Stříbrná Šárka 2: kapitola Paříž

„Fascinuje mě, jak každý říká, a já to teda musím potvrdit, že není těžké jednou vyhrát, ale zopakovat to. Od začátku jsem si říkala, že nechci být zase Šárka stříbrná, a teď jsem strašně ráda, že se to povedlo,“ usmívala se po návratu domů třiatřicetiletá česká hrdinka, která si nejprve vystřílela medaili v individuálním závodě a pak druhý cenný kov přidala v mix týmech s Davidem Drahonínským.

A přitom, pokud jste sledovali její vystoupení v městě nad Seinou, víte, že tahle její pohádka nemusela mít vůbec takový konec a paralympijská mise pro ni mohla skončit hned na začátku. Bavíme-li se tedy o eliminační části soutěže. Je pravda, že start paralympiády měla snový. V kvalifikaci se totiž blýskla světovým rekordem s nástřelem 659 bodů. Možná ji k super výkonu nabudila i přítomnost prezidenta republiky Petra Pavla, se kterým se setkala před rozřazovací částí.

To hlavní ale přišlo až o dva dny později a hned v úvodu svého vystoupení připravila Šárka svým fanouškům obrovské drama. Drama až do posledního šípu! Ten vystřelila ve čtvrtfinále Turkyně Nil Misir a trefila sedmičku. Šárka, která předtím svým posledním pokusem trefila desítku, tak o jeden bod (126:125) postoupila do bojů o medaile. Tak tenká byla hranice úspěchu či neúspěchu.

„Turkyně měla výhodu v tom, že už střílela osmifinále přede mnou a měla nastavený zaměřovač oproti nám, co jsme šli přímo do čtvrtfinále. Věděla jsem, že tohle bude největší problém, protože když trénuješ někde jinde, tak se tam vítr točí jinak. Tohle se prostě stává,“ vyprávěla Šárka. „Přiznávám, měla jsem štěstí, že se Turkyně sesypala. I když já jsem si myslela, že to bude trošku dřív a ne až v poslední sadě. Na druhou stranu ji znám a vím, jak to u ní funguje. Pořád jsem ale věřila, že to dopadne a postoupím,“ dodala.

Podobných napínavých soubojů zažila už několik a tohle je právě to, co ukazuje krásu lukostřelby a co baví diváky. „Není to jen o tom přijít a vyhrát, kdy vedeš od prvního šípu. V lukostřelbě to můžeš pokazit a vypadnout kdykoliv. Můj trenér Vladimír Brada je z toho vždycky na infarkt,“ rozesmála se rodačka z Trutnova, která se představila na svých třetích paralympijských hrách. A z každé si přivezla aspoň jednu medaili. Tu první pod Eiffelovkou si zajistila semifinálovým vítězstvím po české bitvě s Terezou Brandtlovou.

„My s Terkou si nic nedarujeme zadarmo ani v tréninku. Vždycky jsou to strašně napínavé mače a jsem ráda, že štěstíčko bylo teď na mojí straně,“ měla zkušenější lukostřelkyně radost po vítězství 135:131. Češky předvedly pařížskému publiku úchvatnou bitu a bodově nejlepší zápas dne. „Fanoušci byli úplně úžasní, to jsem ještě nezažila. Byli fakt skvělí a hodně nás motivovali,“ nechala se slyšet Šárka. Samozřejmě největší hukot byl, když stříleli domácí reprezentanti, ale Francouzi fandili ostatním. „Bylo skvělé, že i my s Terkou a Davidem (Drahonínským) jsme tady měli hodně velký fanklub,“ potěšilo Šárku, že ji přímo do Paříže přijelo podpořit i několik přátel, se kterými mohla společně sdílet stříbrnou radost.

Cestu ke zlatu jí zatarasila Číňanka Minyi Chen, stejně jako ve finále v Tokiu. Tentokrát byl souboj vyrovnanější, přestože de facto rozhodl už první set. Šárka dala dvě sedmičky a na svou soupeřku nabrala pětibodovou ztrátu. „Měla jsem tam trošku problém s větříčkem a bohužel mi to strhnul. Stalo se, ale myslím si, že zbytek pak byl super. Chen ale střílí hrozně dobře, takže bylo těžké ztrátu stáhnout,“ ocenila výkon soupeřky po prohře 129:136.

A čínská zeď se pro ni ukázala nezdolná i ve finále týmové soutěže dvojic, kde se spojila s Davidem Drahonínským. Český mix ve čtvrtfinále kategorie W1 porazil Brazílii 144:121 a v semifinále Itálii 146:138. V repríze tři roky starého tokijského souboje o zlato ovšem nestačil na čínský pár Chen – Zhang, kterému podlehl 143:147.

„Bylo zajímavé, že to bylo poprvé, co jsme s Davidem stříleli tak, že jsme na sebe viděli. Vždycky jsme byli k sobě zády,“ prozradila Šárka. Tento nápad vzešel ráno před závodem od ní. „Na střelnici bylo hodně hluku, lidé fandili, a nechtěla jsem, abychom s Davidem ztráceli drahocenné vteřiny,“ vysvětlila. Vzhledem k tomu, že střílí jako druhá, musí být rychlá, ale zároveň potřebuje i dostatek času na přípravu. „Nejsem žádný Robin Hood, který natáhne a vystřelí během jedné vteřiny,“ usmála se a dodala, že rozdíl při závodě to samozřejmě byl. Viděli mimiku toho druhého a mohli sledovat, v jakém rozpoložení se nachází, a víc se podporovat. „Bylo to super. Užili jsme si to.“

Co se trutnovské sportovkyni ve francouzské metropoli velmi líbilo, bylo, že všechny památky v centru se nacházely blízko sebe. Na rozdíl třeba od Ria, kde se od jedné památky k druhé muselo cestovat patnáct až dvacet kilometrů. V Paříži byl domovem pro lukostřelců komplex Invalidovny. „Po tréninku jsme vždycky vyrazili na procházku a prohlédli si okolí. Všechny památky jsme ale viděli ještě před začátkem paralympiády. Během ní už nebylo možné se dostat, a to nejen kvůli bezpečnostním opatřením, ale hlavně kvůli nedostatku času,“ popsala Šárka.

Vytížená byla i hned po svém návratu domů, protože dvojnásobná medailistka je „žádané zboží“. Čekal ji kolotoč mediálních povinností – rozhovory v televizi, rádiu a dalších médiích, pokud tomu i řada jiných schůzek. „Myslím, že to skončí až někdy v druhé půlce října. Měli se znovu vidět také s panem bychom prezidentem,“ poznamenala a byla ráda, že teď konečně může zase nějaký čas trávit s rodinou a přáteli. „S manželem jsme viděli jen v ložnici, nebo když se mnou jel na soustředění a závody,“ usmála se.

A větší prostor bude mít i na práci. V Českém paralympijském výboru pomáhá lidem s nabíráním nováčků, respektive ukazuje sport po úrazu. „Věnuji se s programy Para(re)start a Parahrátky, kdy jezdíme do škol, kde jsou tělesně handicapovaní, a motivujeme je ke sportu. Potřebujeme mladou krev, protože my stárneme. Teď v Paříži nás bylo 32 sportovců a obávám se, že do Los Angeles se ten počet snižuje. Moc nováčků není. Máme před sebou čtyři roky, abychom našli a oni se začali pomalu učit,“ povídala. Zrovna ale lukostřelba je prý specifická. „Když se najde někdo nový, může to trvat i roky, než se dostane na vrchol,“ dodala žena na vozíku, která ještě v Olomouci dělá dobrovolníka v jednom sociálním zařízení. „Strašně mě baví pracovat se seniory a hendikepovanými, tam si to moc užívám,“ uzavírá.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová