Radost ze života, to je můj cíl i cesta, říká Vladimír Souček

Jak ses vlastně dostal k malbě? Vzpomeneš si na první impuls, kdy jsi začal tvořit vědomě?
Vědomě jsem začal tvořit už druhý nebo třetí den po narození, protože výtvory v těch plenkách byly úžasné a byla to taková biologická malba. (smích) Později jsem začal cítit potřebu se nějak projevit, nejdříve prostřednictvím křiku a smíchu, kdy z toho byli lidé okolo mě dost zděšení.

Co tě v uměleckých začátcích nejvíce ovlivnilo?
Myslím, že to byl samotný život, který na mě dopadl, to, co se dělo v tu chvíli. Bylo to už velice intenzivní v dětství, kdy jsem se divil, proč okolí jinak reaguje, než jsem očekával. Samozřejmě to mělo od samotného počátku skutečný vliv na moji výtvarnou tvorbu, která je pro mě celý můj život. A to je na tom to kouzelné. Člověk má pocit, že vlastně nic nedělá, ale při tom neustále tvoří.

Je pro tvé obrazy něco typické a specifické?
Moje výtvarná činnost se mi velmi špatně popisuje. Své tvoření vnímám jako projev, který vychází z momentu, a nesnažím se ho vysvětlit slovy, protože mi to připadá velmi nepřesné. Mnohá díla jsou koncipována jako obrazy složené z několika částí. Ty lze uspořádat v různých seskupeních podle subjektivního vnímání diváka. Obraz nemusí mít název ani vycházet z nějakých ismů, protože mluví bez jakéhokoli vysvětlování, a dokonce i bez podpisu autora. Já své obrazy většinou nepodepisuji, ale nevylučuji, že se k tomu jednou dostanu.

Na tvé nedávné výstavě v trutnovském Uffu mimo jiné zaznělo, že klíčovým motivem tvého tvoření je symbolika zlata. Proč?
To už bylo několikrát uvedeno v rozmanitých materiálech, kde někdo vysvětloval mou tvorbu. Je to však čistě věc, která byla a je součástí toho, co jsem měl momentálně kolem sebe. Zlato má pro mě nějakou symboliku i vizuální charakter, ale v podstatě je to stále hra s realitou a popis stavu, v němž se momentálně nacházím. Zlato je symbolem toho okamžiku.

Čím je pro tebe důležitá duchovní a filozofická významovost?
Je to projev života, vyjádření mého bytí a hlavně poděkování za to, že tady na tom světě můžu být. Mám radost z té existence, i když chvílemi je taková, jaká je, a také z toho, že mohu dělat to, co právě cítím.

Proměňovala se tvoje tvorba v průběhu let?
Určitě. Vliv na to měla spousta osobních věcí, protože se člověk nějak vyvíjí, třeba v oblasti milostných či rodinných vztahů, to vše je vždy určitou výzvou. Myslím si však, že ale ne takovou, aby v okamžiku, když začnu tvořit a hrát si s barvou, byly tyto věci nějakou prioritou.

Popiš svůj tvůrčí proces. Přichází nápad náhle, nebo jde o dlouhé zrání či hledání?
Někdy obraz vytvořím na první dobrou, jindy se k rozmalovanému obrazu vracím i po několika letech. Aktuální proměny rozmalovaného obrazu ale občas vnímám jako zásah do něčeho autentického, co se asi nemělo uskutečnit, protože to vizuální dodělávání je na hraně s tím původním projevem.

Vnímáš malování jako způsob dialogu se sebou samým a třeba i se svým okolím?
Je to velký dialog s univerzálním projevem a se svou vlastní podstatou, kterou někdo nazývá duší. To jsou pojmenované věci a já říkám, že slova jsou pastičky, slova tě okouzlí, mozek zaměstnají, údy tvé i ducha svedou. Každá interpretace slovního projevu může být zajímavá, ale mnohdy velice zavádějící. Můj výtvarný projev je momentální poděkování nejen za mou existenci.

Dveře se otevírají, dveře se zavírají a jsme v Uffu. Těmito slovy jsi přivítal návštěvníky vernisáže své výstavy nazvané Řez tvorbou. Co jsi tím myslel?
Přesně to, co jsem jim řekl. Jsme v Uffu, i když si to někdo může představit podle svého. Každý to může pochopit jinak, mít v tomto ohledu svou interpretaci a vysvětlení.

Součástí vernisáže byla i jakási performance s pokličkami, houslemi bez strun a smyčcem, deštníkem i hlavou v krabici. Mohl bys své vystoupení více přiblížit?
Nazval bych to stavem beztíže, proto jsem návštěvníky vernisáže vyzval k připoutání se. Bylo tím rovněž myšleno, že nejsou jen součástí Uffa, ale také UFA jako mimozemského létajícího talíře. S pomocí zvukových vibrací pokliček jsem zároveň vytvořil jeden transcendentální obraz a tím se snažil překročit možné zkušenosti v souladu se svým hlubokým filozofickým zamyšlením nad podstatou bytí. Mé obrazy jsou totiž nedílnou součástí mých performancí jako vzájemný komunikační prostředek, korespondují se zvukem, a pokud je budou chtít diváci pochopit a proniknout do nich, měli by se dostat do zmíněného stavu beztíže. Bylo to propojení výtvarného pojetí se zvukovým, které funguje velmi dobře, a demonstrace toho, jak je možné vytvořit obraz pomocí zvuku a vytvořit zároveň novou realitu.

Je pro tebe tvoje každodennost a malířský svět spojitá nádoba?
Zcela jistě, víc k tomu nemám co dodat.

Co bys chtěl, aby si divák z tvých obrazů odnesl?
Radost ze života, to je můj cíl i cesta.

I v tvé mailové adrese jsou slova radost všem. Je to tedy z tvého pohledu zásadní poselství v dnešní poněkud vratké době?
Samozřejmě dnešní doba je skutečně vratká. Je to však především o každém z nás. Cesta k radosti je totiž nejen podmíněná okolím, ale také přístupem k sobě, jak kdo například přistupuje k lásce k životu, zda je předstíraná a člověk spíše upřednostňuje sebe sama, nebo je autentická, což je velký dar. Jak k této věci kdo přistupuje, je ale rozhodně velmi individuální, jsme svobodní lidé.

Předpokládám, že tato odpověď souvisí s tvým Univerzálním kalendářem, kde hned na titulní straně stojí, že právě radost je cíl i cesta.
Ano. V tom kalendáři jsou na podkladech mých obrazů shrnuté mé filozofické úvahy, jako například myšlenky tvoří realitu, možné je i nemožné, zázraky se dějí, láska není sex, spermie není jídlo a přátelství není obchod, začátek bez konce může existovat, konec bez začátku nikoli či právo na chyby a radostnou existenci vyhrazeno.

Kromě malování jsi také napsal několik knih. O čem jsou?
Napsal jsem jich asi sedm a je v nich právě to propojení se životem. Jsem přesvědčen, že myšlenky tvoří realitu. Pokud ale některým z nich začneme věřit bezhlavě a jdou s jinou myšlenkou natvrdo do nějaké konfrontace, měly by být hlídané svědomím, které by mělo stát nad názorem. Mám totiž pocit, že své svědomí zapomínáme vnímat. Svědomí nám říká neubližuj sobě ani ostatním, ale nenech si ubližovat. Jistě, svoboda života je absolutní, ale pokud chceme žít trvalý, spokojený a radostný život, svědomí je tím pravým průvodcem každého z nás. A o tom jsou mé knihy.

Pokud vím, několik let jsi i fotil. Ještě tomu tak je, nebo se věnuješ výhradně malování?
V té době to byly hlavně fotoreportáže nejen v tehdejším Československu, ale třeba také v Bulharsku pro konkrétní osoby i různé organizace. V současné době k občasnému focení využívám chytrý telefon, digitální foťák jsem si už nekoupil. Teď se opravdu věnuji hlavně malbě nebo psaní.

Na čem v současné době pracuješ a o čem sníš do budoucna?
Inspiraci hledám v nepředstíraném a skutečném pocitu radosti. Pokud tomu tak bude i nadále, budu pokračovat i ve své výtvarné tvorbě. Kdybych měl vystavovat, potřeboval bych velkou plochu, protože moje tvorba je poměrně rozměrná. Takže zatím nevím, kterou galerii k výstavě oslovím.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek