Nedáme to soupeřům zadarmo, hlásí obhájci triumfu z Krkonošské 70

Jaké to bude vracet se na start s vědomím, že obhajujete vítězství z posledního ročníku?
Lehce náročné, ale myslím, že oproti jiným ročníkům to nebude jiné. Od roku 2018, kdy jezdíme víceméně ve stejném složení, i když se občas někdo obmění, jsme nikdy neměli ambice na vítězství, ale vždy jsme se chtěli umístit. Pak jsme chtěli pokaždé porazit Kasper-Swix Team, ale nějak se nám to nepodařilo. Oni byli dost dobří. A když přijeli olympionici z týmu Kalokagathia, byla konkurence ještě větší. Ambice máme stále vysoké, ale nijak nás to nesvazuje, že obhajujeme. Chceme si závod hlavně užít, protože sport děláme pro radost.

Vnímáte skutečnost, že se jedná o sedmdesátý ročník?
Výroční ročníky mívají vždycky skvělou atmosféru. Když jsem začal jezdit Krkonošskou 70 – myslím, že to bylo poprvé v roce 2006 – závod měl větší náboj a účast byla vyšší. V poslední době se mi ale zdá, že to trochu upadá, hlavně kvůli horším zimám a nedostatku sněhu. Přesto si myslím, že letošní sedmdesátý ročník bude takovým pomyslným bonusem – událostí, která si zaslouží zvláštní pozornost.

Jak přijedete do Krkonoš připraveni? Kde jste během zimy stihli najezdit kilometry?
Doufám, že přijedeme dobře připraveni. Uvidíme. Nejčastěji asi lyžujeme v Jizerských horách, které jsou pro nás z hlediska logistiky nejdostupnější, a to i s dětmi. Máme tam zázemí, kde můžeme pohodlně bydlet, na tratě to máme kousek, takže se dá všechno dobře skloubit. Aspoň teda v mém případě.

Kolik máte najeto vy?
Myslím, že by to mohlo být sedm set až osm set kilometrů. Moc to není. Bývalo to lepší. (smích)

Zúčastnili jste se nějakých závodů?
Startovali jsme čtyři z naší hlídky na Boboloppetu v Jizerkách, co pořádá Mára Pazderský. Údajně je to nejtěžší závod u nás – devadesát kilometrů. Jinak společně jezdíme na lyže dost často a různě se potkáváme. S někým i v létě, kdy vyrážíme někam s rodinami.

Krkonošská 70 je výjimečná tím, že se jede v týmech. Jak tento formát vnímáte?
Rozhodně to má své kouzlo. V těch pěti lidech je to asi náročnější, než když jede člověk sám za sebe. Skloubit tempo a aktuální formu na trati je náročné. Vždycky se stane, že má někdo slabší chvilku, takže se musí počkat nebo dotyčnému pomoct. Občas se i taháme. Závod má svá specifika, a právě to je na něm to krásné. Pět lidí jede společně a nikdo nikdy neví, jak to dopadne. Každý se snaží, aby nebyl ten, co pak trpí na gumě.

I vás to už potkalo?
Mě to zatím potkalo jen z té přední strany, že jsem vždycky tahal. Ale vlastně nevím, na které straně je to horší. (smích) Ne, asi na té, kde je člověk tažený.

Je podle vás na trati K70 místo, kde se závod rozhoduje?
Výjezd na Černou horu od Pardubických bud je náročný a dokáže pořádně prověřit. Ale vzhledem k délce a náročnosti celé trati, i že první část je víc do kopce, je potřeba si dobře rozvrhnout síly. Návrat pod Liškou je dost na morál. Pokud člověk zvládne i prudký výjezd od Friesovek na Klínovky, má už z velké části vyhráno. Rozhodně se závod nevyhrává hned po startu ve Svatém Petru na sjezdovce. Naopak spíš ve sjezdu do cíle – nebát se a pustit to. I tam se dá získat dost.

Máte ambice obhájit prvenství?
Rádi bychom, uvidíme, na co bude náš výkon stačit. A uvidíme, kdo přijede. Určitě to ale nedáme soupeřům zadarmo.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek