Sjezdař Jan Koula: Riskování k lyžování patří

O tvé účasti na mistrovství světa jsme se spolu letos už bavili. Potom sis odbyl ještě premiéru ve Světovém poháru. V Kranjské Góře si ale vypadl. Štvalo tě to?
Určitě mě to mrzí, ale s tak vysokým startovním číslem a v podmínkách, jaké tam panovaly, kdy byla trať vážně hodně rozbitá, jsem to musel risknout. Ve Světovém poháru postupuje do druhého kola jen třicet lidí. Není to tak, že by to bylo úplně jedno, ale jestli se člověk nekvalifikuje do druhého kole nebo vypadne, je v konečném výsledku dost stejný výsledek, protože to není žádný výsledek. Jestli je člověk třicátý první nebo padesátý, je jedno. Proto se s vysokým číslem musí jet naplno a doufat. Bavil jsem se o tom i s bratry Žampovými, kteří jezdí svěťák už spoustu let a byli v elitní třicítce mnohokrát, říkali, že je potřeba to zkoušet a jednou se to povede.

Byla to tvoje jezdecká chyba?
Napůl jezdecká, napůl taktická, ale všechno z mé strany. Trať byla rozbitá a měl jsem do oblouku, ve kterém jsem vypadl, vjet jinak. Vjel jsem tam špatně a ty díry mě za to vytrestaly.

Jsou sporty, kde uděláš chybu a máš šanci to ještě napravit. V lyžování to je ale jiné, že?
Ano, v lyžování se chyby neodpouští, v tom je to kruté. Jedna chyba většinou znamená konec.

Ty spíš dojíždíš, nebo vypadáváš?
V posledních letech jsem byl spíš ten, co závody dojížděl, ale teď v posledních pár závodech jsem docela dost vypadával. Asi jsem tam šel moc přes hranu. Byl jsem přemotivovaný a moc jsem chtěl.

Poznáš v závodě, kde je nějaká ta hranice, za kterou bys už neměl jít?
To zjistíš až ve chvíli, kdy vypadneš a dojde ti, že jsi ji překročil. (smích) Obří slalom je v tomhle ohledu o něco lepší než rychlostní disciplíny, které jezdím já. Při sjezdu nebo SuperG mohou být pády mnohem fatálnější. Balancovat na hraně stoprocentního nasazení je tam proto mnohem těžší.

V takových situacích se ale ocitáš často, ne?
Jo, zrovna nedávno jsem měl trochu vážnější pád na Evropském poháru v Sarajevu. Naštěstí jsem si nic neutrhl. Spadl jsem do ochranných sítí v rychlosti kolem devadesáti kilometrů za hodinu. Nebylo to nic příjemného. Naštěstí dnes výrazně pomáhají nové ochranné prvky, jako třeba chránič páteře, které dokážou zmírnit následky a zabránit vážnějším zraněním. V tomhle případě to byla čistě moje jezdecká chyba. Najel jsem do jedné zatáčky až příliš ambiciózně a nezvládl jsem to.

Vím, že jsi měl vážnější zranění v předloňské sezóně, kdy sis při pádu přetrhal vazy v rameni.
Měl jsem jet svůj první Světový pohár v SuperG v italské Val Gardeně, ten ale zrušili, a tak jsme místo toho jeli jinam na závody v obřím slalomu. Tam jsem spadnul a sezóna pro mě skončila. Bylo to doposud moje nejtěžší zranění. S panem doktorem Váchalem jsem se tehdy rozhodli, že to nebudeme operovat, že jsem mladý a zkusíme to touto cestou. Měsíc jsem měl ortézu, kdy jsem s rukou vůbec nemohl hýbat, a pak další dva měsíce trvalo, než jsem zase mohl začít lyžovat.

Jak ses vlastně dostal k lyžování?
K lyžování mě vedli rodiče už od mala, asi proto, že můj táta také závodně lyžoval a máma měla k zimním sportům hodně blízko.

A kdo tě „vypiplal“?
Jako malý jsem hodně lyžoval s Blankou Sochorovou z Pece, ale nemyslím si, že by šlo o nějaké cílené „vypiplání“. Spíš jsme měli skvělou partu a trenéři nás vedli k tomu, aby nás lyžování bavilo. A to je podle mě na konci celého dne to nejdůležitější ve sportu vůbec. Já osobně jsem dlouho nijak nevyčníval. Až v posledních letech mezi žáky jsem se začal objevovat na stupních vítězů. Do reprezentace jsem se dostal poprvé až v juniorské kategorii, kdy už se závodí i s dospělými. Od té doby už jsem v ní ale nechyběl. 

Čemu to přisuzuješ? Měl jsi na to hlavu, že jsi u lyžování vydržel, zatímco ostatní třeba skončili?
Možná i to hrálo roli. Přechod na střední školu je podle mě jeden z nejtěžších momentů, kdy spousta lidí s lyžováním končí. Druhá taková vlna přichází, když chodí na vysokou školu. Takže ano, někteří odpadli, ale u mě to bylo spíš tím, že mě lyžování od mala opravdu bavilo. Měl jsem v tom radost a chuť a to mě posouvalo dál. Díky tomu jsem pak asi mohl lyžovat líp než kluci, které to už začínalo unavovat. Asi je to o tom, že člověk nevyhoří, když si v tom pořád dokáže najít zábavu. A to platí i teď. Pokud by mě to nebavilo, už by to pro mě nemělo smysl a nemohl bych to dělat naplno. Když mě pak trénoval Honza Fiedler (současný sportovní ředitel alpských disciplín ČR – pozn. red.), tak jsem si sjel své první fisové body, které mi umožnily dostat se do áčka.

Jaký tým lidí se o tebe momentálně stará?
No, kdybych to měl popsat, můj realizační tým je poměrně úsporný – hlavně kvůli tomu, že lyžování je opravdu drahý sport a není úplně jednoduché si platit lidi kolem sebe. Můj klíčový člověk je Martin Ivanko z Pece. Je to můj servisman, trenér, řidič, zkrátka člověk pro všechno. Kromě něj je na závodech vždy někdo ze svazu – buď kondiční trenér, který je zároveň i mým osobním kondičním trenérem, nebo s námi jezdí fyzioterapeut. Často se mnou taky jezdí jeden mladý závodník Patrik Forejtek, který má svého vlastního trenéra, takže se navzájem trochu doplňujeme. Celé to organizačně zastřešuje Honza Fiedler, který řeší hlavně administrativní věci.

Bavili jsme se, že tvoje hlavní disciplíny jsou SuperG, obří slalom a sjezd. Jak to máš nastavené?
Nejvíc jezdím asi SuperG a obří slalom. V obřáku mám nejlepší body, můžu v něm jezdit právě i Světový pohár, jako jedinou z těch tří disciplín. Aby se člověk do Světového poháru vůbec dostal, musí být v dané disciplíně mezi sto padesáti nejlepšími na světě – teprve pak má právo na start. Jenže obří slalom na téhle úrovni se jezdí na úplném ledu, prakticky jako po zimním stadionu, když to řeknu zjednodušeně. A na tom mi to zatím tak úplně nejde. Dobré body mám díky tomu, že se na fisových závodech na úplném ledu nejezdí, a tam jsem schopný si místa vyjet. Na druhou stranu u rychlostních disciplín ten led není tak extrémní, takže tam se mi i na vyšší úrovni daří zajíždět lepší výsledky.

Takže se profiluješ tímto směrem?
Dá se říct, že už jsem specialista na rychlostní disciplíny. Ne úplně tak výrazně jako třeba Honza Zabystřan, který už obřák téměř nejezdí, ale mám to nastavené dost podobně.

Je to nebezpečnější?
Jo, ale na druhou stranu to dělá méně lidí, takže konkurence není taková jako v obřím slalomu nebo slalomu. I když na té špičce je to asi úplně jedno.

Teď to neber špatně, ale to člověk musí mít v hlavě asi i trošku „přepnuto“, když ho pak v televizi vidíme, jak letí po sjezdovce dolů.
Asi trošku ano, ale zároveň musíš mít hlavu absolutně srovnanou, protože, jak jsem už říkal, ten risk je tam obrovský. Myslím si, že momentálně, kdybych měl říct nejnebezpečnější sport na světě, tak asi Formule 1 a pak lyžování. Ale to riziko k tomu zkrátka patří. A možná právě díky tomu je ten pocit v cíli tak silný. Když se po jízdě vyplaví adrenalin, endorfiny a všechno dohromady, ten zážitek je o to intenzivnější.

Jak hodnotíš letošní sezónu? Máš za sebou i premiéru na mistrovství světa v rakouském Saalbachu.
Na velké akce to byla super sezóna. Povedlo se mi dostat na mistrovství světa a zajet si svůj první svěťák. To jsou obrovské zkušenosti a moje splněné kariérní cíle. Byl jsem čtvrtý na univerziádě, což je docela úspěch. Škoda, že necinkla medaile, ale byl to náš nejlepší výsledek z alpských disciplín. Jinak sezónu asi nemůžu úplně kladně hodnotit, cíle jsem měl vyšší. Chtěl jsem pravidelně bodovat v Evropském poháru, což se mi nedaří. A chtěl jsem předvést i lepší výsledky do top 30 na mistrovství světa, což se mi také nepovedlo. I když za to částečně mohla i nemoc, ale to už je teď jedno. Myslím si, že dokud člověk nevyhrává, nemůže to asi hodnotit kladně. Příští rok je olympiáda, takže letošní sezóna už je docela důležitá, ale nejdůležitější bude začátek příští sezóny. Hodně bude záležet na bodech z Evropského poháru. Pokud se mi je podaří nasbírat, budu mít k olympiádě opravdu blízko. V reprezentaci je nás zhruba pět, kteří se reálně můžeme poprat o to druhé místo, které bychom pravděpodobně měli pro olympiádu mít.

Před letošní sezónou jsi také poprvé vyrazil za přípravou do Chile.
Myslím, že bez takové letní přípravy se dnes už v top konkurenci nedá vůbec prosadit. Je potřeba odletět buď do Jižní Ameriky, nebo na Nový Zéland a tam trénovat. Přes léto tam jezdí všechny top týmy z celého světa – ať už z okruhu Světového poháru, nebo z Evropského poháru. V podstatě celá závodní špička se během léta soustředí právě v těchto destinacích.

Řekni mi na závěr, na jakém nejzvláštnějším místě jsi lyžoval?
Mám asi dvě taková místa. První z nich pro nás, závodníky, není až tak neobvyklé, ale pro běžné lidi určitě zvláštní je, a to jsou lyžařské haly. Například hala v Litvě. Slalomáři tam často trénují, ale pro veřejnost to může působit dost netradičně. Má to asi 700 metrů, není to nijak prudké, ale povrch je jako kluziště. Dělají to tam tak, že na trať jednoduše nastříkají vodu a nechají ji zmrznout. A druhé místo je taková naše česká lyžařská tradice – závody na písku v německém Hirschau. Je to sranda závod, který se jezdí v kaolinovém dole. Jezdíme tam s reprezentací, bereme to jako zpestření mezi kondičními soustředěními. Vždycky tam o víkendu kempujeme, grilujeme, trochu vypneme a užijeme si závodění v úplně jiném stylu.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Jan Koula