Přinášet stále nové nápady, říká nová předsedkyně trutnovských „draků“

Není to tak dávno, kdy původní zakladatelé spolku v čele s jeho předsedou Ottou Štemberkou opustili jeho vedení, aby do jeho řad pronikla nová krev. Novou předsedkyní se stala Jana Madževská, která také stála u jeho založení. „Předchůdci neodcházejí a jsou stále členy spolku. Pořád mu budou pomáhat a budou se na činnosti aktivně podílet,“ řekla v rozhovoru pro Trutnovinky.

Jano, gratuluji ti k pozici nové předsedkyně spolku Trutnov – město draka, kde jsi po dvaceti letech vystřídala Otto Štemberku. Jaké jsi měla pocity, když se tak stalo?
Když už bylo zřejmé, že představitelé dosavadního vedení spolku končí, hledali jsme mezi námi člověka, který by se stal novým předsedou a této funkce, jež je hlavně o zodpovědnosti, by se chopil. Nakonec jsem se toho chopila, protože to dlouho nikdo nechtěl vzít. Měla jsem ale velké obavy, protože nejsem úplně nový vítr, jsem totiž zakládající člen spolku. Náš spolek už má obecně ve městě své jméno a veřejnost má velká očekávání.

Jak bys zhodnotila dvě dekády existence spolku? Co vám i městu za tu dobu dal?
Spolek jsme založili, a je to i v jeho stanovách, z několika důvodů. Naším hlavním cílem bylo dostat draka, o němž se sice vědělo, ale zase ne tak moc, do povědomí města jako o hlavním symbolu Trutnova, v němž je obrovská síla. To se myslím skutečně povedlo. Dali jsme městu, které z toho může stále čerpat, dračí tvář. Něco, s čím se mohou obyvatelé Trutnova ztotožnit a čím se město může prezentovat. Náš spolek po celou dobu existence vždy fungoval velice demokraticky, což je jeho základ, a proto vydržel dlouhá léta ve svých aktivitách. Samozřejmě tam musí být někdo, kdo tu činnost tlačí kupředu a zároveň je vizionář, a tím je právě Otto Štemberka. Není to ale tak, že člověk, který vede spolek, by o všem rozhodoval a ostatní plnili nějaké jeho představy. V naší činnosti, i přes někdy rozdílné názory, panuje jednota.

Co tě do něj přivedlo?
V té době jsem učila na gymnáziu a v kabinetě se mnou seděl kolega Jaroslav Dvorský. Ten byl tehdy velkým kamarádem budoucích zakladatelů spolku Otto Štemberky a Radka Doležala. Všichni tři chodili po krajině, bádali, psali básně. Už v té době přemýšleli o drakovi a napsali text o fiktivní postavě Samleru Schöppelovi. Kniha později vyšla pod názvem Dvůr Želené Hvězdy. V této souvislosti se konalo první čtení v Národním domě, které bylo jakousi osobní reflexí autorů o drakovi. Byla tam ještě postava Kláry, která vede se Samlerem dialog, a oni hledali někoho pro tuto roli. Jarda Dvorský na doporučení Radka Doležala mě ve škole oslovil, zda bych mezi ně nepřišla, a tak jsem se dostala do začátku dění vedoucího ke vzniku spolku. Poté vznikaly další nápady jako obnova Dračí uličky, nárožních kamenů a plány slavností. Od začátku to směřovalo k tomu, že bude tisíc let od zabití draka.

Co bylo po vzniku spolku hlavním úkolem jeho členů?
Přinášet stále nové nápady. Už tenkrát jsme se hodně smáli myšlence, že v roce 2024 poneseme draka do Brna. Já jsem měla na starosti asi nejvíce výtvarnou a hudební stránku, která doplňovala aktivity spolku.

Kromě tebe jako předsedkyně bylo zvoleno také nové vedení.
V současné době máme čtyři místopředsedy spolku, kterými jsou Lucie Doležalová, Vojta Lábus, Pavel Zahradník a Laura Skučková. Novým členem výboru je i Šimon Gall, který s námi spolupracoval už jako malý kluk.

