Nevím, jak jsem to udělala. Žiju normálně, říká stoletá Zora Karásková

Narodila se a dětství prožila v severočeském Duchcově u Teplic. Do Trutnova přišla v roce 1945 s manželem, který sem byl po válce přeložený z Prahy coby bankovní zaměstnanec. „Trutnov tehdy byl ošklivé město. V poslední době se ale hodně změnil, dnes se mi moc líbí. Uvažovala jsem, že se na důchod vrátím do rodného Duchcova, ale nakonec jsem se rozhodla zůstat tady,“ zdůrazňuje.

Většinu profesního života pracovala v kancelářích, nejdéle v Kaře Trutnov. Byla vedoucí sekretariátu ředitele Chalupy. „Taková práce se mi líbila, mimo jiné jsme přijímali zahraničí hosty, často jsem kvůli tomu jezdila i do Prahy. Bylo to ale časově náročné, ředitel pracoval mnohdy až do sedmi večer, takže jsme se domů vrátila až po desáté. Manžel se zlobil,“ připouští. Někteří si ji mohou pamatovat rovněž z karácké prodejny na trutnovském náměstí, kde dělala rok a půl vedoucí.

Děti s manželem neměli, tak společně cestovali. Projezdili Evropu doslova křížem krážem. „Všechno jsme prolezli. Navíc manžel rád řídil auto, takže si při našich cestách přišel na své,“ vzpomíná.

Nyní žije spokojeně v trutnovském Domově pro seniory v ulici Rudolfa Frimla. Sice je na vozíku, nohy už ji neslouží. „Vadí mi, že nemůžu na nohy. Za mlada jsme byla zvyklá se stále hýbat. Lyžovala jsem, bruslila, plavala, tančila… Dnes už nesportuju, ale máme tady v domově cvičení pro seniory,“ chválí.

Má navíc i další koníčky a záliby. Například se ráda se vydává do kavárny na sachr a kávu. „Taky hodně čtu, dívám se na televizi a ráda pletu,“ směje se.

Velkou radost ji udělali gratulanti. K úctyhodnému jubileu ji přímo v den narozenin blahopřáli personál domova a spolubydlící při zahradní slavnosti. Dnes se připojil s gratulací také trutnovský starosta Michal Rosa. „Moc mě to potěšilo. Spousty kytiček, hodně přání… bylo to od všech moc milé,“ říká oslavenkyně.

Při oslavách byla evidentně dojatá, recept na dlouhověkost ale přesto nezazněl. „Sama nevím, jak jsem to udělala. Manžel zemřel v 86 letech, rodiče i sestra krátce po sedmdesátce. Nikoho dlouhověkého v příbuzenstvu nemám,“ krčí rameny.

Co ale ví jistě, že byla a je spokojená. „Sto let se nedá koupit za nic. Bylo to pěkné, mám na co vzpomínat a vzpomínám velmi ráda. Vlastně teď žiju ze vzpomínek. Život jsem měla krásný!“ zdůrazňuje.

Neustále má přitom dobrou náladu a chuť vypravovat. Třeba o dětství, které z části prožila za prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. „Dodnes si pamatuju, že ve škole jsme zpívali Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš, dokud ty jsi mezi námi, bude dobře vždycky s námi, Tatíčku starý náš…. Ale hodně ráda jsme měla i prezidenta Edvarda Beneše,“ vypráví.

Dodnes se zajímá o aktuální dění. Nevynechala tedy ani možnost volit prezidenta republiky. „Volit jsme samozřejmě byla, ale koho, to vám neřeknu!“ dodává.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek