Psaní mě prostě baví, říká vítězka Stories, které žiju
10. června 2025
Magdaléna žije s rodinou v Horním Starém Městě a dříve navštěvovala základní školu v Mladých Bukách. Rozhodnutí přestoupit na gymnázium vysvětluje jasně: „Na základce mě už nic moc nedrželo, chtěla jsem změnu,“ vysvětluje.
Loňský první ročník soutěže, ještě s názvem Trutnov – moje město, Magdaléna zaregistrovala tak, že si všimla našeho časopisu, kde na titulní straně byli vyfocení vítězové. Ale to bylo tak vše, víc tomu nevěnovala svou pozornost. Letošní soutěž pak objevila díky učitelce českého jazyka Martině Kubínové, která ji zmínila při hodině. „Ráda píšu, už jsem se dřív pár menších soutěží zúčastnila, dokonce se mi podařilo i vyhrát, takže jsem to chtěla zkusit i tentokrát,“ prozrazuje dívka, která píše už od devíti let a ve škole ji nejvíc baví právě český jazyk a literatura.
Pro zajímavost, v porovnání s ostatními dvěma soutěžními kategoriemi – Foto/kresba a Video – se nám letos textových prací do soutěže sešlo nejméně. Mládež tíhla spíše k multimediální formě příspěvků.
Nápad na svůj příběh „Vyhaslé světlo horského města“ dostala Magdaléna spontánně ve škole. „Prostě mě to napadlo během hodiny, pak jsem doma ještě upravila děj. To bylo to nejtěžší. Původně mělo být všechno jinak, ale nakonec se mi příběh postupně sám dokončil,“ řekla. O čem tedy je její příběh? Mladá žena, která žije v melancholickém, téměř opuštěném Trutnově, jednoho dne objeví na zahradě starý nápis a tím začne dobrodružná výprava po stopách dávné historie. Pátrání ji zavede k deníku, který odhaluje dávnou legendu o drakovi – mytickém stvoření, jež zničilo město ohněm.
Text napsala Magdaléna asi během tří dnů. „Píšu, když mám náladu. Nepřemýšlím moc dlouho, věty mi jdou většinou automaticky. Ani moc nepřepisuji, možná jednou jsem něco napsala a pak to změnila. Jinak měním jen, když se mi opakují slova, nebo pravopisné chyby,“ popisuje svůj tvůrčí proces. Porotu upoutala nejen zajímavou dějovou linkou z budoucnosti, ale zvláštností textu je i kombinace prózy a poezie. „Nejdřív jsem chtěla napsat jenom báseň, ale zároveň jsem měla i nápad na příběh, nemohla jsem se rozhodnout. Tak jsem nakonec udělala oboje dohromady,“ usmívá se.
V porotě došlo ke shodě, že text působil vyspěle a autenticky, což dokonce rozpoutalo diskuzi, zda příběh psala sama, nebo zda nepoužila umělou inteligenci. „AI jsem vůbec nepoužila. Někdy ji využívám, když potřebuji nějaké informace, tak se jí zeptám, jak to funguje. Ale psaní příběhu bylo čistě moje,“ říká přesvědčivě Magdaléna.
Za svůj úspěch získala skvělou odměnu – PlayStation 5. „Moc nehraju, ale jsem zvědavá, jaké to bude, a těším se, až to vyzkouším. Doma měli všichni radost, zvláště babička byla opravdu šťastná,“ dodává s úsměvem.
Kromě psaní se Magdaléna věnuje také divadlu, kreslení a je nadšenou čtenářkou knih různých žánrů. Ačkoliv sama ještě netuší, čím by se chtěla stát, jedno ví jistě – psaní ji musí především bavit. „Nechci psát proto, že musím, ale proto, že mě to baví,“ uzavírá talentovaná studentka, jejíž příběh si můžete přečíst na dalších stránkách magazínu.
