Plukovnice lidských duší, která chce, aby se o psychice mluvilo nahlas

„Chtěla jsem, aby ta knížka byla nějak užitečná pro lidi,“ vysvětluje. „O duševním zdraví se pořád mluví málo. Říkala jsem si, že by to mohla být taková malá vlaštovka,“ dodává žena, která společně s Martinem Moravcem vystoupila na besedě Listování v Trutnově.

„Měla jsem strach, jestli to vůbec bude někoho zajímat“

Přestože dnes při povídání o knížce působí sebejistě, začátky prý rozhodně nebyly bez pochybností.

„Měla jsem obrovský strach. Jestli ten můj příběh vůbec bude někoho zajímat,“ přiznává. „Pořád jsem se ujišťovala, jestli to Martin myslí vážně. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká skrytá kamera, že si ze mě dělají legraci.“

Navíc byla zvyklá spíš na pravý opak – mlčení. „Když jsem byla v armádě, bylo velmi přísně hlídané, co kdo řekne a neřekne. Nějakých veřejných výstupů bylo strašně málo.“

Otevřít svůj osobní příběh, včetně bolestivých a intimních momentů, pro ni nebylo jednoduché. „Hodně jsem o tom přemýšlela,“ říká. „Ale pokud má kniha někoho inspirovat, musíme o svých životech mluvit pravdivě a otevřeně. Nechtěla jsem jen vyprávět, jak je člověk silný a jak je všechno hezké. Realita je jiná. A proto jsem se rozhodla o těch věcech mluvit naprosto otevřeně.“

Výsledkem je kniha, ve které Helena nic neschovává. „Padla otázka, jestli je v knize něco, co jsme vyhodili, co jsem tam nechtěla. Vlastně nic takového tam není. Je to naprosto čistá pravda,“ říká.

Armádu nenáviděla. A pak v ní strávila dvacet let

Možná největší paradox jejího života je už jen to, že v armádě vůbec skončila. „Já jsem armádu nenáviděla,“ směje se. „Jsem holka ze Šumavy, vyrůstala jsem v městě, kde byla kasárna. Armáda pro mě byla naprosté no go. Symbol socialismu, něčeho tvrdého, nepříjemného.“

Zlom přišel až s osobním životem. „Můj první manžel byl voják a dojížděl různě po republice. Pak jsme se měli stěhovat do Písku a já řešila, co tam budu dělat. Hledala jsem práci, přemýšlela, co a jak… A přišel nápad: „Pojď do armády.“ Všechno nabralo rychlé tempo. „Byl tlak na to, abychom se rychle přestěhovali. Během tří měsíců jsem byla v armádě. Upřímně – já vlastně ani nevím, jak jsem se tam dostala,“ říká.

Nakonec v uniformě strávila dvacet let. Skončila loni v září, jako plukovnice ve výslužbě. Mezitím prošla zahraničními misemi, poskytovala psychologickou podporu vojákům, mluvila s těmi, kterým se i po letech vracejí noční můry z Jugoslávie nebo jiných konfliktů. Často byla tou, která musela rodinám oznamovat, že jejich blízký se z mise už nevrátí. Právě tahle zkušenost dává knize mimořádnou hloubku.

„Nechci mluvit jen o hrdinech s frčkami“

Kniha Plukovnice lidských duší není jen o ní. Je také o lidech, se kterými pracovala a které potkávala. „Veteráni mi píšou, že je skvělé, že ta kniha vznikla, a že strašně děkují,“ říká. „Že jsme napsali o lidech, o kterých se moc nemluví a nepíše. Je to spíš hold těm ‚no name‘ hrdinům, na kterých armáda stojí. Ne těm, co mají x zlatých frček, ale těm, kteří prostě dělají svou práci. Chtěla jsem, aby se mluvilo i o nich.“ I proto má z knihy radost i odborná vojenská veřejnost – a také proto, že její prodej podporuje válečné veterány.

Na knihu přišly reakce, které by před rokem Helena nečekala. „Musím říct, že jsem až sama zaskočená. Čekala jsem i negativní ohlasy, hlavně z armády – máme různé lidi, přátele i ty, kteří vás mají méně rádi. Říkala jsem si: hejty určitě přijdou, pořád je čekám,“ přiznává. Zatím ale většinu její schránky plní něco jiného. „Mám spoustu velmi hezkých a inspirativních zpráv. Lidé píšou, že jim kniha pomohla překonat těžké chvíle. Že jim dodala sílu udělat důležitá životní rozhodnutí,“ říká.

„I dnes tady na besedě sedí jedna dáma, která mi psala, jak jí kniha strašně pomohla v tom, co zrovna prožívá. Takových příběhů mám nejvíc. A to je pro mě největší radost – že to lidem dává sílu jít dál.“

Spolupráce s Martinem Moravcem pro ni nebyla jen pracovní. „Já jsem vlastně přibrala do rodiny dalšího člena,“ směje se. „Mám z toho hroznou radost. Našla jsem další tým. Nejsem v tom sama jako Helena, ale mám dalšího parťáka, dalšího člověka, kterého mám nesmírně ráda.“

Na Martinovi si cení nejen profesionality, ale i lidskosti. „Je to úžasný člověk, který tady chodí po zemi. Je obrovsky obohacující mít někoho, komu můžete zavolat, komu se můžete svěřit. To mi ta spolupráce dala asi nejvíc.“

Po dvaceti letech v uniformě: učí lidi naslouchat a jednat

Po odchodu z armády rozhodně nezahálí. „Teď pracuju s Adamem Dolníkem,“ popisuje. „Máme platformu Vyjednavame.cz a děláme krásné věci. Děláme kurzy vyjednávání, ale spíš bych řekla kurzy aktivního naslouchání.“ Co si pod tím představit? „Učíme lidi, jak naslouchat, jak slyšet to, co je za tím, co ten druhý říká. Jak se naučit být tam pro druhého člověka tak, abychom opravdu slyšeli, co nám chce říct,“ vysvětluje.

Kromě toho dělá i další kurzy. „Spolupracuju s Terezí Tománkovou. V rámci komunikace budeme dělat kurzy odolnosti, kurzy konfliktů, vedení konfliktu a práce s konfliktem. Myslím, že to jsou věci, které jsou pro dnešní společnost hodně užitečné.“

Z vojenské psycholožky se tak stává průvodkyně civilním světem – světem, kde se sice nestřílí, ale kde se bojuje jinak: s tlakem, nejistotou, vztahy, vyhořením i vlastními strachy. A právě tady může být „plukovnice lidských duší“ možná ještě potřebnější než na misi.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová