Vyhrát mistrovství světa je můj splněný sen, říká plachtařka Teichmannová

Už uplynula nějaká doba, co jste se stala mistryní světa, tak se zeptám trošku s nadsázkou: Jak se vám změnil život?
Popravdě nijak. Ale mohu teď všem říkat, že jsem vyhrála mistrovství světa. To si dělám samozřejmě srandu, ale jak člověk nastoupil zase do práce do zajetých kolejí, tak se nic nezměnilo a jede se zase dál – práce a starosti každodenního života. Ale co se změnilo, že jsem o mnoho silných a krásných zážitků bohatší a budu na to vzpomínat do konce života. Jsem na sebe a holky z našeho týmu hrdá, že jsme to dokázaly. A díky tomuto úspěchu se třeba v budoucnu změní to, že se povede sehnat nějaké sponzory do nadcházejících sezón.

Když jsme domlouvali rozhovor, říkala jste mi, že návrat do reality po měsíci volna byl náročný. Jak jste to myslela?
Protože jsem měla měsíc volno z práce. Po třech týdnech na mistrovství světa jsem se přesunula do mého domovského aeroklubu Hronov, kde jsme pořádali tradiční plachtařské závody Hronovské Orlíkovské přeháňky. Tam jsem nezávodila, ale podílela se trošku na organizaci a vlekala závodníky motorovým letadlem na disciplíny. Návrat do reality byl náročný v tom, že jsem si za ten měsíc vlastně moc neodpočinula. Ale zase jsem měla pravidelný režim, který při práci na železnici v provozu není možný. No a velice rychle jsem si na to zvykla. Takže po návratu pár brzkých nástupů, nočních a tělo v šoku, co se to zase děje. A jelikož jsem měla opravdu dlouhé volno, tak jsem pak měla opravdu hodně šichet.

Co se vám honilo hlavou před startem mistrovství světa?
Těšila jsem se, ale zároveň jsem byla i nervózní, protože už to byly tři roky od mé poslední účasti na světovém šampionátu. Také jsem poprvé létala ve Standardní třídě na výkonnějším kluzáku, se kterým nemám zase tolik zkušeností. Létala jsem ve třídě se svou nejlepší kamarádkou Barčou Moravcovou, která vyhrála předchozí mistrovství. Měla jsem trošku strach, abych ji nebrzdila, protože ona lítá jak orel a kluzák LS8 má opravdu v ruce.

Před deseti lety jste se zúčastnila v dánském Arnborgu svého prvního mistrovství světa, kde jste obsadila osmé místo. Jak jste se ve vzduchu za těch deset let změnila a posunula?
Tenkrát jsem zjistila, že konkurence v ženském plachtění je opravdu velká a bude na sobě potřeba makat. Od té doby proběhlo spoustu závodů jak doma, tak i ve světě – úspěšnějších, ale i dost neúspěšných. Tím jsem se posunula opravdu hodně, ale ten pravý úspěch přišel až letos zlatou medailí. V roce 2022 jsem si dala chvilku od výkonného plachtění pauzu a vynechala tak následný rok mistrovství světa ve Španělsku. Místo toho jsem si jela zalétat pro zábavu do Austrálie. Létám taky hodně motorově a splnila jsem si sen a pořídila si vlastní motorové letadlo, československého Zlína 226, rok výroby 1958.

Letošní šampionát hostily Zbraslavice. Hraje v létání nějakou roli domácí prostředí?
Určitě. Výhoda domácího prostředí je velké plus. Ale nejenom co se létání týká, ale i toho, že jsme doma v Čechách. Odpadají stresy s dlouhou cestou po silnici s letadlem ve vozíku a věci s tím spojené. Moje „wingwomenka“ Barča Moravcová je ve Zbraslavicích doma, takže i díky ní a spoustě dalších skvělých lidí z místního aeroklubu jsem měla perfektní ubytování a péči. Barčina znalost místních podmínek byla k nezaplacení.

V čem spočívá princip plachtění?
My plachtaři nemáme na svých větroních motor, který by nás vynesl nahoru. Vytáhne nás motorové letadlo na laně, od kterého se ve výšce cca 600 metrů nad zemí odpojíme a dále využíváme přírodní síly. Jako ptáci, kteří dokážou vystoupat do výšky, aniž by mávali křídly. Hledáme stoupavé proudy, které vznikají za slunečného počasí nerovnoměrným zahříváním zemského povrchu. Vzduch se nad více ohřátými prostory otepluje a tím rozpíná, zvětšuje svůj objem, jeho hustota se zmenšuje, stává se lehčím než okolní vzduch a stoupá. Vytvoří se tedy stoupavý proud, na jehož vrcholu se při dostatečné vlhkosti vzduchu vytvoří kupovitý oblak. A my, když do tohoto stoupavého proudu vletíme a začneme v něm ideálně kroužit, stoupáme se stoupajícím vzduchem. Tuto získanou výšku pak využijeme pro let vpřed, kdy sice klouzavým letem výšku ztrácíme, ale uletíme určitou vzdálenost k dalšímu stoupavému proudu. A takto dokážeme obletět předem stanovenou trať, která podle počasí může být od 100 až přes 500 km dlouhá s návratem na letiště vzletu. Na závodech se soutěží v tom, kdo ten den dokáže obletět trať nejrychleji, ten si poradil s daným počasím nejlépe a získává nejvíce bodů. Trať je vždy vyhlášená ráno a podle počasí je každý den jiná.

A co samotný závod? Jak se odehrává? Co rozhoduje? A jak dlouho jste třeba ve vzduchu?
Závod jako mistrovství světa trvá zhruba tři týdny. Neoficiální a oficiální tréninky před závodem a třináct dní je čistě soutěžních. Trvá to tak dlouho, protože je to sport závislý na vhodném počasí. My jsme třeba s počasím trošku bojovali, odlétalo se ze třinácti dní jen sedm platných disciplín. Každé ráno všem organizátor pošle zprávu, co se bude ten den dít. Zda budeme stavět větroně na startovací dráhu a v kolik hodin se sejdeme všechny na denním briefingu. To bývá zpravidla v 10 hodin. Na briefingu meteorolog zhodnotí počasí, ředitel podle předpovědi vyhlásí trať pro ten daný den s aktuálním vzdušným prostorem a oznámí předpoklad prvních startů. Otočné body jsou dané souřadnicemi a my máme na palubě zapisovač letů, který po sekundě zapisuje naši polohu a výšku. Délka tratí se odvíjí podle počasí. V dobrém počasí vyhlásí trať dlouhou i přes 500 kilometrů, ve špatném zase zvolí krátkou trať, vždy však s návratem zase zpátky na místo vzletu. Pak nás motorové vlečné letouny vyvlekají do 600 metrů nad terénem a startovní páska se otevírá dvacet minut po vzletu posledního soutěžícího v té dané třídě. Startovní páska je pomyslná čára v určitém průměru a na trať lze odejít kdykoliv, až když uznáme, že je počasí vhodné pro odlet. Někdy se vyplatí počkat na lepší vývoj, jindy naopak je potřeba letět hned, jak je to možné, aby se to časově stihlo obletět. Na trati se snažíme hledat ty nejsilnější stoupavé proudy a využít to nejlepší počasí. Výsledek rozhoduje to, kdo danou trať obletí nejrychleji. To znamená, že si s tím daným počasím poradil nejlépe. Ten nejlepší bere nejvíc bodů za ten soutěžní den (maximálně 1000 bodů za disciplínu, to závisí na délce disciplíny). Výsledky se sčítají po letových dnech a vítězem se stane ten s nejvyšším počtem bodů. Ve vzduchu můžeme být třeba od dvou až po pět, šest hodin a více.

Který z letošních sedmi soutěžních dnů pro vás byl nejtěžší a proč?
Předposlední disciplína byla nejtěžší. Bylo nejslabší počasí, panovala čistá termika (nebe bez kupovité oblačnosti) a přecházely pásy husté vysoké oblačnosti, které tlumily sluneční záření, a vznikaly opravdu slabé stoupavé proudy, které fungovaly jen do relativně nízké výšky. Byla to dřina, protože to byl takový neustálý boj o přežití, myšleno zachránění se před přistáním do pole. Při návratu z poslední otočky jsme se s Barčou dostaly opravdu velice nízko a vypadalo to, že přistaneme do pole. Tím by pro nás končila naděje na medaili. Ten stoupavý proud, který se tam utrhnul nad lesíkem, byl opravdu vymodlený a podobným stylem jsme poskakovaly několik desítek kilometrů, než jsme doletěly pomalu domů.

V jakém kluzáku jste závodila a co považujete za jeho největší přednost?
Létala jsem na kluzáku LS8. Ve třídě Standard se létá na patnáctimetrové rozpětí křídel, bez vztlakové klapky a s vodní přítěží se vzletovou hmotností 525 kilogramů. LS8 je ideální kluzák do této třídy, je perfektně ovladatelný, nezáludný, jednoduchý na montáž a demontáž a je opravdová radost s ním létat. A ten kus, se kterým jsem létala já (startovní znak W8), mi celkově moc dobře padnul do ruky.

Měla jste během soutěže nějaký technický problém, který jste musela řešit?
Měla a zrovna na potvoru poslední den, kdy už jsem byla ve vedení. Po vzletu jsem zjistila, že mi blbne elektrická síť. Fungovala mi buď navigace se zapisovačem letu, nebo vysílačka. Nešlo oboje najednou a to za letu potřebuji. Navigace a zapisovač letu to je jasné a vysílačku pro komunikaci s holkami v týmu, protože ten den to bylo velice důležité. Musela jsem tedy přistát zpět na letiště, nervy trošku pracovaly. Ale vše se podařilo rychle vyřešit a za chvilku mě vlečný letoun zase táhl nahoru. Jelikož nebylo potřeba odletět hned po otevření pásky, týmové holky jsem zase brzy dostoupala.

Před druhou Polkou Czyz jste zvítězila o 126 bodů. Přibližte tento náskok laické veřejnosti.
Pro porovnání jsem měla na konci jako vítěz po sedmi disciplínách 3689 bodů. Poslední Nizozemka měla 2341 bodů. Body se sčítaly ve všech platných disciplínách. Nemusí se každý den vyhrávat, aby člověk vyhrál celkově. Každý udělá nějakou chybku a zvítězí ten, kdo jich udělal nejméně a má stabilní výsledky v čele. To se nám jako českému týmu nejen v naší třídě moc dařilo. Polka se dostala na druhé místo po poslední disciplíně a jenom proto, že se za námi celý den vozila. My jsme letěly nejlépe ze všech ten den, takže na tom vydělala a přeskočila Francouzky, kterým se zase tolik nedařilo. Bohužel i tohle k tomu sportu patří. Já jsem však po přistání věděla, že mě neohrožuje na celkovém umístění.

Jak jste slavila zisk zlaté medaile?
Po poslední disciplíně už bylo jasné, kdo vyhrál a kdo ne. Organizátor uspořádal závěrečný večírek s bohatým rautem a živou hudbou a klábosilo se až do rána. Slavnostní vyhlášení pak bylo druhý den dopoledne po večírku, takže jsem nebyla úplně svěží na bedně, ale byla jsem dojatá a šťastná.

Co vás čeká dál? Připravujete se na další závody, nebo si chcete na chvíli od létání „odpočinout“?
Odpočívat se úplně nebude, ale příští rok bude trošku volnější. Mistrovství světa žen se koná jednou za dva roky. To další se bude konat tedy v roce 2027 ve slovinském Celje. Příští rok bychom tam chtěly vyrazit na předzávod, „očuchat“ místní podmínky. Jsou tam velké hory, na které nejsme všechny úplně zvyklé. Je to velká výzva.

Dokážete si ještě užít obyčejné lety, nebo se hlava automaticky přepíná do soutěžního režimu?
Samozřejmě, miluju obyčejné lety, kdy letím sama a nad taktikou přeletu musím přemýšlet jen já sama. Tedy i na obyčejném letu se snažím letět co nejdelší trať, protože létat několik hodin okolo letiště mě pak už moc nebaví. Ale ta soutěživost tam je. Když nás jde v klubu letět víc, snažíme se soupeřit mezi sebou, kdo bude mít nejvíc bodů po přihlášení letu do celostátní plachtařské soutěže (cpska.cz).

Co vás vlastně přivedlo k létání?
Máme to v rodině. Už dědeček se v sedmnácti letech naučil létat na větroních a plachtil celý život. Můj tatínek pak také. Bydleli jsme v paneláku v Trutnově na Zelené Louce, takže jsme s rodiči jezdili každý hezký víkend a prázdniny na letiště do Velkého Poříčí a tam jsem vyrůstala s dětmi ostatních pilotů mezi letadly. Ten útěk z paneláku na letiště byl svoboda a moc ráda na mé dětství vzpomínám. Proto pak můj zájem o létání přišel tak nějak automaticky. Nikdo mě nenutil.

Co byste poradila mladým lidem, kteří by chtěli začít s bezmotorovým létáním?
Ať se nebojí oslovit nejbližší aeroklub od jejich místa bydliště, zajít se podívat, jak probíhá takový provoz, a vyzkoušet si let s instruktorem. Na letištích, i na tom našem, je parta mladých lidí, kteří tam rádi tráví čas, i když se třeba nelétá. Pak už je potřeba na to letiště opravdu pravidelně chodit a létat, dostat to do ruky, pravidelně létat a udržovat návyky.

Vyhrát mistrovství světa je váš splněný sen. Někde jsem ale četl, že vaším snem je také živit se létáním. Jste tomuto snu blízko, či daleko?
Ano, byl to můj splněný sen. A ani jsem nečekala, že se mi povede si ho splnit. Přiznám se, že jsem ani neměla v plánu na letošním mistrovství světa startovat. Bylo volné místo a byla jsem oslovená reprezentací, zda se nechci zúčastnit. No, a jelikož se to konalo doma, neodmítla jsem. A musím říct, že mě to hezky nakoplo a motivovalo v tomto sportu pokračovat. A ano, je pravda, že jsem se chtěla létáním živit, ale přišla doba covidová, pak jiné starosti a já tuto cestu odložila. Ale říkám, že není všem dnům konec, dveře jsou furt trošku pootevřené.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Petr Kolmann, archiv Kláry Teichmannové