Uměním k radosti. A někdy i k husí kůži. Cítím hrdost, říká ředitelka ZUŠky

Jaká byla vaše cesta k uměleckému vzdělání?
Už v dětství jsem začala chodit do tanečního oboru v Lidové škole umění v Novém Městě nad Metují a zároveň jsem hrála na housle. Největší inspirací se pro mě tehdy stala moje učitelka, paní Podruhová, která měla mimořádný pedagogický cit a vychovala řadu tanečníků a tanečních pedagogů. Zajímavé je, že jsem nikdy neměla ambici věnovat se tanci profesionálně, natož ho učit. Chtěla jsem se stát klasickou učitelkou, vystudovala jsem gymnázium v Dobrušce a plánovala pokračovat na vysoké škole. Hned po maturitě se to ale nepovedlo. Tenkrát existovaly ještě takzvané umístěnky. A protože jsem chtěla být s dětmi, dostala jsem umístěnku do družiny v Meziměstí. Nakonec ale všechno dopadlo jinak. Moje kamarádka ze základní školy, která měla začít učit v Lidové škole umění v Dobrušce, odjela na stálo do zahraničí a doporučila místo sebe právě mě. No a pak jsem vystudovala pětisemestrální pedagogiku tance na Akademii múzických umění, začala jsem učit a později jsem si doplnila magisterské vzdělání v oboru sociální pedagogika na Univerzitě HK a školský management na Karlově univerzitě v Praze.

Proč jste si vlastně vybrala tanec?
To prostě máte v sobě. Když se hýbete – ať už podle hudby, nebo jen tak spontánně, a cítíte, že ten pohyb k vám přirozeně patří, tak víte, že je to ono. Na „lidušce“ se tehdy učila hlavně rytmika, ale my jsme měli výjimečnou paní učitelku. Vedla nás nejen v rytmice, ale i v klasickém a současném tanci. Byla to taková nadstavba oproti tomu, co bylo na „liduškách“ tehdy běžné. Díky ní jsem získala základy baletu, což mi později pomohlo, když jsem studovala pedagogiku tance. Pohyb prostě patří k mému životu. Hrála jsem národní házenou, věnovala se trošku atletice… Tanec je samozřejmě o něčem jiném než sport, ale v něčem je to podobné, je to velká dřina.

Co a jak dnes vyučujete vy? Učíte podobně? Dnes je totiž spousta tanečních klubů a center zaměřených třeba na moderní styly jako hip hop a podobně…
My se věnujeme spíše klasickým tanečním disciplínám. Děti od pěti let docházejí do taneční přípravky, pak učíme taneční průpravu jako přípravu na konkrétní taneční techniky a ve vyšších ročnících jsme zaměřeni na lidový, současný a klasický tanec. Samozřejmě to neučíme úplně stejně, jako mě kdysi vedla moje paní učitelka. Doba se posunula, děti jsou trochu jiné a učitel s tím vším drží krok. Nestačí mít vystudovanou pedagogiku tance nebo konzervatoř. Člověk se musí pořád vzdělávat i poznávat nové taneční techniky. Hip hop nebo breakdance jsem sama nikdy nedělala, ale určitě bych se jim nebránila.

Zajímalo by vás to?
Určitě. Proč ne? Cokoliv, co souvisí s tancem, je pro mě zajímavé. Baví mě sledovat i jiné styly, i když je třeba přímo neučím. Navíc naši žáci často chodí současně i do jiných tanečních skupin, třeba na SVČ, takže se to propojuje. Všechno se vším souvisí. I když jsou ty techniky různé, pořád je to tanec. A to je to hlavní.

Co vás na učení tance stále baví?
Učím už jen šest hodin týdně – dřív jsem měla plný úvazek, ale s funkcí ředitelky to už nejde. Vedu třetí a čtvrté ročníky, což odpovídá dětem ze čtvrté a páté třídy. Učím základy klasického tance, baletu a také lidový tanec. A co mě na tom baví? Ty děti. Dávají mi energii. Někdy mne to sice stojí hodně sil, ale výuka mě opravdu těší a naplňuje. A doufám, že i jim to něco dává – ty úplné základy jsou totiž klíčové. Na nich se pak staví, ať už pokračují v klasice, nebo jiných technikách. Třeba když přijdou špičky, ale to je už náročnější disciplína.

Zatím jsme mluvili skoro jen o tanci, ale vy působíte jako ředitelka základní umělecké školy. Jaký máte vztah k ostatním oborům?
Blízko mám k hudbě, jak už jsem řekla, jako dítě jsem hrála na housle, takže mám i jisté teoretické základy. V dospělosti jsem se sice hudebnímu nástroji nevěnovala dál, ale právě hudební obor je na naší škole největší, takže se jím zabývám nejvíce. Pokud potřebuji prokonzultovat odbornou stránku, zeptám se zástupkyně-hudebnice, nicméně za ty roky už mám určitou praxi i v tomto oboru. Ve škole se mohu opřít o kvalifikované pedagogy.

Co výtvarné umění a „dramaťák“?
Výtvarné umění miluju – ráda chodím do galerií, zkusila jsem i nějaké výtvarné kurzy. Co se týče literárně-dramatického oboru, hrála jsem amatérské divadlo, takže i k tomuto směru mám osobní vztah. Jako ředitelka musím školu vnímat jako celek, ale zároveň rozumět specifikům jednotlivých oborů. Každý z nich má své vlastní potřeby a tomu je třeba přizpůsobit i přístup k učitelům a jejich práci. Snažím se mít přehled, neustále se vzdělávat, sledovat kulturní dění i současné trendy v jednotlivých oblastech umění. Je důležité být v obraze – nejen kvůli sobě, ale i proto, že naši pedagogové se také dál profesně rozvíjejí. A jedině tak můžeme společně posouvat školu dál.

A odkdy vlastně působíte na trutnovské ZUŠce?
Na ZUŠce působím od roku 1988. Nastoupila jsem tehdy jako učitelka tanečního oboru – učila jsem ještě v úplně jiných budovách, než kde sídlíme dnes. Následně jsem odešla na mateřskou a po návratu jsem se vrátila k výuce. Taneční obor tady dlouhá léta nebyl na plný úvazek, až po mém návratu se tak stalo. Byla jsem pak vedoucí nehudebních oborů, chvíli zástupkyní a ředitelkou školy jsem od roku 2014.

Pojďme ještě k výuce. Když vidíte, že to někomu nejde, jak k tomu pak přistupujete?
Musíte začít od začátku, děti povzbuzovat, vracet se k látce a postupovat s nimi krok za krokem. Je důležité umět pracovat s chybou – v každém oboru. Dítě musí pochopit, co je potřeba změnit a proč. Právě to je klíčové pro jeho další rozvoj.

Asi ne každé dítě může chodit na ZUŠku, že?
To je pravda – jsme výběrová škola, ale snažíme se být co nejvíce otevření všem dětem. Ty samozřejmě dělají talentové zkoušky, takže musí projít nějakým sítem. Kritéria máme jasně daná. Rodiče jsou s nimi předem seznámeni, máme je zveřejněná na webu i na nástěnkách. Vědí, co děti u zkoušek čeká.

Jak přísné to síto vlastně je?
Záleží na věku a oboru. U nejmenších dětí, zejména přípravkových, je přístup mírnější – tam se všechno ještě může rozvinout. U starších uchazečů už klademe větší důraz na konkrétní schopnosti. Například v hudebním oboru je důležité, aby dítě intonovalo a mělo rytmické cítění. V tanečním oboru zase sledujeme pohybové dispozice.

Jak vypadá přijímací zkouška do tanečního oboru?
Máme stanovená jasná kritéria, podle kterých postupujeme a děti bodujeme. V posledních letech ale vnímám změnu – děti jsou často hodně zkrácené a neudělají to, co jsme třeba zvládli my jako děti, možná to bylo proto, že jsme lezli víc po stromech a byli pořád venku. Trošku se musíme přizpůsobit dnešní době, ale přesto dítě, které fyziologicky nemá předpoklady pro tanec, nepřijmeme. Podobně to funguje i v hudebním, výtvarném nebo literárně-dramatickém oboru. Hledáme děti, které mají základní předpoklady, na kterých lze dál stavět.

Říkala jste, že největší zájem je o hudební obory?
Ne, není to tak, že by byl o hudební obor největší zájem, ale tento obor je největší. Škola totiž vznikla původně jako hudební (1945). Teprve pak, v šedesátých letech, se v „liduškách“ otevíraly i nehudební obory. Ale samozřejmě zájem o hru na hudební nástroje nebo zpěv je u nás velký, zaznamenáváme ho například u hry na klavír, kde musíme odmítat zájemce nejvíce.

Kolik je celková kapacita školy?
Celková kapacita školy je 840 žáků, rozšířili jsme ji v roce 2017 z původních 790, protože byl dlouhodobý převis zájmu. Loni jsme například měli přibližně 250 přihlášek, ale přijmout jsme mohli jen 150 dětí napříč všemi obory. Pro nás je ale dobré nabírat víc pětiletých, šestiletých dětí už do přípravek. Výuka je koncipovaná jako dlouhodobá, kontinuální, žáci u nás studují od předškolního věku až do maturity. První stupeň má sedm ročníků, druhý stupeň čtyři ročníky.

Kolik máte aktuálně učitelů?
V současnosti u nás učí 44 pedagogů a máme 6 nepedagogických zaměstnanců. Počet odpovídá kapacitě školy a počtu žáků, i když řada učitelů má jen částečné úvazky. To je běžné napříč ZUŠkami – zejména v hudebním oboru. Učitelé tak často působí na více školách, někdy i v jiných okresech.

Jaký je váš pocit z pedagogického sboru?
Za dobu mého působení se učitelský sbor výrazně obměnil – kvůli odchodům do důchodu, stěhování apod. Dnes máme například celé dechové oddělení složené z mladých učitelů v průměru do čtyřiceti let. Myslím, že máme skvělý kolektiv. Učitelé jsou velmi aktivní, podílejí se na řadě akcí a projektů, které jdou nad rámec běžné výuky. I když dopoledne neučí, příprava a pak hlavně odpolední a večerní akce jsou časově náročné. Tuhle práci nemůže dělat někdo, koho to nebaví. Je za tím velké nasazení a skutečný zájem o děti i umění.

Co svým kolegům kladete na srdce?
Držíme se motta našeho školního vzdělávacího programu Uměním k radosti. Byla jsem u jeho vzniku, takže se k této myšlence stále vracím. Důležité je individuální vedení každého žáka, vytvoření bezpečného, podnětného prostředí a podpora talentu i tvořivosti. Zároveň chceme žákům dát pevný základ – ať už si zvolí umění jako zálibu, nebo se rozhodnou pokračovat například na konzervatoř, architekturu či jinou umělecky nebo pedagogicky zaměřenou školu.

Škola letos slaví úctyhodných 80 let. Jak se proměnila až do dnešních dnů?
Škola se výrazně proměnila. Už před revolucí, kdy jsem nastoupila, měla v regionu silné postavení – byla známá a aktivně se podílela na kulturním životě. Učitelé vedli soubory, pořádali koncerty pro veřejnost, byli hybateli kulturního dění. Po revoluci došlo ke změně názvu z Lidové školy umění na Základní uměleckou školu. A v roce 1998 se škola stala právním subjektem – ředitel se stal statutárním zástupcem s větší odpovědností a kompetencemi. To byla zásadní změna, která znamenala větší samostatnost a nové možnosti rozvoje. Velký posun nastal za vedení Tomáše Komárka, mého předchůdce. Byl to mladý, energický ředitel, který inicioval nejen rozsáhlou rekonstrukci prostor v Haasově paláci. Na tu dobu vzpomínám moc ráda – přinesla škole novou energii a rozvoj. Za mého působení se podařilo třeba zrekonstruovat střechu, repasovat a vyměnit okna v hlavní budově a konečně také vymalovat prostory, které to už opravdu potřebovaly – chodby nebyly upravované roky. Výměna oken v budovách ZUŠ ve Školní ulici a zároveň vymalování chodeb byl také velký počin. V přízemí hlavní budovy vznikl nový prostor – galerie výtvarného oboru. Opravilo se a nově vybavilo školní divadlo „Divadýlko Trdýlko“ a vzniklo také nové nahrávací studio. Postupně se opravují učebny ve všech budovách, obnovuje se nábytek a modernizuje vybavení. Neustále řešíme i obnovu IT techniky, protože ji běžně využíváme ve výuce. Je to nikdy nekončící proces, který je ale nezbytný. V souvislosti s výukou je dobré zmínit i vznik nového studijního zaměření EHZT – elektronické zpracování hudby a zvukové tvorby. Opět se po dlouhé době začal vyučovat kontrabas, akordeon a tuba. Tento rok je v plánu ještě vybudování nové učebny počítačové grafiky s moderním vybavením IT techniky (v rámci projektu IROP) a rozsáhlá oprava učebny hudební nauky.

Jak je to například s obnovou hudebních nástrojů?
Pokud to finanční situace dovolí, pořizujeme nové nástroje, což není levná záležitost. Zároveň pravidelně opravujeme starší kusy z našeho archivu. Dětem nástroje půjčujeme, než si třeba pořídí vlastní. Výrazně jsme doplnili archiv smyčcového oddělení, nakoupili nové kytary, dechové nástroje, ale například i xylofon, marimbu, tympány a další vybavení. Obnova probíhá neustále.

