Snažíme se děti přivést na jiné myšlenky, říká zdravotní klaun

„Dělat zdravotního klauna, není jen o tom být dobrý herec, člověk taky musí mít rád děti. Klauniáda není pevně vystavěná, vždy je to tak z 50 procent improvizace. Když je dětem v nemocnici lépe, tak i dovádí. Když jsou naopak po operaci nebo před operací, musí ležet a mohou být trochu ve stresu, tak jsme tam od toho, abychom je přivedli na jiné myšlenky,“ vypráví o netradičním povolání.

Do nemocnice prý za dětmi chodí zdravotní klauni vždycky ve dvojici. „Má to vlastně hrozně jednoduchý námět. Jsme dva klauni, jeden je blbý a druhý je ještě blbější. Ten, co je jenom blbý, tak si mysli, že je chytrý a snaží se tomu druhému pomáhat. Ten druhý to vůbec nechápe a vzniká kontrast mezi jejich charaktery. Kromě toho se snažíme reagovat na podněty dětí, to už je spíš ta improvizační část,“ vysvětluje koncept takzvané klauniády Petr Vrběcký. 

V rozhovoru také prozradil, že zdravotní klauni chodí zhruba čtyřikrát ročně na workshop, kde se tohle netradiční povolání učí. „Opakujeme si to, co funguje, potkáváme se s novými instruktory a učíme se nové věci,“ říká.

I když zdravotní klauni chodí rozdávat radost, pro ně samotné jsou některé chvíle psychicky náročné. „Když jdete třeba k malému dítěti, které má leukemii, tak to opravdu není jednoduché. Když jdeme za takovým pacientem, musíme se opravdu zkoncentrovat a říct si s kolegou, že se jde na těžký pokoj. Máme vždy informace od sestřiček, co můžeme dělat. A pak se musíte zhluboka nadechnout a velmi citlivě sledovat jakoukoliv reakci těch dětí, protože jim bývá opravdu špatně. Jsou napíchnutí na chemoterapii, někdy tam leží i měsíce, takže i ten psychicky stav je těžký. Jako zdravotní klaun se ale musíte nad to povznést a zkusit být s tím dítětem v interakci, že je vlastně vše v pořádku, že se nic neděje, že teď tady prostě jako je a za chvíli půjde domů,“ říká o nelehkých chvílích.

Zdravotní klauni chodí zabavovat většinou děti. Petr Vrběcký má ale zkušenost i s trochu jiným publikem. „Navštěvujeme ve východních Čechách i LDN ve Sloupnici, kde jsou babičky a dědečkové, kteří tam tráví zbytek svého života. Ta klauniáda je tam trochu jiná, je založená na písničkách a na povídání. Klienti nám také sami vypráví svoje příběhy. Často je moc nemají komu sdělovat, takže i proto si nás tam tak oblíbili,“ líčí zdravotní klaun. 

Čím chtěl být Petr Vrběcký jako malý kluk? Jak se vůbec k profesi zdravotního klauna dostal? Jak vzpomíná na herecká léta v Klicperově divadle? To a mnohem více se dozvíte v nejnovějším podcastu Vítka Martince.

Vítek Martinec
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Tomáš Kulhánek