Pohled učitelkyMagdaléna Šubrtová je milá a přátelská studentka z primy Gymnázia v Trutnově. Svým klidným a tichým vystupováním působí velmi příjemně na své okolí. Její velkou vášní je divadlo – navštěvuje dramatický kroužek v ZUŠ, kde se s radostí věnuje herectví. Jejím dalším oborem v ZUŠ je výtvarný obor. Už od devíti let také píše vlastní příběhy, detektivky a povídky, ve kterých dokáže rozvinout svou fantazii i cit pro jazyk. Magdaléna je rovněž vášnivou čtenářkou, která si dokáže užít knihy nejrůznějších žánrů. Své literární nadání dále rozvíjí v Klubu tvůrčího psaní, který navštěvuje na gymnáziu. Není divu, že jejími oblíbenými předměty ve škole jsou český jazyk a výtvarná výchova. Chtěla bych také pochválit její roli „novinářky“ ve třídě. Píše krátké zprávy pro třídu z našich akcí a ze života třídy. Její příspěvek byl zveřejněn i ve školním časopisu Rýbrcoul a na webu školy. Je možné, že právě psaní se stane jejím budoucím povoláním. Adriána Imlaufová |
Vyhaslé světlo horského města
Seděla jsem na posteli a jednu nohu mi ledabyle zakrývala nadýchaná deka. Nad hlavou mi visela řada abstraktních děl. S povzdychem jsem vstala a došla k oknu. Výhled z něj byl každým dnem ponuřejší, počasí sychravější, obloha víc zatažená a chodníky prázdné. Zajímalo by mě, jakým dnem se to všechno zhouplo, světlo v domech vyhaslo
a v trutnovských ulicích zůstaly jen venkovní myši, než se sem nastěhovalo pár zbloudilců prošlých světem, protože v dnešní době plné ruchu už není klidné místo, kde se usadit. Udělala bych cokoli pro to světlo sem vrátit, nebo alespoň vypátrat důvod jeho zhasnutí. Ale už je to moc dlouhá doba, mezi kterou stihla historie tohoto města zaniknout.
Seděla jsem na vlhké houpačce a dešťová voda mi smáčela šaty. Její kapky mi stékaly po hřbetu ruky. Tohle počasí tady nebylo žádným překvapením. Sice jsem neočekávala, že by se ze dne na den změnilo, ale doma mě nic zajímavého nečekalo, tak jsem vstala a znuděně si prohlížela naši zahradu. Najednou jsem koutkem oka zahlédla cosi podivného na staré tyči, která tu rozhodně byla už před mým narozením. Vrátila jsem se o pár kroků zpět. Prsty jsem ze zrezivělého kovu setřela vodu a přimhouřila oči. „Kostel N. Panny Marie.“ Prsty jsem hbitě psala celý název. Kostel Narození Panny Marie. Na Googlu mi vyjely fotografie zříceniny nedaleko mého domu. Tohle nemůže být náhoda. Nemůže. Bez váhání jsem vyskočila z křesla, popadla batoh, přehodila si ho přes rameno a svižně vyběhla ze dveří. Neměla jsem čas přemýšlet, co by tenhle název vyrytý na staré tyči na naší zahradě mohl znamenat, ale ignorovat to rozhodně nehodlám. Vysoké stromy nad hlavou se hrozivě nakláněly nad mokrou cestou.
Znovu jsem pohlédla na mobil a obrázky srovnala se svou polohou, abych se ujistila, že jdu správně. Vzhlédla jsem. Rozprostíralo se přede mnou prázdné místo podobající se bitevnímu poli. Uprostřed něj se tyčila zničená zřícenina poznamenaná neznámou katastrofou, o které mám v plánu brzy zjistit víc. Rozběhla jsem se. Několikrát ji obešla a prohlédla ze všech stran.
Jo, mělo by to být ono. Obrázky z historie se tomu sice dalece, ale přece jen podobaly. Tady byl dříve kostel Narození Panny Marie. Zpozorněla jsem. Dole byla malá lesklá destička s letopočtem. „1724.“ Už jsem se chtěla zvednout, ale všimla jsem si něčeho dalšího. Pod letopočtem byl stejným písmem jako na naší zahradě vyrytý další nápis. Dračí ulička. Rozbušilo se mi srdce. Vypadá to, že tu někdo dlouhou dobu zpátky nachystal šifrovanou stezku. Ale proč?