Jak se proměnil obsah výuky?
Dříve se vyučovalo podle jednotných učebních plánů, ale v roce 2012 jsme přešli na školní vzdělávací program, který si tvořili sami učitelé podle své odbornosti. To přineslo velkou změnu – výuka se více přizpůsobila schopnostem pedagogů i zájmům žáků. Cílem ale zůstalo nabídnout dětem široký základ – nejen úzkou specializaci. V hudbě to znamená klasiku i populárnější žánry, ve výtvarném oboru například malbu, grafiku či keramiku a v tanci výuku již jmenovaných technik tance, v literárně-dramatickém oboru zaměření na dramatiku, přednes, ale i autorskou tvorbu a improvizaci. Výuka se tak rozšířila i do modernějších směrů a stylů. V rámci akcí k 70. výročí založení školy jsme také začali více spolupracovat mezi obory, což dříve nebývalo až tak běžné. Od té doby jsme pravidelně realizovali celoškolní projekty, které propojovaly všechny obory. V roce 2017 to byl projekt Český rok, rok nato muzikál ZUŠkál, do kterého se zapojili i učitelé. Po covidu následovaly projekty jako Jsme zpět, Hity filmového plátna, Proměny a letos oslavy 80. výročí školy. Spolupráce mezi pedagogy se postupně velmi rozvinula, zapojili se i ti, kteří dříve pracovali spíše individuálně. Samostatnou kapitolou je pak Dance Festival Trutnov, který letos slaví 15 let.

Kdybyste měla shrnout uplynulý školní rok, jaký byl? I s ohledem na oslavy 80. výročí.
Velmi náročný, ale bohatý na události. Odstartovali jsme nový projekt Akademie umění třetího věku, do něhož se zapojilo 87 seniorů v hudebním, výtvarném a tanečním oboru. Tito studenti jsou velmi vděční a motivovaní. Výuka s nimi je odlišná, ale inspirující. Spustili jsme sbírku na nové piano v rámci projektu Piana do škol a během tří měsíců se podařilo vybrat půl milionu – nový klavír Petrof už slouží žákům v hudebním sále školy. A vedle tradičních koncertů a akcí nás letos čekaly právě i oslavy 80. výročí školy. Hlavní koncert proběhl už v dubnu, což bylo na přípravu velmi časově náročné. Všichni byli napjatí, ale povedl se na jedničku. Stejně jako v květnu ZUŠ Open – navzdory špatnému počasí. Děti i učitelé byli skvělí. Žáci nás reprezentovali také na soutěžích a pořádali jsme řadu dalších vystoupení, absolventských koncertů a akcí pro veřejnost i partnery školy. Na podzim nás k osmdesátce čeká ještě výstava v muzeu, koncert učitelů a oslavy zakončíme plesem.

Míváte ještě husí kůži při dětských vystoupeních? Jak to prožíváte, když sedíte v hledišti?
Určitě. U vystoupení malých dětí mě to často dojímá, navíc si to prožívám už i jako babička, která tu má vnučku, takže to vnímám i z osobní roviny. Pro mě je to vlastně takové zadostiučinění, když třeba na absolventských koncertech, vystoupeních nebo výstavách vidím, co žáci dokáží – často na téměř profesionální úrovni. Mám husí kůži a cítím hrdost. Na děti, na učitele i na celou školu. Je vidět, že talent mají a že škola jim dává prostor jejich nadání rozvíjet.

V čem vidíte přínos ZUŠ pro děti?
Umělecké obory samozřejmě rozvíjejí talent a kreativitu, ale zároveň formují charakter – podporují hodnotový systém, vytrvalost i schopnost spolupráce. Zejména v souborech nebo orchestrech je týmová práce zásadní, kde je jeden závislý na druhém. A i když se žák později umění nevěnuje profesionálně, zůstává to v něm. Hraje, tančí, tvoří třeba jen pro radost, mnohdy pokračuje i na vysoké škole v amatérských souborech. A když má vlastní děti, často je k umění vede také. Umění pak žije dál v celé rodině, což je podle mě nesmírně cenné.

Jakou budoucnost mají podle vás základní umělecké školy?
Obecně platí, že základní umělecké školy nemají tak pevné postavení jako běžné školy. Často se musí velmi snažit být vidět, aby měly podporu státu a zřizovatele. Přesto věřím, že budoucnost mají. Je to vidět i na stále vysokém zájmu o studium uměleckých oborů. My máme velké štěstí, že nás v Trutnově podporují jak rodiče, příznivci školy, tak i zřizovatel – město Trutnov –, a za to jim patří velký dík.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová a Miloš Šálek