Pepa Lábus: Vojta má můj velký obdiv za všechno, co vykonal

Jak bys popsal svůj vztah s Vojtou v dětství a jak se vyvíjel v dospělosti?
Brácha byl o osm let mladší a já byl v té době v pubertě, takže zpočátku se nic zásadního nedělo, jen jsme jezdili s rodiči na dovolenou, jak se to dělo v mnoha dalších rodinách. Teprve když vstoupil do puberty a já už byl dospělý člověk, začaly se dít věci. Krátce po revoluci v Trutnově vznikl dnes už neexistující legendární rockový klub End, kam jsem často chodil a Vojtu jsem bral s sebou, bylo mu teprve třináct nebo čtrnáct let. Stejně tomu bylo i v případě mé oblíbené pivnice Kotva, kde se scházely máničky, kam jsem rád chodil a brácha se mnou. Samozřejmě v té době ještě nepil žádný alkohol. Pohyboval se však díky mně už od dětství ve společnosti lidí, kteří byli nastaveni jinak než okolí.

Co jste měli společného a co vás naopak odlišovalo?
S postupem věku se rozdíly mezi námi mazaly a byli jsme si v mnoha ohledech ještě bližší. Spojoval nás zájem o hudbu, protože jsem byl muzikant. Ve zmíněném klubu End brácha už v útlém věku narazil na kapely jako Mňága a Žďorp, Buty, Garáž a další. To také určitě přispělo k tomu, že se dostal k dobré muzice, nacházel tam inspiraci a sám začal hrát. Navíc jsme se tam se slavnými muzikanty setkávali naživo, mluvili s nimi a Vojta u toho byl osobně. A co nás odlišovalo? Myslím, že nic zásadního až na to, že Vojta byl výraznější extrovert a kam přišel, všude ho bylo plno a rád bavil lidi. Kromě toho, na rozdíl ode mě, který se věnoval hlavně muzice, byl zpočátku folkař a poté zpíval v bigbítové kapele Dračí ulička, měl vždy výjimečné organizační schopnosti, které při různých příležitostech úspěšně využíval a rozvíjel. Mimo to hned po revoluci vstoupil do skautského oddílu, protože ho tato cesta fascinovala.

Inspirovali jste se v něčem navzájem?
Myslím, že jsem Vojtu inspiroval hlavně v muzice, protože jsem nejen hrál, ale také psal písničky. I když jsem neměl organizační schopnosti, jaké měl on, moc jsem si jich u něj vážil. Nemůžu ale říci, že mě tím inspiroval, protože já jsem se na organizování věcí nijak nepodílel.

Bratr byl mimo jiné také básník. Oslovila tě něčím jeho poezie?
Nejdříve pro kapelu Poslední lež začal psát jednoduché texty, které se dobře zpívaly. Po čase začal dávat na facebook krátké básničky a později už osobitou a skvělou poezii, psanou nejen rýmovaným, ale i volným veršem. Nevím však přesně, jestli to bylo v době, kdy už chodil na vysokou školu, kde musel přečíst spoustu literatury včetně poezie. V této oblasti máme s Vojtou společné to, že jsme oba měli rádi poezii básníka Jana Skácela.

Která vzpomínka se ti vybaví, když se řekne Vojta?
Asi se mi vybaví hlavně to, co po něm zůstalo. Především charitativní festival Webrovkafest, který pořádal. To je jeho obrovské životní dílo, protože tam vystupovaly skupiny jako Etc… Vladimíra Mišíka, Už jsme doma, dále Luboš Pospíšil, Lou Fanánek Hagen a další. Díky svým organizačním schopnostem byl schopen na festival dostat hodně známé kapely a interprety.

Dlouho byl také nedílnou součástí Galerie Draka a samozřejmě stál u zrodu spolku Trutnov – město draka. Považuješ ho v tomto ohledu, díky jeho aktivitám, za skutečného draka?
Před dvaceti lety v Trutnově vznikl spolek Trutnov – město draka, u jehož zrodu kromě jiných stáli jeho tehdejší předseda Otto Štemberka a dnes už bohužel nežijící Radek Doležal. Já jsem jim tehdy přinesl časopis Analogon, jehož tématem byl trutnovský drak, kde se mu věnoval surrealista a malíř Martin Stejskal, což mělo pro Ottu i Radka zásadní význam. To, že spolek vznikne, jsem oznámil už dospělému Vojtovi. Šli jsme na Růžek, kde seděla parta kamarádů, a tam tento spolek vzniknul. Všem jeho členům se dodnes říká draci. Svého bratra považuji za draka také v tom smyslu, že za vším, co chtěl dokázat a zorganizovat, šel jako skutečný drak, jak při pořádání festivalu Webrovkafest, tak i při práci ve spolku, psaní básní a třeba při činnosti Trutnovské alternativní scény a při dalších aktivitách.

Na „stará kolena“ se rozhodl, že si udělá maturitu, a poté také vystudoval vysokou školu. Co ho k tomu podle tebe vedlo?
Maturitu chtěl mít proto, aby si mohl najít nějakou práci, která má smysl. V Galerii Draka, kde působil, se mu sice líbilo, ale už tam byl dlouho a chtěl se posunout dál. Po nějakém čase se přihlásil na Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové, kde vystudoval obor jazyková a literární kultura, který zakončil bakalářskou prací Poetika tvorby hudební skupiny C a K Vocal, a získal červený diplom. Velmi ho obdivuji, že se po čtyřicítce rozhodl studovat, to já bych myslím nedal.

Potom se pracovně uchytil v knihovně v Červeném Kostelci. Svěřil se ti s plány, které tam měl?
V knihovně měl na starosti organizování kulturního programu. Domluvil už například přednášku hudebního a filmového kritika Jana Rejžka, s nímž se seznámil při tvorbě své bakalářské práce. V plánu měl také autorská čtení různých básníků a spisovatelů.

Aby toho nebylo málo, loni ještě stačil natočit dokument o skupině C a K Vocal. Byl to jeho sen?
Myslím, že to přišlo až při studiu vysoké školy a psaní bakalářské práce. Asi na tom měla podíl i skutečnost, že Vojta měl velmi rád kapelu Už jsme doma a její zpěvák a kytarista Míra Wanek, s nímž se znal osobně, mu poskytl kontakty nejen na členy C a K Vocal, ale také na hudebníky doprovodné kapely. To bylo podle mě důležité, protože je mohl oslovit a oni pak vystupovali v jeho dokumentu.

Nedávno získal Kulturní cenu města Trutnova in memoriam. Je to pocta a zároveň satisfakce za všechno, co ve svém životě vykonal?
Určitě ano. Myslím si, že kdyby neodešel, časem by tu cenu dostal taky. Trutnov je město kultuře nakloněné, které vždy rozmanité akce podporovalo, a brácha v této oblasti udělal za svůj život tolik, že si cenu nepochybně zasloužil.

V čem lidem v Trutnově asi nejvíce chybí a v čem zároveň stále žije dál?
Řekl bych, že chybí v těch akcích, které ve městě pořádal. V tom byl naprosto jedinečný a zůstane dál žít v myslích jeho obyvatel a v myslích a srdcích draků ze spolku Trutnov – město draka.

Jakým způsobem se s odchodem bratra vyrovnáváš?
Když Vojta letos 15. února v den svých osmačtyřicátých narozenin náhle odešel, a navíc den před narozeninami našeho táty, byl to pro mě velký šok a nevěděl jsem, jestli se s jeho smrtí vyrovnám. Stále mi nedocházelo, že se něco takového mohlo stát. Uplynul už nějaký čas, na Vojtu stále vzpomínám a jde mi často hlavou, co jsme spolu prožili. Ještě před nedávnem, když jsem potkal naše společné kamarády muzikanty nebo slyšel nějakou dobrou muziku, první, co mě napadlo, že to musím říct bráchovi, jako kdyby tady pořád byl.

Kdybys mu dnes mohl něco říci, co by to bylo?
Že si velmi vážím toho, co dělal, a bylo toho skutečně hodně. Vojta má můj velký obdiv za všechno, co vykonal.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová