Nebyl to příjemný pocit vidět mrtvé a roztrhaná těla

Osud svedl oba bratry dohromady na bitevním poli, konkrétně za Dukelským průsmykem. Pan Josef pak bojoval u minometné roty 4. armády – součásti Svobodovy armády. Oba prošli dalšími bitvami při osvobozování Československa. Po válce se Josef Svoboda účastnil bojů proti ukrajinské povstalecké armádě, která se snažila prorazit do Německa. Jeho příběh je zaznamenán v Paměti národa.

Proč jste se dobrovolně rozhodl vstoupit do Svobodovy armády?
Kolem nás bydlelo několik Židů, s několika jsem chodil i do školy. Byli to srdeční lidé, kteří pomáhali. Jednoho dne ale přijely náklaďáky, naložily je a odvezly, už je nikdy nikdo neviděl. Později jsem zjistil, že zahynuli v Osvětimi. Když jsem viděl všechna ta zvěrstva páchaná nejen na Židech, že jsou zabíjeni nevinní lidé, kteří nikomu neublížili a podporovali chudé, měl jsem v sobě nenávist a chtěl jsem bojovat, pomstít se a porazit fašismus. Strašně jsem si Židů vážil, dělali u nás dobro. Proto jsem šel dobrovolně.

Komu jste řekl, že odcházíte? Přeci jen Slovensko bylo v té době klerofašistický stát, spojenec nacistického Německa.
Mamince. Ta brečela a nechtěla, abych šel. Připomínala mi, že už je ve válce můj bratr. Já ale musel. Chtěl jsem.

Kam jste tedy odešel?
Do Humenného, kde jsem se přihlásil ke Svobodovcům. To se vědělo, že tam se verbuje. Šel jsem tam po svých, asi dvacet kilometrů. Jen s oděvem. Tam mě prohlédl doktor a řekl, že můžu bojovat.

Jakého výcviku se vám dostalo?
Malého, asi necelé dva týdny, to si už přesně nepamatuji. Nebyli lidi, museli jsme rychle na frontu. Učili nás střílet z automatu (samopalu, pozn. autora), házet granáty, obsluhovat minomet a děla.

Jakou jste měl výzbroj a kdy jste ji dostal?
Uniforma byla klasický battledress z Anglie. Myslím, že se posílal z Anglie. Od Rusů jsme ale dostali i teplé ruské kalhoty, bruggy se jim říkalo, kabáty a přilby. Vyzbrojen jsem byl automatem PPS 41 s bubínkovým zásobníkem na sedmdesát jedna ran a lopatkou. Dostali jsme ji hned první den výcviku.

Kam jste byl zařazen?
K minometu. Byl jsem nosič munice, ale později jsem do něho házel miny, takže jsem byl přebíječ. Náš minomet dvaaosmdesátka byl hodně těžký. Nosil jsem ho na zádech, to je asi dvacet kilo. Ostatní nosili munici a zaměřovací techniku. U každého minometu jsme byli tři. V naší rotě celkem osm minometů.

Co jste si říkal, když přišel ten okamžik, kdy důstojnící řekli, že jdete do boje?
Byl jsem tak mladej, že jsem se těšil, že nějakýho fašistu zabiju anebo on mě, ale to už je jedno. Ale těšil jsem se, že to udělám. Říkal jsem si, že je to tady a konečně budu bojovat proti těm, kteří vraždili nevinné. Strach jsem ale měl, to asi každý. Přišel však až po tom, co jsem viděl ty mrtvoly vedle sebe. Já ani nevím, jak bych to měl říct. Znervózníte a pak máte vztek, když vidíte ty mrtvé. Ale pak mi to bylo jedno, zda mě dostanou. Prostě jsem házel do hlavně miny, jak bylo potřeba.

Jak probíhala příprava střeleckého stanoviště?
Většinou jsme to rozložili čtyři sta metrů za první linií. Pozorovatel, většinou důstojník, pak vylezl někam na strom a dával nám rozkazy. V té době byl všude sníh, takže jsme museli minomet chránit při pauze mezi bitvama celtou. Ta ale byla tmavé barvy. Sami jsme pak spali ve sněhu, měli jsme deku. Byl jsem mladý, spánek přišel hned. Byli ale někteří, kteří spát nemohli.

Kde jste zažil svou první bitvu? Jak probíhala?
Pamatuji si ji. Bylo to před Liptovským Mikulášem. Byla u té vesnice, jak se jmenovala? Smrečany. Velitel mi řek, že budu nabíječem. Hlásil mi vzdálenost a já dával nálože na miny, střílel jsem ale naslepo. Nevím, kde byl nepřítel. Přestřelky byly stále, slyšel jsem je před námi. A také jsem viděl blesky, dopady dělostřeleckých ran. To bylo vidět hodně. Trvalo to několik hodin. Žádný hrdina ale nejsem, každý jsme se bál. Starší měli zkušenosti, takže byli ostřílení.

Jak probíhala střelba z minometu?
Musel jsem vědět kolik náloží, které se házely do minometu, musím dát na tu minu. Většinou jsem dával dvě nebo tři stužky, podle toho, kolik usoudil velitel. Když mi tedy někdo podal minu, abych ji hodil do hlavně minometu, ještě řekl, kolik tam je dle vzdálenosti palby náloží. Pak jsem ji tam hodil a vystřelila. Munici nám vozily koňské povozy. Viděl jsem hodně mrtvých koní. Vše zařizoval velitel, nikdy jsem neměl nedostatek min, vždy nějaká zásoba byla. A do automatu jsem měl tři zásobníky.

Když zmiňujete ten automat, vystřelil jste někdy na nepřítele ze samopalu?
Taky, taky, jednou. Většinou jsem ale střílel z minometu. Viděl jsem, jak tam na nás běží, bylo jich hodně. Vystřelil jsem po nich dávku z automatu. Němci do toho dávali všechno, bylo jich víc a měli lepší zbraně. Ustoupili jsme asi o kilometr.

A máte potvrzený zásah z minometu?
Já to neviděl, ale velitel z pozorovatelny tvrdil, že zásah byl. Mina spadla na dva německé kulomety. Byl jsem rád, že jsem někoho zasáhl, že je alespoň zraněnej a nemůže dál bojovat. Ale nakonec nevím, zda to bylo z mého minometu, nebo od spolubojovníka.

Stal jste se někdy terčem nepřítele?
Jo, asi dvacet pět metrů ode mě to vybuchlo. Slyšel jsem svištění, ona když letí mina, tak sviští. Hned jsem se hodil na zem. Jak to bouchlo, střepina letěla přes moji hlavu. Kdybych neležel, byl bych po smrti.

Doprovázel jste někdy zajatce?
Ano, když nikdo nebyl při ruce, ale měl jsem strach. Byli to Němci. Bojovali a většinou byli statní. Říkal jsem si, že mě můžou zničit, i když mám zbraň. Těšil jsem se, až je předám k výslechu. Neměl jsem ale chuť je zastřelit, nebyli totiž v boji. Ale takoví esesáci, to byli darebáci, vrazi. To bylo něco šíleného. Jen stříleli. Já bych ale nikdy po zajatci nevystřelil.

Přišel jste o nějakého kamaráda?
Ano, Chmára se jmenoval. Zahynul asi sedm kilometrů od domova, kam se těšil. Myslím, že to bylo u Okoličné. Zahynul střepinou od dělostřeleckého granátu. Já měl štěstí, vděčím tomu, že mě velitel poslal pro munici. Ta byla v nějakém baráčku asi dvě stě metrů daleko. Ve sklepě byly střely, ty jsem dal na kolečko, a když jsem je vezl zpátky, slyšel jsem dopad. Granát spadl přímo na naši pozici.

Co jste tam viděl?
Mrtví, všude byli mrtví a ranění. Utržené ruce, nohy. Mrtví měli roztržené hrudníky a těla se musela uklidit. Velitel pak poslal pro doktory. Byl tam kůň a povoz, tak se ranění vozili na ošetřovnu.

Potkal jste se na bojišti s bratrem?
Bratr byl tankista. Bylo to někdy po Dukle. Jeden můj kamarád viděl, že bratr jede džípem pro nějaké zásoby. Říkal: Hele, to je Honza, tvůj brácha! Bratr zastavil a vynadal mi. Říkal, že je mi osmnáct let a mám se starat o maminku, a ne být tady v téhle hrůze.

Čím prošel váš bratr?
Měl pravdu, bylo to tvrdé. On sám prošel bitvami u Kyjeva, Sokolova, Duklou. Často mi říkal, že tam to bylo nejhorší. Šest set sedmdesát vojáků padlo jen na jeho úseku, přes šest tisíc celkově. Rusů padlo daleko víc. Odstřelil nepřátelský tank. Pak byl i raněn v boku, když dostali sami zásah.

Jak vzpomínáte na konec války?
To bylo něco úžasného. Na Moravě bylo velké vítání, zažil jsem to v Rožnově pod Radhoštěm. Prošel jsem ale mnoha městy, i Olomoucí. Stříleli jsme do vzduchu a radovali se. Lidé nás zvali k sobě domů a dávali nám pití i jídlo. To měli ukryté celou dobu před Němci.

Byl jste součástí přehlídky v Praze?
Ta vítězná přehlídka byla úžasná. Statisíce lidí na nás mávalo, provolávali slávu. To je něco nepopsatelného. Tam jsem potkal i Žukova, Montgomeryho, Eisenhowera.

A vašeho velitele Svobodu jste viděl?
To jo, to jo. Viděl jsem ho po bitvě. Bylo mu přes padesát. Byl to skvělej chlap, chůze parádní. Přijel mi gratulovat a strašně děkoval. Zasypal jsem z minometu německou silnou pozici a pěkně jsem ji zničil, udělal jsem tam protrž.

Jaký je váš poválečný osud spojený s Trutnovem?
Nabízeli mi zde práci v SNB, protože jsem byl dříve voják, ale já odmítl. Chtěl jsem pracovat rukama, to jsem uměl už z mládí. Pracoval jsem nakonec v Žacléři v dole, ale na povrchu. Práce se dřevem.

Nyní žijete v Trutnově. Jak se vám tady líbí?
Ale jo, dobře. Většinou jsem s přítelkyní Aničkou. Ta se stará o všechno, je skvělá. Jezdíme ale i do Lomnice. V březnu mi bylo devadesát devět, ještě žiju a jsem tu spokojený. Chodím i na procházky. Každý rok jezdíme do lázní, dříve do Mariánek, teď Františkových.

Martin Kořánek
redakce@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek a archiv Martina Kořánka