Navážete na své předchůdce, nebo už máte v hlavě nějaké další plány, které by vaši činnost ještě posunuly?Předchůdci neodcházejí a jsou stále členy spolku, pořád mu budou pomáhat a na činnosti se aktivně podílet. Už jsme se ale dohodli na tom, že spoustu věcí z minulosti zachováme. Například že večerní věšení draka je prostě rituál, který by měl zůstat zachovaný, protože je to podstata Dračích slavností. Zachováme i aktivity, které vedou k oživení historického centra města. Před slavnostmi jsme pro naše příznivce a přátele pořádali tak zvané Prology a to chceme také zachovat, stejně jako to, že chceme cílit na rodiny s dětmi. Smyslem je, aby trutnovské děti už od útlého věku věděly, kde vyrůstají. Novinky se budou rodit postupně. Osobně bych chtěla více oslovovat teenagery a uspořádat pro ně nějakou akci. Vím ale, že to nebude jednoduché.

Jak je důležité, aby spolky, jako je třeba ten váš, měly své následovníky?
Nabízí se varianta, že v činnosti budou pokračovat potomci, což se někdy povede a někdy ne. Pro spolkový život je ale určitě důležité mít následovníky. My jsme na začátku měli štěstí, že jsme se sešli jako parta kamarádů, nadšenců i trochu bláznů, a proto asi ten spolek funguje do dneška. Musíme tedy najít podobně smýšlející mladé lidi, ale bude to těžké.

Není to tak dávno, kdy jste absolvovali dlouhou pěší pouť s trutnovským drakem uloženým na povozu taženém koňmi do Brna při příležitosti události 1000 let Brněnského draka. Co v tobě tato pouť zanechala?Já jsem se bohužel nemohla zúčastnit celých čtrnácti dnů této pouti, protože jako pedagog musím čerpat dovolenou o prázdninách. Kromě příprav jsem se ale několika dnů zúčastnila. Podstatné je, že to bylo kolektivní dílo celého spolku. Ta atmosféra byla úžasná a i těch pár dní, kdy jsem u toho osobně byla, pro mě bylo srovnatelných s tím, jako bych absolvovala celou pouť. Ten pocit byl výjimečný.

Dalším takovým milníkem bylo nedávné uvedení divadelní frašky Smrad jako Brno autorů Zdeňka Semeráda a Petra Vanžury, kde se v hereckých rolích představili někteří členové spolku v čele s Petrem Kotyzou jako mytologickým zakladatelem města Albrechtem z Trautenbergu. Byla to z tvého pohledu povedená derniéra původního vedení dračího spolku?
Pro starší členy spolku to byla skutečně svým způsobem derniéra. Ale v té hře hráli i zástupci mladší generace jako Šimon Gall, Jana Trčková nebo „malý Péťa“, tedy syn Petra Kotyzy.

Co bys chtěla vzkázat dnes už bývalému předsedovi spolku Ottovi Štemberkovi a ostatním, kteří byli dvě dekády v jeho čele?
Vzhledem k tomu, že jsem ve spolku od začátku, se mi s dnes už minulým vedením špatně loučí. Spíše jsem stále s nimi, jsou to moji kamarádi, parta, ve které jsem se našla. Budeme sice pořád spolu, ale bude to asi trochu jiné.

Dnes už legendární postavou, která stála u jeho zrodu, a duchovní otec Dračích slavností Už ho nesou! je už nežijící Radek Doležal, jenž byl v roce 2010 in memoriam oceněn radou města Řádem trutnovského draka. Jak vzpomínáš na tuto nepřehlédnutelnou osobnost?
Radek byl velmi překvapivý člověk, mátl svou vizáží, tím, jak se oblékal a choval. Vypadal velmi obyčejně, ale byl to neuvěřitelně vzdělaný a přemýšlivý člověk. Co na něm do dneška obdivuji, je to, že byl člověk s obrovským srdcem, který miloval lidi, byl neuvěřitelně tolerantní a na každém dokázal najít něco, čeho si vážil. Měl také úžasný smysl pro humor a ohromnou slovní pohotovost.

Dračí slavnosti mají vždy neopakovatelnou atmosféru. Co je podle tebe jejich hlavním smyslem? Jak je vnímáš?
Myslím si, že dračí legenda je úžasná a je mnoho způsobů, jak k ní přistupovat. Může to být archetypální pohled, kdy si v každé postavě můžeme najít něco zajímavého pro sebe, lze to vnímat také jako iniciační záležitost, kdy člověk projde něčím a vyjde někým jiným, nebo se na to dá dívat z alchymistického hlediska. Je v tom stále pocit záhady, něco, co je nevysvětlitelné a neuchopitelné. Legendu můžeme zkoumat i z historického hlediska. Když do spolku přišel historik Pavel Zahradník a ještě se s námi spojil další historik Vašek Horák, přinesli i velmi zajímavé historické objevy. Kluci ze spolku k tomu vypátrali strašně moc. A stále je co objevovat. Z toho vyplývá ta síla, hlavně při tom večerním rituálu slavností, kdy se lidé z Trutnova stávají nedílnou součástí tajemného zážitku pospolitosti.

Otto Štemberka má blízký vztah k malíři, alchymistovi a esoterikovi Martinu Stejskalovi hlásícímu se k surrealismu, který několikrát navštívil Trutnov. Bude spolek ve spolupráci s podobnými osobnostmi pokračovat i nadále?
V novém vedení spolku kromě Pavla Zahradníka nejsme historici nebo badatelé v oblasti alchymie, ale myslím si, že v tom i v publikační činnosti budou rádi pokračovat ti, kteří už ve vedení spolku nejsou, ale stále jsou jeho nedílnou součástí. V tomto směru je určitě nejvíce kovaný Otto Štemberka. Myslím, že v bádání budou mít teď všichni volnější ruce, o to víc se budou věnovat výzkumu a publikační činnosti.

Kromě spolku Trutnov – město draka jsi spojená se sborem NaŽďár z Horního Žďáru u Trutnova. Proč s ním?
NaŽďár je pro mě trochu jiná verze toho samého, co u Draků. Je to spojení místních lidí. NaŽďár vznikl tak, že jsme se kdysi ještě s Radkem Doležalem přestěhovali do Horního Žďáru. Radek, bohužel, krátce nato umřel. S druhým manželem Nikolou Madževským jsme se začali seznamovat s místní komunitou. Oba jsme docela dobří zpěváci a i mezi dalšími lidmi vypukla obrovská chuť se scházet a zpívat. Začali jsme pořádat v místním kostele sv. Jana Křtitele vánoční koncerty, později i Svatojánské. Vůči této sudetské vesnici jsme cítili dluh a chtěli jsme pomoci. Obec později kostel odkoupila od katolické církve a spolek NaŽďár ho dnes spravuje. Postupně ho opravujeme a renovujeme také celý hřbitov. Prostě žijeme v nějakém prostoru a chceme, aby se to místo změnilo k lepšímu.

Tradičním rčením a řekl bych až mottem vašeho spolku je Drak nikdy nespí! Myslíš si to taky? Skutečně si někdy tak trochu nezdřímne?
Na druhou stranu se také říká, že drak sní svůj věčný sen. Ve skutečnosti ale drak skutečně nikdy nespí a vše vnímá. Pro mě je to symbol podvědomí.

Co bys spolku popřála do druhého dvacetiletí?
Hlavně aby vydržel a byl schopen přinést městu další pozitivní věci. Jsme spolek Trutnov – město draka, takže jsme tu pro město a jeho obyvatele. Byla bych moc ráda, aby to obyvatelé cítili a aby se s tím ztotožnili.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: archiv Jany Madževské