Rozběhla jsem se. Doprovázelo mě pravidelné dunění mých podrážek o zem. Z čela jsem si odhrnula rozpuštěné vlasy. Samotnou mě překvapilo, jak rychle jsem z melancholie přešla ke zvědavosti. Doběhla jsem na vyvýšené místo se sochou podobající se ležícímu drakovi. Snažila jsem se popadnout dech. Netrvalo to dlouho a všimla jsem si dalších indicií. „Krakonošovo nám.“
Povzdychla jsem si. Jak dlouho bude tohle trvat? Teď ale nebylo času nazbyt. Znovu jsem vstala a pokračovala v cestě. Stála jsem tam, kde kdysi bývalo Krakonošovo náměstí, a rozhlížela se kolem sebe. Ze starých fotek, které mi rodiče ukazovali, když jsme se sem stěhovali, jsem nepoznávala téměř nic. Kašna s Krakonošem. Po chvíli ulítaného běhání po náměstí a hledání sebemenších stop po dalším nápise jsem ho našla. Vyrytý do jedné ze zničených soch. „Gablenz.“ Podivila jsem se a vytáhla mobil. Vytřeštila jsem oči. Podle mapy budu muset jít slušnou dálku do kopce. To bude dlouhá cesta. V žilách mi koloval adrenalin a ve spáncích bubnoval tep. Vzhlížela jsem k velké stavbě, kupodivu téměř neponičené. Byla celá černá a v jejím lesku se odrážela má tvář. Obrázky odpovídají, cesta odpovídá. „Památník generála Gablenze.“ Soustředěně jsem si ho změřila očima a zastavila se na další z destiček, které mi dnes vypověděly nejvíc indicií. Nezklamala mě. Nápis byl tentokrát výraznější, silnější a blikal naléhavostí. „Pod zemí.“ Udělala jsem krok dál. Před mýma nohama byl do hlíny silně nakreslený křížek. Opatrně jsem do rukou špinavých od hlíny popadla úzkou knížečku. Deník Anyi Liory Delacroix. To nezní moc česky. Možná přijela z ciziny jako já. Chladný vítr mi ovál tvář a otočil za mě první stránku. Na ní mě čekala báseň. Hltala jsem každé její slovo.
Celý život žiji příběh,
jak propast, příkop, v pustině.
Schovaného v hloubi mě,
jak v stromové dutině.
A součástí toho děje,
je i město s příběhy.
Každý člověk má svůj příběh,
který běží jako film.
Tohle malé město
vlastní moje zážitky.
Jiné místo, jiné těsto
s jinou vůní, jinou chutí.
Tohle má svou historii,
patří světu pohádek,
v tomto městě žiju dlouho
a mám k němu velké pouto.
Na vzpomínky z dětství,
jež se silně mísí
s půvabnou historií.
Dva zedničtí tovaryši,
hlas krkavce dovedl je
k chladné dračí říši, sluji.
Je tam stvůra, pravdu mají
a já vzpomínkami pluji.
A vypadá to, že mé dojmy
skončí jen tu, mezi řádky
v doprovodu vůně papíru.
Ale můj příběh, šitý na míru
možná brzy skončí, nemám ponětí.
Historie nelhala a já selhala. Drak žije.
Dávno ztracené vejce bylo objeveno a s ním se odhaluje,
že pověst není lživá.
Začalo to nevinně.
Světlo ve tmě,
přišlo ke mně.
Malé, drobné stvoření,
vyklubala se z něj stvůra,
strašlivý děs, noční můra.
Z tlamy žhne jí horký oheň.
Neudržím ji na uzdě
už moc dlouho,
než tím ohněm město vzplane v plamenech.
A nezbyde už žádný čas
napravit, co napáchal.
6. 5. 2025
A je to tady. Našla jsem odpověď na otázku, která mi nedala spát od doby, co jsem se sem přestěhovala. Šokovaně jsem civěla na starý papír. Všechno odpovídá. Datum staré téměř 100 let má jednoznačnou odpověď, proč město i s obyvatelstvem před desítkami lety lehlo popelem. Historie nelhala. Zatočila se mi hlava. Teď už jsem pochybovala o všem, včetně toho, zda vůbec žiju v realitě, a ne ve fiktivním příběhu. A tak jsem tam seděla. Nad jedním deníkem, jenž vysvětloval tisíce otázek.
Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová