Ten pocit v cíli je neskutečný – velká úleva a radost až k slzám

Proč jste se rozhodli startovat na Vasově běhu?
Jáchym: Je to nejslavnější závod na běžkách na světě. Od malička jsem na běžky často chodil. Dělal jsem i biatlon, a i když teď už aktivně nic nedělám, tak běžky jsou pořád můj koníček.
Tomáš:Lyžuji už od dětství, vlastně od prvního stupně základní školy. Vasův běh je nejznámější a největší závod, o kterém vím. V běžkařské komunitě má velkou prestiž. Když jsem zjistil, že naše škola na něj pravidelně jezdí, začal jsem se o to víc zajímat.

Předpokládali jste, že to zvládnete?
Jáchym: Měl jsem z toho celkem obavy. Tak dlouhou trať jsem nikdy neběžel, takže jsem nevěděl, do čeho jdu.
Tomáš: Přiznám se, že jsem se toho bál. A pokud pojedu příště, tak rozhodně musím víc natrénovat.

Jaká byla vaše dosud nejdelší trať?
Jáchym: Letos jsem běžel Jizerskou 50 a loni Engadin ve Švýcarsku, což je 42 kilometrů, takže Vasův běh byl dvakrát tak delší. Takže jsem se snažil přes zimu připravit. Občas jsem si zajel trénovat na Černou horu, taky jsem chodil běhat, když byl čas.
Tomáš: Do té doby jsem absolvoval maximálně Jizerskou padesátku a loni maraton ve Švýcarsku.

Jaké to bylo zvládnout celých 90 kilometrů? Co bylo nejtěžší?
Jáchym: Nejtěžší bylo rozvrhnout si síly a vědět, kdy jet rychle a kdy si naopak trochu odpočinout. Musel jsem si hlídat tempo hlavně na začátku, aby mi v závěru úplně nedošla energie. O trati jsem věděl jen to základní, že hned kilometr po startu je dvoukilometrová sjezdovka, která se musí vystoupat. A že pak už ty kopce nejsou tak prudký a že to více méně klesá. Spíš to bylo o tom rozvrhnout si síly podle aktuálního pocitu.
Tomáš: Zpočátku, zhruba prvních čtyřicet kilometrů, jsem měl pocit, že to docela jde. Ale pak mi hodně rychle došlo, že to nebude tak jednoduchý. Začal jsem zpomalovat. Nejtěžší fáze přišla, když zbývalo asi nějakých třicet kilometrů do cíle. V tu chvíli to utíkalo strašně pomalu. Navíc byl mokrý sníh, což dělalo velké problémy. Podmínky se výrazně změnily oproti začátku závodu. Sníh byl rozbředlý a jelo se těžko. Ale kdybych to měl shrnout – bylo to těžký, ale dalo se to zvládnout.

Překvapilo vás něco v rámci celého závodu?
Jáchym: Překvapil mě můj vlastní výsledek. Říkal jsem si, že kdybych to dal pod sedm hodin, budu hodně rád. Ale já to dal za 5:54. Takže jsem to dal o víc než hodinu rychleji, než jsem si myslel. Asi jsem měl natrénováno víc, než jsem si myslel. Nevěřil jsem si tolik, ale nakonec to šlo.
Tomáš: Překvapilo mě, kolik lidí na závod vlastně jezdí. Vyjít si sjezdovku s patnácti tisíci lidmi, to je opravdu něco speciální. To mě překvapilo, že se do toho tolik lidí rok co rok znovu pouští. No a pak samozřejmě ten pocit v cíli, který je neskutečný.

Jak jste spokojeni se svým výkonem a vaše pocity v cíli?
Jáchym: Určitě jsem spokojený, euforie v cíli samozřejmě byla. Byl jsem tak unavený, že mi chvíli trvalo si vůbec uvědomit, že to mám konečně za sebou a dokázal jsem to. Mám z toho radost.
Tomáš: Nejel jsem s žádným konkrétním cílem nebo si zaběhnout nějaký čas. Bylo to pro mě úplně nové. Chtěl jsem si závod hlavně užít a případně nasbírat zkušenosti na další roky. A to se povedlo. Užil jsem si to a na pocit v cíli budu asi ještě dlouho vzpomínat. Byla to velká úleva a zároveň radost – skoro až k slzám dohánějící.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Petra Kejklíčka