Přijmout svěcení vnímám jako Boží volání a Boží dar

Mohl byste čtenářům vysvětlit, kdo je trvalý jáhen a co je jeho posláním?
Když se podíváme do Wikipedie, zjistíme, že jáhen či diakon (z řeckého diakonos – služebník) je v křesťanských církvích označení pro pověřeného člověka, který vykonává službu charitativního a administrativního charakteru, aktivně se podílí na bohoslužbách, předčítá posvátné texty, vyučuje náboženství, aktivně se podílí na životě farnosti. Pro svoji službu musí být vysvěcen. V katolické, ale i v jiných církvích je jáhenství prvním stupněm svěcení jáhen–kněz–biskup. Trvalý jáhen nemůže přijmout další, tedy vyšší svěcení, zůstává trvale jáhnem. Trvalý jáhen žije, pracuje a svoji službu vykonává ve farnosti, která souvisí s jeho bydlištěm. Proto je místním obyvatelům známý on i jeho rodina. Znají se jako sousedé, spolupracovníci, spolužáci. Většinou dlouhodobě ve svém bydlišti zůstávají. Naopak kněží jsou často ve farnostech měněni, a tak se stává trvalý jáhen zárukou kontinuity mezi jednotlivými obdobími.

V září to bylo deset let, kdy jste byl vysvěcen. Co jste musel absolvovat, abyste se jím stal?
Pro svěcení a ustanovení do jáhenské služby je nutná kvalifikace – vysokoškolské teologické vzdělání a absolvování tříleté duchovní formace. Vzdělání jsem absolvoval na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové v oboru náboženská výchova, ukončil jsem ho bakalářskou prací a státnicemi z teologie, psychologie a pedagogiky. Tříletou formaci jsem absolvoval na biskupství v Hradci Králové.

Co a kdy vás k jáhenství přivedlo? Byla to dlouhá cesta, nebo to bylo spíše Boží volání?
Řekl bych obojí. Mnoho let jsem byl aktivně zapojen ve farnosti. Mnohé činnosti, které dodnes vykonávám, jsem dělal již jako laický pracovník – asistence při liturgii, výuka náboženství, návštěva nemocných. Mohlo by se tedy říct, že přijetí svěcení bylo přirozeným vyústěním dlouholeté služby ve farnosti. Ale poslední impulz k rozhodnutí přijmout svěcení vnímám jako Boží volání a Boží dar.

Nikdy jste nezapochyboval?
O životním nasměrování ve víře jsem nepochyboval a nepochybuji, ale o tom, zda svoji službu dělám dobře, přemýšlím často.

Předpokládám, že pocházíte z věřící rodiny. Byla tam nějaká snaha, abyste se vydal duchovní cestou?
Ano, pocházím z věřící rodiny, ale nikdy jsem ze strany rodičů nepociťoval nátlak, abych se profesně vydal duchovní cestou, spíše jsem vnímal jejich snahu o moji správnou životní orientaci.

Co jste dělal předtím, než jste byl vysvěcen?
Asi vás překvapím, ale nic mimořádného. Po absolvování trutnovského gymnázia jsem vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze a celý život jsem pracoval v oboru.

Které duchovní úkoly vás provázejí a na čem se konkrétně podílíte?
Trvalý jáhen je ustanoven diecézním biskupem a významným dílem spolupracuje na pastorační a evangelizační činnosti ve své farnosti. Po vysvěcení jsem byl biskupem ustanoven do služby v trutnovské farnosti. Mohu učit, křtít, oddávat, pohřbívat, připravovat na přijetí svátostí. Také vykonávat jáhenskou službu při liturgii, vést bohoslužbu slova a navštěvovat nemocné a staré lidi.

Je pro vás jáhenství službou? V čem spočívá?
Musím říct, že ano. Výše jsem vyjmenoval činnosti, které jáhen vykonává nebo zajišťuje. Křtů a svateb je dnes sice méně, ale to ostatní běžně vykonávám. Asi před třemi roky jsem byl také biskupem ustanoven kaplanem pro charitu trutnovského vikariátu. Pracuji nyní jako duchovní v Oblastní charitě Trutnov a jsem tam také součástí týmu domácího mobilního hospicu.

Přestože jste katolický duchovní, máte rodinu. Na vás se jako na kněží nevztahuje celibát? Proč?
Ano, jsem ženatý a máme tři dospělé děti. Mám tedy rodinu. V naší církvi je to výjimka, která umožňuje již dříve ženatým mužům přijmout jáhenské svěcení. Ale celibát se nás také týká. Pokud bychom ovdověli, další sňatek už není možný.

Jak ho vnímáte? Není to už spíše konzervativní a zastaralá překážka?
Otázka celibátu je v médiích často probíraným tématem. Většinou o tom nejvíce hovoří ti, kterých se to vůbec netýká. Zkusme se zeptat spíše kněží, kteří v celibátu žijí a kteří s tímto závazkem do své kněžské služby vstupují. Ale nechci se vyhnout odpovědi. Otázka celibátu je složitá. Záleží na úhlu pohledu. Uvedu příklad trvalého jáhna. Má rodinu, má svoje civilní zaměstnání. Přirozeně musí svoji rodinu materiálně zajistit, musí se o svoji rodinu starat. To vše ho časově zaměstnává. Trvalý jáhen musí svůj čas a energii rozdělit mezi svoji profesi, starost o rodinu a službu ve farnosti. Na druhou stranu má trvalý jáhen zázemí a podporu rodiny, a tím automaticky i tým spolupracovníků ve službě. Tento model si ale pro profesionálního duchovního (kněze) ve farnosti nedovedu představit, protože musí být neustále připraven ke službě pro farnost a obětovat farníkům celý svůj čas a energii. Musí fungovat na zavolání… farníci a potřební jsou jeho rodina.

Co na vaše poslání říká rodina?
Služba jáhna mění zavedené rodinné zvyky, určuje náplň víkendů a způsob využití volného času. Bez trvalé a účinné pomoci rodiny se tato služba dělat nedá. Mám ten dar, že takovou rodinu mám. Naše děti jsou dnes již dospělé, ale jejich podporu stále cítím. A moje manželka je součástí mého života – toho rodinného i služebního. Nedovedu si vůbec představit, že by to bylo jinak. Je mi životní jistotou, oporou, rádcem, citlivým kritikem. Plně se v našem manželství uplatňují slova manželského slibu: „a ponesu s tebou všechno dobré i zlé až do smrti“. Za to jí moc děkuji a jsem jí za to vděčný. A děkuji Bohu za tento velký dar.

Je víra v Boha ve vaší rodině silně zakořeněná?
Věřím, že ano. Těžko se to dá nějak popsat nebo zhodnotit. Víra je součástí našeho života, je určujícím nástrojem pro řešení životních situací. Rezerv ke zlepšení je ale jistě mnoho.

Do jaké míry se změnil váš život?
Zásadním způsobem. I když službu ve farnosti vykonávám snad čtyřicet let, přesto bylo a je těch posledních deset let od svěcení jiných, intenzivnějších. Také mám dnes již mnohem více zkušeností v osobním životě, ve službě, v jednání s druhými, v řešení někdy náročných situací.

Kam vás jáhenství nasměrovalo?
Pokud bych to chtěl vyjádřit stručně, nasměrovalo mě to do jiných sfér činnosti. Samozřejmě to souvisí také s mým odchodem do důchodu. Celý svůj život jsem se pohyboval v technickém oboru, nyní mi jáhenská služba, a musím přiznat, že plánovaně, otevřela nový prostor spojený s duchovním zaměřením a prací s lidmi ve farnosti i mimo ni a také k práci v Charitě a mobilním hospicu.

Pokud mám dobré informace, vysvěcených trvalých jáhnů je prý velmi málo. Jak si to vysvětlujete?
Já si to nemyslím. V současné době je v královéhradecké diecézi asi čtyřicet aktivních trvalých jáhnů. Například v Trutnově jsme čtyři. A přicházejí další. Nyní je v přípravě na trvalé jáhenství v naší diecézi dalších dvanáct mužů, kteří budou vysvěceni pravděpodobně příští rok v říjnu. Je mezi nimi i jeden kandidát z Trutnova. Kněží v současné době tolik nepřibývá. Služba trvalých jáhnů je podle mého názoru pro budoucnost farností nutností, ale také nadějí.

Říká se, ale asi už je to tak trochu klišé, že jsme ateistický stát. Co si o tomto rčení myslíte?
Vím, že se to říká, a jistě je na tom i mnoho pravdy. Nejsem na tyto otázky odborníkem, ale podle dostupných statistik je religiozita (zbožnost) lidí v našem státě tradičně nízká a vyvíjí se podobně jako v okolních zemích. V České republice jsme zaznamenali určitý nárůst aktivních věřících v devadesátých letech minulého století, ale to dnes opadlo. Jak říkal jeden starý kněz: „Lidé se mají moc dobře. Proto si myslí, že nepotřebují Boha.“ Ale máme v dnešní době i dobré zkušenosti. Lidé, a především mladí hledají ukotvení svého života v duchovních věcech a přicházejí za námi a ptají se… A to je ten náš velký úkol dnešních dní.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Milan Lhoták