Nesmíme být nevděční a nespravedliví, říká starosta Michal Rosa

PROJEV TRUTNOVSKÉHO STAROSTY MICHALA ROSY

(na městském hřbitově v Trutnově 6. května 2022)

  Vážené dámy, vážení pánové,
scházíme se zde pravidelně každý rok, abychom si připomněli výročí ukončení druhé světové války a hrůz nacistické okupace. Okolnosti, za nichž se scházíme v letošním roce, jsou výjimečné. Vnímám otázku, která doslova visí ve vzduchu. Je vhodné, abychom tu dnes stáli u hrobu rudoarmějců?
Moje odpověď zní: Více než kdy jindy!

  Pomníky nestavíme jen proto, abychom oslavili významnou událost nebo vyjádřili své poděkování. Stavíme je, abychom nezapomněli. Edmund Burke a s ním v různých obměnách další velikáni říkají, že: „ti, kteří neznají historii, jsou odsouzeni ji opakovat.“

  Současná doba je tak přeplněná děním a informacemi, že vzpomínání a historii věnujeme velmi málo času. Ženeme se kupředu a zapomínáme, že situace, které nás v budoucnosti čekají, mají často kořeny v minulosti. Bez znalosti historických souvislostí pak nedokážeme najít správná řešení a přehlédneme zjevné hrozby. Pokud máme nějaké znalosti dějin, pak jsou to často jen zjednodušené obrazy, kterým můj oblíbený autor Terry Pratchett říká „lži dětem“. Tyto fragmenty vypreparované z dějinných souvislostí většinou nejsou nepravdivé, ale často jsou velmi nepřesné. Využití tohoto typu znalostí má pak mnohdy horší následky než úplná neznalost.

  Moje generace slyšela spojení slova imperialismus výhradně s přídavným jménem americký, a to tak často, že se v našich hlavách vytvořila jednoznačná asociace, a pokud bychom v křížovce měli doplnit přídavné jméno před slovo imperialismus, většina z nás by automaticky zkusila to první. Přitom ruské imperialistické ambice byly vždy tak zjevné. Nejsou spojeny jen se Sovětským svazem a ideou šíření komunismu, ale mají hlubší kořeny a sahají k ruským carům. Myšlenka panslavismu pod patronací Ruska, jejímž zastáncem byl první předseda vlády Československa Karel Kramář a v našich zemích zemřela s jeho osobou, je v Rusku stále živá a aktuální. Neměli bychom na to zapomínat. Neměli bychom zapomínat ani na to, že v úvodu druhé světové války nestál Sovětský svaz na straně dobra a byl jednoznačným agresorem. Poláci a Finové si to na rozdíl od nás pamatují.

  Datum, které si dnes připomínáme jako Den vítězství, je nesporně významným milníkem našich dějin. Přestože osvobození Rudou armádou v sobě nevyhnutelně neslo zárodek budoucí podřízenosti vedoucí k druhé okupaci v roce 1968, nesmíme být nevděční a nespravedliví. Konec druhé světové války přinesl Evropě mír na dlouhých 77 let a ukončil genocidu židů a dalších národů. Českým zemím pak přinesl možnost zachování národní identity namísto plánovaného vyhlazení či zotročení.

  Nesmíme být nevděční a nespravedliví. Pokud nedokážeme cítit vděk k Sovětskému svazu či jejímu vůdci, můžeme vzdát hold prostým mužům a ženám, kteří bojovali a z nichž mnozí padli v boji proti zlu, ať ho nazývali jakkoli. Těmto mužům a ženám náleží náš vděk a jim je věnován 8. květen jako Den vítězství.