Věděl jsem, že je to příležitost, která se nemusí opakovat

„Fotografování je jeden z mých dlouhodobých zájmů. Jsem kamarád s extrémním fotografem Petrem Janem Juračkou, kterého Dan Přibáň oslovil, že by potřeboval nějakého studenta-fotografa. Tak si Petr vzpomněl na mě, že jsem dostatečný magor a mohlo by mě to zajímat,“ popisuje s úsměvem Michal, jak se na podzim roku 2023 poprvé dostal ke Žlutému cirkusu. „Původně mi Dan řekl, že potřebuje fotografa na přípravy, a pokud se osvědčím, tak si popovídáme, jestli bych na cestu do Mongolska jel,“ vzpomíná.

Ta otázka přišla asi o tři měsíce později. „Neřekl jsem mu hned, že pojedu. Řešil jsem hodně školu, bydlení, tehdejší přítelkyni… Ale na druhou stranu jsem asi už byl od začátku rozhodnutý, že pojedu. Jen jsem si to potřeboval ospravedlnit, že nedělám úplnou blbost,“ tvrdí, že nadšení se u něj projevilo téměř okamžitě. „Už odmala jsem sledoval Top Gear speciály a řekl jsem si, že jednou chci na podobnou šílenou cestu vyrazit. Věděl jsem, že taková příležitost se nemusí opakovat.“

Informace o expedicích ve žlutých trabantech ho předtím samozřejmě neminuly, nicméně je zajímavé, že do dneška stále žádný předchozí film ani seriál neviděl. Jen krátké úryvky. „Měl jsem v plánu dlouhou dobu, že se na to všechno podívám, ale jakmile jsem Dana a kluky poznal, rozhodl jsem se, že si to raději nechám vyprávět od nich. Třeba se na to teď po našem filmu konečně podívám,“ usmívá se.

Výprava s obojživelnými vozy

Žluté žáby, jak vozům posádka Dana Přibáně Luaz 967 přezdívá, jelikož jezdí po zemi i vodě, se vyráběly v bývalém SSSR na území dnešní Ukrajiny v Lucku. „Jet na výpravu v obojživelném autě? Možná, že to takhle zní skvěle, ale ve skutečnosti je to špatné auto a ještě horší loď,“ říká Michal bez okolků o vozu, který byl navržen jako armádní sanitka pro přepravu zraněných vojáků z první linie. „Netuším, jestli to někdy někdo použil pro tyto účely. Auto má třeba naviják, který unese sotva osmdesát kilo. Ani nebyl zamýšlený, aby auto třeba vytáhl z bahna. Měl sloužit k přitažení zraněného vojáka do sanitky. Absurdita,“ popisuje Michal.

Tým Dana Přibáně postupně nakoupil celkem čtyři Luazy, z nichž jeden sloužil jako vzor – nikdy ho nerozebírali, aby se mohli dívat, jak má správně vypadat sestavené auto. A ze tří rozebraných vozidel nakonec postavili dva pojízdné kusy. „Zabralo to ale mnohem více času, než jsme předpokládali. Expedice se kvůli tomu vlastně dvakrát odkládala,“ líčí Michal. Na východ odcestovaly dvě posádky ve žlutých Luazech o třech pasažérech. Další z cestovatelů, Marek Slobodník, cestoval na plovoucí tříkolce Honda ATC.

Cestování s Luazem bylo všechno, jen ne rychlé. „Nejvíc jsme jeli asi 85 kilometrů za hodinu, a to jen z kopce a asi nám foukal i vítr do zad. Většinu cesty jsme drželi padesátku až šedesátku. Vážně to nešlo rychleji. V jednom autě nás zlobila převodovka a při vyšší rychlosti vydávala dost alarmující hukot,“ přiznává Michal. On sám se za volantem ocitl jen, když jezdil kolem dílny, a jednou při cestě do obchodu. „Řídit jsem ani nechtěl, je to zodpovědnost,“ dodává.

Největší mechanický zádrhel potkal expedici v Turkmenistánu, který jinak Michal označuje za druhou nejhorší diktaturu na světě, hned po Severní Koreji. „Je to opravdu příšerné místo, kde si diktátoři dělají, co chtějí. Když jsme chtěli vjet do hlavního města, zjistili jsme, že tam nemůžeme, protože mají nařízení, že do hlavního města mohou jen bílá auta. Takže nás okolo města doprovodili na dálnici, kde bylo jediné parkoviště pro barevná auta. Bylo vidět, že i lidé se tam s námi bojí mluvit,“ poukazuje.

Kvůli extrémním podmínkám, které tam panují (poušť a velké vedro), se jednomu z aut zadřel motor. „My jsme se navíc museli rychle dostat pryč, protože nám zrovna končila víza. Zaplatili bychom jinak velkou pokutu, kdybychom termín překročili. Takže nás odtáhli do Uzbekistánu, kde jsme dvanáct dní opravovali auto,“ vypráví. Náhradní díly jim nakonec musel přivézt kamarád ze Slovenska. Ten nejdřív vyrazil z Banské Bystrice do Budapešti, aby tam pořídil nový motor, potom ho doma rozebral a s potřebnými součástkami letěl do Taškentu. Odsud se ještě musel vlakem přesunout do Buchary a tam se konečně setkal s výpravou. „Bylo to šílené. Ale to k takovým expedicím patří,“ směje se Michal a vzpomíná si ještě na jednu zvláštní opravu.

Na konci expedice se jim v poušti Gobi rozpadlo ložisko, které nebylo k sehnání v celé zemi. Dan proto vyvěsil výzvu na instagram, na niž reagoval Mongol, který patří k tomu zhruba jednomu procentu místních obyvatel ovládajících češtinu. Ten ložisko koupil v Praze, přiletěl do Ulánbátaru, kde ho předal tetě, ta se pak přesunula na jih Mongolska, díl předala průvodci turistů a ten ho nakonec dovezl přímo do Gobi. „Za čtyři dny jsme měli náhradní díl z Čech v rukou. Úžasná věc,“ líčí Michal.

Země, kde se zpomalil čas

Samotná cesta do Mongolska trvala dva měsíce a vedla přes několik zemí, přičemž každá zanechala jiný dojem. „Nejvíc jsem se bál, když jsme se blížili k Íránu,“ připouští Michal. „Z médií pořád slyšíme jen o ajatolláhovi a přísném režimu. Ale nakonec to byla země, kde nás lidé nejvíc vítali a byli nadšení, že vidí turisty. Ptali se Where are you from? a hned nám podávali ovoce. Za jízdy mi někdo před hlavu strčil pytlík takových mini jablíček. Nejúžasnější lidé, které jsem zažil.“

Každopádně jakmile výprava překročila hranice do Mongolska, dostavila se ohromná úleva. „Po zemích, kde to nebylo vždy zrovna milé, to pro nás byl doslova oddech. V Rusku nás třeba rovnou na silnici zastavili policisté a odvezli na stanici, kde Dana vyslýchali. Strávili jsme tam pět hodin, než nás propustili. To bylo zvláštní,“ konstatuje Michal.

V Mongolsku pak na všechny zase padl zvláštní klid. „Lidé jsou tam v pohodě, jako by se tam zpomalil čas. Ve výsledku tam ale nic moc není, jen obrovský prostor, skoro žádné ploty, žádná omezení. Je to velmi svobodná země. Můžeš si jet, kudy chceš, zastavit, kde chceš, postavit stan, plynout krajinou. Je tam krásná příroda, boží jsou duny, ale často jedeš celý den a nevidíš nic,“ tvrdí Michal. Zároveň vzpomíná, jak se lidé rádi zastavovali u jejich aut: „Oni si ty naše žáby strašně potřebovali osahat. Asi nemohli uvěřit, že to vážně jezdí a že jsme s tím dokonce přicestovali z Evropy,“ usmívá se. Vtipně také dodává, že za celou dobu potkali asi jen tři lidi na koních, Mongolové totiž prý objevili motorky. „A mají tam asi nejhorší kuchyň, co jsem jedl. Samá brutálně tučná jídla – žádná zelenina, trochu rýže a hodně masa.“

Role fotografa

Co se týče focení, pro fotografa je taková výprava dobrodružstvím na všech frontách. Nejde jen o samotné momenty za hledáčkem, kdy člověk hledá ten správný záběr v nejrůznějších podmínkách, ale je to i o schopnosti reagovat na nepředvídatelné situace. I proto fotograf seděl v každém autě. Kolikrát se totiž stalo, že se posádky rozdělily. Michalovo místo bylo v autě s mechanikem Vaškem a učitelem Mirkem. Druhou trojici tvořili Dan, kameraman Ondra a fotograf Marek.

„Fotili jsme úplně všechno. Když se něco rozbilo, hned jsme to dokumentovali. Pomáhalo to Danovi při psaní příběhu. Tahle cesta mě trošku naučila pochopit takové to novinářské myšlení,“ vysvětluje Michal. Většinou s Markem fotili oba najednou, aby měli z čeho vybírat. Někdy však Marek ovládal dron a focení zbylo jen na Michala, třeba když se auta plavila vodou. „Hrozně moc fotek jsme smazali, dovezli jich asi 32 tisíc a upravili 4500,“ uculuje se mladík, jenž měl na starost také zálohování fotek.

Jakmile se naskytla klidná chvilka, třeba u malého občerstvení nebo v kavárně s dostupnou elektřinou, všichni se pustili do práce na počítačích. „Musel na nás být zvláštní pohled, když tam dorazila parta sedmi špinavých, unavených cizinců, kteří spolu mluvili neznámým jazykem a hned zabrali půlku podniku elektronikou,“ směje se Michal. Právě v těchto momentech se upravovaly fotky, které pak Dan doplnil texty a popisky, vybral si z připravených galerií to, co potřeboval, a zveřejňoval je na sociálních sítích i webu. „Často se to publikovalo rovnou na cestě, aby lidé věděli, co se zrovna děje,“ doplňuje. Výhoda těchto úprav snímků přímo v terénu byla, že si občas uvědomili, že by stálo za to ještě něco dofotit. Když na hotových záběrech spatřili, že někde chybí detail nebo jim přijde vhod další úhel pohledu, mohli zkusit pořídit nový materiál.

Jednou z fotograficky nejzajímavějších lokalit na cestě podle trutnovského fotografa bylo opuštěné město Šagan na severu Kazachstánu. Jde o panelové sídliště vystavěné za dob Sovětského svazu, kde kdysi bydleli rodiny a vojáci pracující na nedaleké vojenské základně. Právě tam se testovaly jaderné zbraně na největším polygonu svého druhu na světě. „My jsme dorazili až navečer, kdy už se stmívalo, a chtěli jsme rychle pořídit několik snímků s dramaticky zataženou oblohou. Pamatuju si, jak jsem se rozběhl ke kaluži, aby byla v popředí záběru, za ní se rýsovaly prázdné domy a stála tam i ta naše auta. Povedlo se to vlastně náhodou,“ povídá Michal. Skvělé fotky prý většinou vznikaly narychlo, neplánovaně. „Prostě jsem běžel někam před auto, dřepnul si a zmáčkl spoušť. A později u editace jsem si říkal, jaká náhoda, že to takhle vyšlo.“

Michal přiznává, že tahle expedice ho jako fotografa posunula: „Když jsem viděl, jak pracují ostatní, naučil jsem se spoustu nových věcí. Třeba jsem předtím nefotil s více blesky najednou. Díky nim jsem to zkoušel a bavilo mě to.“ Každý z týmu navíc používal trochu jiný styl, jiný úhel pohledu. „Někdy si teď při focení vzpomenu, že tenhle záběr by se líbil Markovi, nebo mi naskočí, že Ondra by tohle točil úplně jinak. Určitě mě expedice posunula dál. A to nejen fotograficky,“ tvrdí Michal.

Co bude dál?

Expedice trvala čtyři měsíce, z toho skoro polovinu času strávili Dan Přibáň a spol. v Mongolsku, odkud se nakonec vrátili letadlem. „Žáby jsme poslali domů v kontejneru. Bylo to jednodušší než se znovu trmácet nazpátek, když už jsme splnili hlavní cíl výpravy,“ vysvětluje Michal. „Ta auta stála hrozně moc práce, takže by byla škoda s nimi už nikdy nikam nevyjet. Něco se rýsuje, ale nemůžu prozradit. Každopádně ten nápad, že by se obojživelníky vydaly na další výpravu, je rozhodně ve hře,“ uzavírá nováček výpravy z Trutnova. Film Žlutou žábou do země modrého nebe můžete v kinech vidět od 24. dubna.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Michal Dufek a archiv Dana Přibáně