Sochy z Horní Kalné putují do celého světa

Povídal si s vámi tatínek o úplně té prvotní myšlence založit uměleckou slévárnu?
Ano, historii slévárny znám moc dobře. Jak už to tak bývá, i tento příběh započal jednou velkou životní náhodou. Náš příbuzný emigroval v osmdesátých letech do Německa, kde se dostal k uměleckému odlévání. Po revoluci, tedy i po otevření hranic, přizval mé strýce a mého tatínka, aby mu v jeho slévárně pomohli. A oni souhlasili, do Německa jezdili a naučili se tam řemeslu. Výroba se poté přesunula i sem a vznikla firma HVH. Na počátku tedy nebyla jedna myšlenka jednoho člověka. Zkrátka se vše ve správný čas na správném místě propojilo.

Jakou měli v počátcích zakladatelé vizi? Jaké měli ambice?
V první fázi jim šlo především o to se dobře naučit řemeslo, začít ho perfektně ovládat. Posléze řešili kooperaci s onou německou slévárnou. Zprvu ani nemohli tušit, jaké možnosti se jim v devadesátých letech otevřou. Před revolucí byly ve veřejném prostoru různé sochy a lze si logicky odvodit, koho znázorňovaly. Po roce 1989 byly sochy soudruhů ve velkém nahrazovány. Firma tak získala mnoho pracovních příležitostí. Zpočátku ty příležitosti samozřejmě nechodily samy, musely se hledat. Čím více kvalitní poctivé práce slévárna vykonala, tím více zakázek k ní přicházelo. Ale to, jakého úspěchu jednou dosáhne, nikdo z trojice zakladatelů rozhodně nepředpokládal. Byli trpěliví a velmi pokorní.

Za úspěchem stojí opravdu především léta vytrvalé poctivé práce, nebo nastal i nějaký zlomový okamžik, například konkrétní dílo či spolupráce, který k úspěchu zásadně přispěl?
Za jakýsi zlomový okamžik rádi označujeme obnovu památníku československým legionářům padlým během první světové války „Praha svým vítězným synům“ od akademického sochaře Josefa Mařatky, která se realizovala v roce 1998. Jedná se o sousoší osmi postav v nadživotní velikosti, každá má nějaký svůj atribut nebo něco drží. Zhotovit něco takového už je trochu složitější, vyžaduje to um a dobrou znalost řemesla. Tato zakázka nás povýšila na respektované mistry svého oboru.

Dočetla jsem se, že v devadesátých letech trojice zakladatelů, tedy včetně vašeho tatínka, pracovala klidně i šestnáct hodin denně. Jak jste v dětství vnímala, že táta tráví tolik času v práci?
Ti tři skutečně dřeli šestnáct hodin denně, to je pravda. Tady, kde teď stojí slévárna, stál původně polorozbořený statek, nebyl to nějaký bývalý průmyslový areál. Muselo se to celé přestavět a upravit pro potřeby slévárny. Přes den odlévali, po večerech přestavovali. To víte, že se náš rodinný život podřizoval podnikání, táta zkrátka primárně pracoval. Myslím ale, že v devadesátých letech, v době nakloněné odvážným činnostem, to takto měla spousta rodin. Nebrala jsem to negativně.

A tušila jste už v průběhu dětství a dospívání, že jednou na tatínkovu práci navážete?
Nemůžu říci, že by mě k tomu táta vyloženě vedl, ale vždy jsem věděla, že by bylo dobré, a také se to trochu očekává, že to převezmeme a budeme v tom pokračovat. A teď mluvím i za své dva bratrance, kteří jsou zde také jako ta „druhá generace“. Starší bratranec Michal tady pracuje už skoro třicet let. Začal u řemesla, dnes převzal více povinnosti technického charakteru. Mladší bratranec Pavel, syn Pavla Horáka, je profesí historik, věnuje se historii na akademické úrovni, ale i se slévárnou je velmi úzce propojený a pracuje zde na částečný úvazek. Já sama jsem si v dospělosti chtěla odžít několik let mimo Kalnou, byť jsem si uvědomovala, že se sem určitě vrátím. Pracovala jsem osm let v advokátní kanceláři v Praze, kde jsem se naučila spoustu věcí, ze kterých v rámci administrativní činnosti čerpám dodnes.

