Stará auta, nové zážitky. Pušovi zvládli Korsiku, Sicílii i Balkán v retro stylu

Jednalo se o šesté motoristické dobrodružství táty Richarda a jeho syna Michala, druhé v autech vyrobených v roce 1974. S využitím trajektů tentokrát navštívili se svými ženami i ostrovy Korsiku, Sardinii a Sicílii. Zpět se vraceli přes balkánské země. Původní plán počítal se zastávkou v Kosovu, ale nakonec z Albánie zvolili trasu přes Severní Makedonii. „Holky měly strach. A hlavně jsme četli, že tam někdy zabarikádují silnice a jsou tam horší cesty,“ vyprávěl Richard.

„A těch špatných silnic jsme si letos opravdu užili až moc,“ ulevil si hned trošku jízlivě nejstarší člen posádky. Překvapilo ho, v jak mizerném stavu jsou například cesty na Korsice či Sicílii. „Přirovnal bych to k tomu, když tady jedete přes Studenec do Hajnice. Katastrofa. Samé záplaty, praskliny a díry. Na Sicílii je polovina cest na mostech a každých padesát metrů se ozvala rána, protože prostě chybí spoj,“ líčil. Na Sardinii půl dne ležel pod autem a dotahoval všechny šrouby.

Nejobávanější část cesty však přišla hned na začátku, kdy třetí den červená a modrá dodávka mířily do alpského průsmyku Stelvio. „Byla to fuška se tam vyškrábat, ale já jsem tam vyjel docela rychle. Trošku čekat jsme museli na dvanáctsettrojku,“ usmál se Michal z Barkasu. „Asi ve tři čtvrtě kopce jsme zastavili, že se rozhlédneme a něco nafotíme, ale zavzdušnila se nám čerpadlo, museli jsme asi čtvrthodinu čekat, než se natáhl studený benzín,“ popisoval Richard. Na vrcholu čekalo cestovatele překvapivé setkání s trutnovským cyklistou Michalem Tilňákem.

Je jasné, že jízda starými vozy se neobejde bez komplikací, ale tentokrát nemuseli řešit nic závažného. Ve škodovce došlo jen na opravu prasklé hadičky ke spojce. „Měl jsem náhradní, ale ta nepasovala, takže jsme ji nakonec vyrobili z brzdové,“ přiblížil Richard. „Mně v Barkasu přestal fungovat brzdový spínač, takže mi ke konci nesvítily brzdy,“ dodal Michal. To, že brzdy východoněmeckého vozidla dostanou zabrat, se vědělo dopředu, protože auto nemůže brzdit motorem. „Když jsme sjížděli sedmnáct kilometrů z Etny, jeli jsme to hodinu a půl, protože jsme museli brzdy neustále chladit,“ povídal Michal.

S přítelkyní Monikou proti ani nepodnikli celý výstup na nejvyšší činnou sopku Evropy, aby pak nezdržovali zbytek výpravy. Vyšli si jen k menšímu kráteru. Nahoru se podívali Richard a Veronika, jejich dcera Jindra zůstala „hlídat“ dvanáctsettrojku. „Když jsme byli na vrcholu, sopka tak podivně praskala. A ještě ten večer, co jsme se přeplavili do Itálie, vybuchla,“ prozradil Richard. Zážitků z dovolené měli jinak dost. Jeden z těch nejhezčích  na Sardinii, kde našli nádherný kemp přímo u moře – levný, příjemný a byl to perfektní nocleh.

Pušovi se svými retro vozy budili rozruch hlavně tam, kde lidé podobná auta ještě pamatují. „V Srbsku, Rumunsku nebo Maďarsku na nás lidi troubili, ukazovali nám palce nahoru. Ale v Itálii to nikoho moc nebralo – tam je prostě miliarda aut a všichni někam spěchají,“ pronesl Richard po cestě, která není jen o kilometrech, ale i o odvaze vydat se do neznáma s technikou, která pamatuje úplně jinou dobu. A kam za rok? „Chceme jet do Řecka. Zase se ženami a zase těmito auty, pokud se nerozpadnou. Budeme je muset zase trošku opravit a poštelovat,“ usmál se Michal.

Chcete-li sledovat jejich dobrodružství, navštivte jejich facebookový profil Socialistickými vozidly po Evropě.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Michala Puše