Viktor Horák o oscarovém snímku Krajan

Prozraď mi, odkud pramení prvotní nápad natočit film Krajan.
S nápadem přišel jako první Pavel Sýkora, spolurežisér a kameraman snímku Krajan, a to krátce poté, co začala válka na Ukrajině. Chtěli jsme toto téma pojmout z naší perspektivy, z českého pohledu. Vzhledem k tomu, že já i Pavel pocházíme z oblasti bývalých Sudet, rozhodli jsme se, že vyjdeme z tohoto tématu. Vždycky jsme chtěli natočit nějaké historické válečné drama, které se odehrává během druhé světové války. A přesně tento materiál se nám více než hodil. Sudetská otázka je nikdy nehynoucí téma. Zároveň jsme si říkali, že ruská agrese na Ukrajině je v mnohém podobná situaci v Sudetech po přijetí Mnichovské dohody. Od této myšlenky jsme se následně odrazili.

Jaká byla cesta od prvotní myšlenky k finální verzi scénáře?
Chvíli jsme si pohrávali s nápadem pracovat s motivem operace Anthropoid, měli jsme v hlavě pár akčních scén s parašutisty. Nakonec jsme od toho ale upustili, jelikož na studentské filmy zpravidla není mnoho peněz, a proto jsme se rozhodli pro komorní pojetí – dva herci, jedna chalupa. Naším cílem bylo, aby diváka bavilo sledovat téměř půlhodinové povídání dvou postav, aniž by se nudil. Aby to bylo zajímavé, napínavé a dostatečně dramatické. Jakmile jsme se shodli na tomto konceptu, přizvali jsme ke spolupráci našeho spolužáka, scenáristu Petra Pelecha. Byl to právě on, kdo napsal scénář.

Ty sám máš vystudovanou scenáristiku. Proč ses scénáře neujal ty?
S tím mým studiem se to mělo takto – původně jsem byl přijat na režii, ale po absolvování prvního ročníku mě raději „odklidili“ na scenáristiku. (smích) V rámci natáčení absolventských filmů mých spolužáků jsem se ovšem ve třetím ročníku k režírování opět několikrát dostal. Společně s kameramanem Petrem Hanouskem jsem režíroval film Doupě a následně jsem s Pavlem Sýkorou natočil kamerové cvičení Mému budoucímu já. Jeho scénář napsal Petr Pelech a Pavel stál za kamerou. Někdy tehdy začala naše intenzivní spolupráce, která nás bavila! Rozhodli jsme se proto pro stejné složení i v případě Krajana a scénář jsme opět nechali na Péťovi. Já se scenáristice také pořád věnuji, ale v rámci jiných projektů a jiných tvůrčích týmů. Kromě toho si myslím, že má něco do sebe režírovat text někoho jiného. Jako režisér a scenárista v jedné osobě nemáte takový odstup od textu jako v případě, že jste „pouze“ režisér.

Téma filmu Krajan lze nějak obecně popsat? Co je tím nejdůležitějším tématem pro tebe osobně?
Nejprve se pokusím o ten obecný popis. Jedná se o historické drama odehrávající se na Silvestra roku 1944. Je to poslední Silvestr druhé světové války. V plzeňských Sudetách se porouchá auto nacistického důstojníka, který následně navštíví chatu českého vdovce. Přihodí se tak, že si spolu začnou povídat dva lidé pocházející ze zcela odlišných prostředí. Právě ten kontrast mezi nimi, a především pak to, jak spolu dovedou i přes odlišné názory konverzovat, je pro mě osobně tím nejdůležitějším tématem celého filmu.

Film je dlouhý dvacet pět minut. Jaká jsou rizika tvorby krátkometrážních snímků?
Na tak krátké ploše nelze ztvárnit příliš komplikovaný příběh. Naopak je potřeba, aby byl děj co nejjednodušší, nejjasnější. Vypozoroval jsem, že až sedmdesát procent krátkých studentských filmů působí spíše jako expozice celovečerního formátu. Snímek zkrátka končí přesně v okamžiku, kdy si divák řekne: „Tak, a teď potřebuju vidět dalších padesát minut, abych zjistil, jak děj pokračuje a jak končí.“ Přesně toho jsme se snažili vyvarovat. Krajan má proto jasný začátek, prostředek a konec a divák tak necítí potřebu zjistit, co bude dál. Tedy, alespoň v to doufám.

I když je Krajan studentský film, v hlavních rolích účinkují profesionální herci, jmenovitě Jiří Štěpnička a Pavel Batěk. Jak k vaší spolupráci došlo?
Pavla Baťka jsme oslovili přes jeho agentku, poslali jsme mu scénář a jemu se zalíbil. Oslovení Jiřího Štěpničky bylo o něco složitější, nemá totiž agenta ani sociální sítě či veřejně dostupný kontakt. Pavel Sýkora proto volal na recepci Národního divadla. Šťastnou náhodou pan Štěpnička zrovna proběhl kolem paní recepční. Ta Pavlovi nabídla, ať jí pošle na e-mail scénář, že ho panu Štěpničkovi vytiskne. I jemu se scénář zalíbil. Možná na roli kývl i proto, že se v ní v mnohém našel. Jeho maminka, herečka Jiřina Štěpničková, utíkala za hranice v době, kdy zrovna probíhala akce Kámen. StB ji chytila a zavřela do vězení, Jiří Štěpnička následně vyrůstal v ústavu a dlouhá léta bojoval s komunistickým režimem. Kromě toho nám pan Štěpnička prozradil, že ho role Petra Bernáta oslovila i kvůli podobnému životnímu příběhu. Krátce před natáčením totiž přišel o ženu, což je jeden ze zásadních motivů Krajana.

Jak vás vůbec napadlo přihlásit film na Oscary?
To bylo tak trochu z recese. Seděli jsme se spolurežisérem Pavlem a scenáristou Péťou nad půllitrem plzeňského, když náš spolužák zrovna na sociálních sítích sdílel, že poslal svůj film na studentské Oscary. Nad půllitrem plzeňského jsme si řekli, proč to nezkusit taky.

Jak tě po zisku studentského Oscara přivítali v Dolní Kalné?
Moc hezky. Od „Dolnokaleňáků“ mi přišla spousta povzbudivých zpráv a gratulací. Nedávno jsem měl besedu na zdejší základní škole, kterou jsem také navštěvoval. Žáci mi pak na závěr předali vyrobenou sošku dolnokalenského Oscara, která byla více než originální. (smích)

Prozraď mi, jaké to je režírovat ve dvojici s Pavlem Sýkorou? V čem se liší vaše režijní přístupy?
My máme s Pavlem poměrně jednoduše a striktně rozdělené role. Pavel je totiž zároveň kameraman, a tak je z velké části za kamerou a má na starosti techniku. Já se zase více věnuji scénografii, kostýmům, produkci a práci s herci.

Dokážeš ve dvou tvořit i scénáře?
Ano, psaní ve dvou mi vyhovuje, protože mám okamžitě zpětnou vazbu od jiného autora. Když tvořím sám, zpětná vazba přichází až později. Mohu se tak utápět v představě, že tvořím něco geniálního, což je často představa mylná. Je dobré mít vedle sebe parťáka, který napřímo řekne: „Hele, tohle je fakt blbost.“ Velkou část svých scénářů jsem napsal ve dvojici, většinou i s režisérem filmu. Dlouhodobě píšu scénáře právě s kolegou Petrem Pelechem, jelikož si rozumíme přátelsky i pracovně. To je podle mě nejdůležitější. Abyste si rozuměli v osobní rovině, měli podobný vkus, ale zároveň se nebáli být vůči tomu druhému kritičtí.

Co na to v takovou chvíli tvoje ego?
Snažím se to nebrat osobně a ego upozadit. V opačném případě by to nebylo dobré pro samotný film. Jedná se o kolektivní dílo, na kterém se podílí spousta lidí, nikoliv o výkladní skříň jedince. Ale možná to je otázka, kterou by měl zodpovědět někdo jiný…

Krajan je historické drama. Plánuješ dál zpracovávat historická témata?
Jsem otevřený různým tématům a žánrům, hodně mě baví i detektivky, kriminálky a thrillery. S historickými tématy to není jednoduché. Pokud neprovedete opravdu důkladnou rešerši, tak vám to historici nebo pamětníci omlátí o hlavu. Ale hlavně – na natočení dobového filmu je nutné sehnat opravdu hodně peněz. Někdy v budoucnu by mě lákalo natočit dobový velkofilm o Albrechtovi z Valdštejna, který chtěl z Jičína udělat hlavní české město. Byl by to snímek ze špinavého a krutého středověku o jakémsi východočeském diktátorovi, jehož obrovské armády se bála celá Evropa a nakonec byl barbarsky zavražděn. Podle mě geniální příběh napsaný samotným životem. Zatímco v Hollywoodu by to už dávno natočili, u nás jsou tím největším kamenem úrazu finance.

Která současná témata ti připadají z tvůrčího hlediska nejzajímavější?
Aktuálně máme ve vývoji dva celovečerní filmy a oba se zaobírají současnými tématy. První z nich se odehrává během Halloweenu a je to konverzační drama s thrillerovým finále o dívce, která se živí tvorbou na OnlyFans, a o jejím stalkerovi. To je něco, v čem se mladí diváci mohou najít. Současně může film napomoci rodičům pochopit problémy jejich dětí. Druhý snímek bude o falešném obvinění ze znásilnění na střední škole. Jedná se o příběh, který vychází z reálných zkušeností a odehrává se na sportovním gymnáziu a v hokejovém prostředí. A kromě toho máme i spousty dalších námětů a příběhů, které ale ještě nemohu prozrazovat.

Zisk studentského Oscara je obrovský úspěch. Necítíš na sebe teď nátlak? Nemáš pocit, že odteď už musíš točit jenom oscarové snímky?
Mít takový úspěch je super, otevírá nám dveře k další tvorbě a k zajímavým spolupracím. Už nejsme jenom nějací studenti, co natočili nějaký film. Dosáhli jsme té nejvyšší možné mety, které mohou studenti filmové tvorby dosáhnout. Tlak ovšem určitě cítím. Je to jakýsi Damoklův meč, který nám visí nad hlavou. Diváci teď určitě budou čekat potvrzení, že jsme toho Oscara nedostali omylem. Pravděpodobně si někteří říkají, jestli je zisk studentského Oscara zasloužený, a tak netrpělivě čekají, s jakým dalším filmem přijdu. K tomu bych jenom ještě rád dodal, že mojí ambicí není tvořit artové filmy určené náročným festivalovým divákům. Chci prostě dělat kvalitní mainstream.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Viktora Horáka