Popište mi prosím proces odlévání uměleckého díla.
Náplní naší práce je služba umělcům, sochařům či designérům převést jejich vymodelované dílo do bronzové podoby. Z originálu sejmeme otisk, následně vytvoříme formu, do které zhotovíme voskový model, a dostaneme pozitiv. Poté pozitiv znovu zaformujeme do speciální formovací směsi, vznikne tak licí forma, tu vypálíme v peci a tím vysoušením vosk vyteče (metoda lití se proto nazývá „na ztracený vosk“). Do vysušené vypálené ztvrdlé formy nalijeme bronz. Pak licí formu rozbijeme a dostaneme opět pozitiv, tentokrát v bronzu. Pro laika je to těžko představitelné, že? Koho proces zajímá, kdykoliv za námi může přijet na exkurzi.

Kolik lidí se na procesu podílí?
Celkem je nás tady dvacet. Zaměstnanci jsou rozdělení podle jednotlivých fází výrobního procesu. Někdo zastává tu úvodní část – sejmutí otisku –, někdo dělá voskové modely a někdo zase pracuje s bronzovými odlitky. Tatínek a strýcové to původně zvládali jenom ve třech. Postupem času museli do firmy přijmout zaměstnance, jinak by se sedřeli. My se teď ani ve dvaceti lidech nezastavíme, závodní volna neznáme.

Jak dlouho vlastně celý ten proces trvá? Samozřejmě předpokládám, že doba realizace menšího díla a naopak sochy v nadživotní velikosti se zásadně liší.
Je to tak, velikost díla hraje velkou roli. Na opravdu velkých dílech jsme pracovali třeba až rok. Obecně se dá ale říct, že většinou potřebujeme dva až tři měsíce. V žádném případě nechceme proces uspěchat. Ono to často vlastně ani nejde. Uvedu to na konkrétním příkladu – v první fázi snímání otisku nanášíme vrstvy silikonu, musíme počkat na zaschnutí první vrstvy, pak zase na zaschnutí druhé vrstvy, po třetí vrstvě dáváme sádru a poté opět čekáme, až zaschne. Za mokra by to zkrátka nešlo.

Máte do nějaké míry volnou ruku, nebo se musíte striktně držet předlohy?
Musíme se striktně držet předlohy, a to na maximum, na sto jedna procent. V tom naše služba spočívá. Zákazníkům garantujeme, že výsledek bude vypadat jako jejich předloha. Není možné, aby si náš zaměstnanec řekl třeba: „Proč se ta socha mračí? Vždyť je to ošklivé“ a vytvořil jí úsměv.

Co všechno se dá pokazit? Kde nejčastěji chybujete?
Chybovat je lidské. Chyby byly, jsou a budou. Samozřejmě je ale v našem zájmu je co nejvíce eliminovat. Každá zakázka je individuální, každá má své parametry a věci, které musíme hlídat. Důležité je vyvarovat se počátečním chybám, které se pak promítnou do celého procesu… vrátí se vám pětkrát.

Vytváříte toho spoustu. Co vám přináší největší radost?
Velmi nás těší spolupráce s významnými sochaři, kteří mají dobré jméno v uměleckém světě. Těší nás spolupráce se zahraničními sochaři, kteří za námi jezdí a tím dávají najevo, že si naší práce váží. Těší nás spolupráce se všemi umělci, kteří jsou prostě fajn lidi, protože často je ten vztah „umělec – slévárna“ na celý život. Mě osobně hodně baví jak velké realizace, protože to je výzva, tak i menší realizace – například pamětních desek. Týden co týden nás kontaktuje nějaká vesnice či město s prosbou o vytvoření pamětní desky tamnímu rodákovi, případně desky sloužící jako připomenutí určité historické události. Pokaždé si sama pro sebe studuji, o kterého rodáka nebo o kterou událost se jednalo. Člověk se kolikrát dozví doopravdy zajímavé informace, ke kterým by se jinak vůbec nedostal.

Využívají vašich služeb třeba i lidé z okolí, kteří nejsou sochaři, nepovažují se za umělce?
Také. My často a rádi říkáme: „Není malé zakázky.“ S radostí odlijeme výtvor žáčka ZUŠ.

Kde všude v okolí můžeme vaše díla vidět?
V nejbližším okolí můžete vidět sochu T. G. Masaryka, ta stojí ve Studenci. Dále jsme se podíleli na díle znázorňujícím počátky Nové Paky. Paka byla založena na soutoku dvou potoků, současné vedení města se tedy rozhodlo pro vytvoření vodního prvku. Slévárna vyrobila bronzový chrlič a dva praještěry, kteří u něj lezou. Dílo je k vidění poblíž novopackého autobusového nádraží. V září jsme společně se sochařem Sebastianem Wojnarem dokončili Epopej Miletína, sousoší oslavující devět set let od založení města. Jedná se o monument, který obsahuje prvky odkazující na historii. Spousta našich děl je k vidění v Trutnově. Mohu uvést například obnovenou sochu Emila Schwantnera, která nese název Tanec smrti a kterou podle dobových fotografií vysochala Paulina Skavová.

Dobrá, tak jsme si shrnuly, kde nejblíže můžeme vaše díla vidět. Kde nejdále?
Na druhém konci světa – v Austrálii, na Novém Zélandě… Najdete nás všude možně. Naše socha je i v Grónsku. Chybí nám snad už jen Arktida a Antarktida. Povím vám o mimořádně zajímavém díle, které putuje na Havaj! Jedná se o odlitky kamenů z Labe. Představte si, že nás před deseti lety oslovil anglický sochař s prosbou, jestli tady někde v okolí nemáme obří balvany. Netušila jsem, co mě čeká. Jezdili jsme podél Labe z Vrchlabí až do Špindlu a sháněli kameny. Díval se po těch úplně největších. Nechápala jsem, jak je budeme lovit, vždyť jsou tunové! Naštěstí nás někdo odkázal na skládky kamenů. Ve špindlerovské skládce si sochař vybral tři obří kameny a každému z nich přiřadil nějakou vlastnost, jeden z nich byl například rozříznutý jako brambora, druhý má v sobě takový tunel… Tehdy jsme je odlili a jsou umístěné v Londýně. No, a nyní po deseti letech je odléváme ještě jednou a putují na Havaj.

Místností prochází Michal Horák.

To je dobře, že jste tady. Mám takovou bulvární otázku, na kterou byste mi mohli odpovědět oba dva! Umělecká slévárna HVH je pořád do určité míry rodinnou firmou. Jak pracovní vztahy zasahují do vašich osobních rodinných vztahů?
M: Někdy mi Vladana připadá jako moje manželka. Doma lítám kvůli manželce, v práci kvůli sestřence. (smích)
V: Já považuju za zázrak, že jsme se ještě nezabili. (smích) Ale ne, dělám si legraci. Samozřejmě občas dojde k výměně názorů. Všichni jsme ale za jedno v tom, že nám jde o dobro slévárny. Láska k ní nás spojuje. Máte pravdu, že příběhy typu „začal jsem podnikat se svým švagrem a ve zlém jsme se rozešli“ jsou velmi časté. Nám se naštěstí vždy podaří se dohodnout, najít kompromis.

A zvládáte řešit mimo práci i něco jiného než práci?
V: Snažíme se. Přeci jenom v sobotu večer u vína nechceme řešit pracovní záležitosti. Generace našich otců to pravděpodobně vnímala jinak, pracovní život měli více propojený s tím osobním, ale také se snažili neřešit pracovní záležitosti během rodinných oslav. V dnešní době se klade větší důraz na to, aby to lidé oddělovali, a my se o to také pokoušíme.
M: Občas je to ale těžké udržet a k pracovním tématům sklouzneme. To pak někdo z nás řekne: „Hele, probereme to v pondělí.“

Na které dílo, případně spolupráci, jste nejvíce pyšní?
V: Rozhodně bych ráda zmínila třicetiletou spolupráci s Olbramem Zoubkem, na kterého budeme už navždy rádi vzpomínat. Troufám si říct, že Olbram Zoubek je nejznámější český sochař, přestože již zemřel. Když se někde zmíním o tom, že děláme sochy, většinou všichni znají jeho jméno a zeptají se.
M: Já bych možná ještě upozornil na sousoší svatého Vojtěcha, Radima a Radly, které je umístěno v katedrále svatého Víta a není z bronzu, ale z ryzího stříbra. Jeho autorkou je Karla Vobišová, která je v uměleckých kruzích označována jako první česká sochařka.

Často vyrábíte díla směrována k určitým výročím. Jak se do vaší práce promítají blížící se Vánoce? Míváte zakázky s vánoční tematikou?
M: Vánoce pro nás především představují termín, kdy od nás už všichni chtějí mít práci hotovou. (smích)
V: Přesně tak. Symbolika Vánoc se jinak do naší práce moc nepromítá. Zatímco třeba takoví zpěváci často skládají vánoční písně, sochaři takové ambice nemívají. Pro nás jsou Vánoce, respektive čas těsně před Vánocemi, hlavně stres, protože finišujeme věci slíbené do konce roku. Možná tedy alespoň ty čtenáře Vrchlabinek, kteří to mají podobně, můžeme utěšit, že v tom nejsou sami!

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Umělecké slévárny HVH