Někdo tě okamžitě odsoudí i kvůli tričku. Pak ale lidé zjistí, že pomáháš dětem

Jak dlouho vám trvala cesta do Trutnova?
Let z Johannesburgu do Londýna trval jedenáct hodin, pak hodinu a půl do Prahy a další asi dvě hodiny autem.

Takže náročná cesta, nicméně na vašem setu (středa 18:10) únava vidět nebyla, právě naopak.
Sice jsme ještě doma asi tři dny slavili, že se nám konečně podařilo dostat na náš oblíbený festival, pak ta dlouhá cesta, ale o únavě nemůže být řeč. Všichni jsme nadšení a plní adrenalinu, veškerá únava a stres jsou pryč, na tuhle možnost jsme čekali roky.

Jak jste si užili koncert před festivalovým publikem?
Je to splněný sen. Vždycky jsem klukům v kapele říkal: „Dělejme, co umíme, bez ohledu na peníze, jednou si nás někdo všimne.“ A to se opravdu stalo, od roku 2016 jsme několikrát hráli v Evropě a nakonec přišlo pozvání na OEF, po kterém jsme tak toužili. Koncert jsme si užili, legendární festivalové publikum nezklamalo a my snad taky ne.

Jeli jste rovnou sem do areálu nebo jste viděli něco z Trutnova?
Byli jsme si ve městě koupit něco k jídlu a byla to legrace – neznáme místní měnu, neumíme jazyk a dopadlo to tak, že jsme si omylem koupili psí žrádlo! (směje se) Naštěstí jsme to zjistili včas.

Jak vás lidé v Evropě vnímají? Africký death metal přeci jen není úplně běžná věc.
Musím říct, že kamkoli jsme přijeli – Angola, JAR, Německo, Holandsko, Irsko, Belgie, Česko – všude se k nám chovali s respektem a uznáním, a to nemluvím jen o publiku nebo pořadatelích, ale i úřadech. Máme jen ty nejlepší zkušenosti.

Jak se v Botswaně žije death metalové kapele?
Botswana je krásná malá země, která nikdy nezažila válku a třeba kriminalita je tam velmi nízká. Nikdo tě neokrade, naopak ti nabídne přístřeší a všichni se tam na sebe usmíváme, je to naše národní povaha. Undergroundové hudbě se tam daří asi jako všude jinde – někdo tě okamžitě odsoudí třeba kvůli tričku, které je v rozporu s místním náboženstvím, dokonce proti nám kdysi sepsali petici! (usmívá se) Ale když tě lidé lépe poznají a třeba zjistí, že děláš něco pro komunitu, začnou tě brát jinak.

Vím, kam míříš. Už od roku 2010 pořádáte ve městě Ghanzi charitativní akci Winter Metal Mania Fest a 70 procent výtěžku věnujete na podporu dětí a boji proti AIDS.
Přesně tak, každý rok v červnu se sjedou kapely z celé Afriky, aby pomohly znevýhodněným dětem. Nápad na festival jsem dostal v Kanadě, kde jsem pracoval jako policista a došlo mi, že za dětskou kriminalitou jsou často podmínky, ve kterých ty děti vyrůstají. A není to jen o penězích, které vybereme. Festival má i terapeutický rozměr, s těmi dětmi mluvíme a snažíme se jim různé věci vysvětlit, třeba to, že hrát nebo jen poslouchat death metal a nosit drsný tričko je v pořádku, je to ale jen zábava a odreagování a nezbavuje je to odpovědnosti.

Jaké bylo dosud vaše největší publikum?
V roce 2016 jsme hráli ve Wackenu pro 80 tisíc lidí, byla to naše první zkušenost s takhle velkou akcí. Hodně jsme se dívali kolem sebe, učili se od velkých kapel, porovnávali se s nimi, sbírali inspiraci, navazovali kontakty…

Uživíte se jako kapela nebo chodíte někam do práce?
Já jsem bývalý policista a dnes dělám v důlní bezpečnostní službě. Taky učím děti karate, mám 2. DAN. K tomu vydávám časopis o metalu, který pokrývá africkou scénu. Dělám toho hodně. Spencer je vystudovaný herec, ale vydělává si jako učitel hudby a IT technik, opravuje počítače a je blázen do technologií. Beast pracoval na letišti, ale vyhodili ho, protože pořád na všechno bubnoval. A Zehst je zatím student, který je tu jak v sedmém nebi.

Jaký máte program na letošní léto?
Užijeme si festival, v neděli tu ještě odehrajeme set na afterparty a pak letíme do Anglie, kde máme čtyři koncerty v Londýně, Sheffieldu a jinde.

Na kterou kapelu z letošního programu se nejvíc těšíte?
Chtěli jsme vidět naše kamarády Defeated Sanity, ale bohužel hrají právě teď, když spolu děláme rozhovor.

Tak to mě mrzí.
Nás taky. (usmívá se)

Martin Halaxa
redakce@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová
Video: Michal Bogáň