karla Kapouna, Bedřicha Mudrocha, Karla Kratochvíla, Vladimíra Hendrycha, Josefa Vika, Miloše Trýzny či Petra Chvaliny. Zajímavé jsou staré místopisné pohlednice regionu, zvlášť některých menších obcí či osad, jako Strážkovice, Studnice, Odolov, Vyhnánov, Nouzov. Každý týden přibývají nové předměty, které mi udělají radost. Je to nepřetržitá práce.

A rozhodnutí o zařazení do sbírky je jen na vás?
V konečné platnosti ano. Máme poradní sbor pro sbírkotvornou činnost, který se jednou za rok schází a posuzuje akvizice. Většinu věcí získáme darem, jen něco málo nákupem. Konečné rozhodnutí je vždy na řediteli.

Co ještě čeká muzeum v letošním roce?
Trutnov si bude připomínat sto šedesáté výročí války 1866 a muzeum k němu uspořádá několik akcí. Zapojíme se do Dnů evropského dědictví, k nimž přispějeme výstavou na téma spolků v Trutnově před rokem 1945. Pokračujeme ve výstavním cyklu Trutnovsko na starých fotografiích a pohlednicích z muzejní sbírky. Letos bude třetí díl – vždy jde o celé Trutnovsko, tedy i Vrchlabsko, Dvorsko, Žacléřsko a další části regionu. Je dobré připomenout, že na regionální funkce muzea přispívá Královéhradecký kraj – zhruba polovinou rozpočtu. Proto se věnujeme celému okresu Trutnov, potažmo oblasti Podkrkonoší.

Kolik lidí ročně navštíví muzeum?
Ročně máme kolem dvanácti tisíc návštěvníků. Když jsem nastupoval, byla návštěvnost zhruba čtyři tisíce a postupně jsme ji zvedli na trojnásobek, kde se držíme. I díky tomu, že pořádáme rozmanité akce pro veřejnost – přednášky, besedy, tvořivé dílny, projekce. Oblíbená je Trutnovská muzejní noc i Předvánoční odpoledne v muzeu, spojené většinou s koncerty. 

Jak byste Muzeum Podkrkonoší představil lidem, kteří sem přijdou poprvé?
Muzeum bylo založeno v roce 1890, takže je tady 136 let. Kromě sbírek, výzkumů, expozic či výstav vydává publikace, včetně regionálně historických sborníků, pořádá mezinárodní vědecké konference. Užšímu sepětí s veřejností slouží při muzeu působící Vlastivědná společnost Krkonoš a Podkrkonoší. Zajímavá je i budova muzea. Jde o bývalý trutnovský hrad, přestavěný v 16. století na zámek. Stojí na skalnatém ostrohu a má výjimečnou historii. Zmiňuje se o něm i Karel IV. ve svém životopise Vita Caroli jako o jednom z hradů, který musel vykoupit, protože jeho otec měl dluhy a majetek zastavoval. Rakouský císař František Josef I. budovu dokonce v listopadu 1866 navštívil. Císařův podpis z kroniky ukazujeme v expozici a ve sbírce uchováváme i pero, kterým se podepsal. Je to výjimečný doklad pro dějiny Trutnova.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová