Náš další vrchol? Navážeme ve velkém stylu, říká trio horolezců

Setkáváme se skoro dva měsíce po vašem úspěšném výstupu na Muču Kiš. Jak se cítíte právě teď? Pořád ten zážitek vstřebáváte?
R: Já myslím, že už je to za mnou. Teď si užívám skály a nádherné léto tady u nás.
Z: Většinou mi trvá klidně i tři čtvrtě roku, než se začnu těšit na další výstup. Tentokrát jsem se oklepal rychle. Přiletěl jsem domů, udělal za touto výpravou tlustou čáru a hned bych zase odcestoval někam jinam.
J: Já to ani vstřebávat nestíhám, po návratu se snažím trávit co nejvíce času se svojí rodinou. Co je pro mě nezvyk, je mediální pozornost. Pro kluky to není nic nového, přeci jenom jsou jako horolezci daleko známější. Já něco takového zažívám poprvé.

Radku, výstup na Muču Kiš byl původně tvůj nápad.
R: Když se zamyslím nad počátkem svého zájmu o Muču Kiš, obrovskou inspirací mi byla kniha Krkonošská expedice Himaláj ´79, kterou jsem byl okouzlen už v dětství. Členové této expedice byli samí Vrchlabáci a Špindleráci a v roce 1979 vylezli také na panenský vrchol, tentokrát v Nepálu. Mezi členy patřil například pan Červinka, který mě jako kluka trénoval na běžkách. Když tu knihu studuješ, zjistíš, že už tenkrát chtěli jet na stejné místo jako my. Současným objevitelem pro tuzemské horolezce byl Pavel Kořínek. Zdolat Muču Kiš jsem se pokusil v rámci jeho expedice už loni. Neúspěšně. Měl jsem to v sobě neuzavřené. Řekl jsem si, že nikdo jiný než tady Jarda a Zdenda to nevyleze. Nadchnout je byla jedna z těch náročnějších částí expedice.

Jardo a Zdendo, jak se nakonec Radkovi podařilo vás nadchnout?
J: Když nám od Radara přišla první fotka, pomyslel jsem si, že to snad ani není kopec. Přemluvit mě ale netrvalo nijak zvlášť dlouho.
Z: Víš, čím to vlastně vyvrcholilo? Před třemi lety mi Radar povídá: „Heleď, pojeď tam se mnou v létě, sjedeme to na lyžích.“ Hned jsem si říkal, co to je kurnik za kopec, když jde sjet na lyžích. Potom, co se odtamtud Radar loni vrátil, už o lyžích nepadlo ani slovo. Uvědomil jsem si, že to asi nebude taková lambáda. Na místě se potvrdilo, že Muču Kiš rozhodně není technicky jednoduchý vrchol.
R: Šlo o to, že o Muču Kiš usilovalo mnoho expedic. Průměrně tam jezdily tři ročně. Nejvyšší neslezená hora na světě prostě lidi lákala. Cítil jsem, že není na co čekat.

Jak velkou roli hrálo ego, že možná právě vy budete ti první?
Z: Nebudu to politicky zaobalovat. V tomto případě hrálo ego velkou roli. Zároveň jsme to s Jardou chtěli udělat hlavně pro Radka, který byl loni dosažení vrcholu fakt blízko. Věděli jsme, že je pro něj důležité zkusit to znovu a nenechat to někomu jinému.
R: Já se loni vrátil fakt… jak jen interpretovat svoje pocity… no, prostě nasranej. Do výstupu jsem dal maximum a nevyšlo to. Co mi ale zůstalo, bylo know-how. Přišlo mi smysluplnější pokusit se znovu o Muču Kiš, než objevovat něco nového.

V čem tkví síla vašeho tria?
R: Ve vzájemném respektu, důvěře a vůli pro dosažení vrcholu.
Z: Vůle je extrémně důležitá. Je snadné si v hospodě po pěti pivech říct: „Jó, to je super nápad, jedeme tam, vylezeme to.“ Když jsi ale těsně před výstupem a čelíš tomu tváří v tvář, dovede to s psychikou pořádně zamávat.
R: Neexistuje vlastně jediný logický důvod, proč pokračovat. Naopak najdeš nespočet důvodů, proč to vzdát a vrátit se.
J: Vyrovnaná psychika je naší další silnou stránkou. Ostatním to většinou nevyleze hlava. Pokud se necháš pohltit svými obavami, přestane ti fungovat i tělo. Je důležité věřit. Sám sobě i svým parťákům. My tři jsme opravdu velcí kámoši. Vždyť my se snad ani nikdy nepohádali, ne?
Z: S tebou se, Jardo, ani nejde hádat. (smích)
J: Také jsme dobře organizovaní. V tom je borec Háček, který vše promýšlí do detailu. Ono to totiž není jenom o lezení, ale i o přežití v tamních podmínkách. Je potřeba na vše dávat pozor – vysušit si boty, vysušit si ponožky…
Z: A když je na tom tvůj parťák hodně špatně, musíš mu s tím vším pomoct. Další den se třeba zase on postará o tebe.
R: Když vztáhnu otázku k této konkrétní expedici, byli jsme také perfektně vybavení. Měli jsme na míru ušité ultra lehké a zároveň teplé kombinézy, lehký stan pro tři. Jarda zařídil funkční vysílačky. To bylo snad poprvé za moje expediční fungování, co jsem měl funkční spojení se základním táborem!

Jaké jsou osobní výzvy každého z vás? S čím nejvíce bojujete?
R: Je to obrovská hora a já jsem malinkej. (smích)
Z: Pro nás s Jardou to byla o deset centimetrů menší výzva. (smích)
J: A pro Háčka zase o deset kilo těžší výzva. (smích) Výzvou pro nás všechny bývá nadmořská výška, ve které jdeš na hranici svého dýchání. I když bys chtěla jít co nejrychleji, stejně se dostaneš jen na hranu toho, co dokážeš udýchat. A taky se tam extrémně projeví jakákoliv slabá chřipečka.

Nemocí si prošel v rámci výstupu na Muču Kiš postupně každý z vás. Jak se vaše ego vyrovnává s tím, že jste v danou chvíli slabým článkem, „brzdou“?
Z: Tohle mám v sobě vyřešené. Troufám si říct, že jsem schopný téměř odkudkoliv sejít sám. V případě, že bych kluky zdržoval natolik, že bychom to kvůli mně nebyli schopni dojít, prostě bych to otočil. S Jardou jsme se domluvili, že my dva budeme nosit těžší batohy a vařit a Radar to bude vepředu prošlapávat. Nakonec se situace vyvinula jinak. Když si vzpomenu na své předešlé expedice, vždycky je na tom jeden hůř než ostatní. Tentokrát na tom byl zrovna nejlíp Jarda, tak to nejvíce oddřel a prošlapával právě on.
J: Já si totiž prošel chřipečkou jenom při aklimatizaci. Dorazil jsem na místo, kde se kopala rovina, na které bylo potřeba postavit stan. Sednul jsem si na batoh a usnul. Nebylo mi vůbec dobře. Na samotný výstup už jsem byl ale v pohodě.
R: Pro mě to tedy nápor na ego byl. Enormní. Pokaždé jsem byl na horách zdravý, ve formě. Poprvé jsem si zažil být na tom doopravdy darebně.
Z: Je pravda, že Radar se pořád snažil. Sotva šel ve stopách a stejně zkoušel prošlapávat.
J: Já měl o Radara každý večer obavy. Probíral jsem to i s Háčkem. Nakonec jsme si řekli, že Radar zná sám sebe velmi dobře a že dokud jdeme podle plánu, budeme pokračovat.
Z: Přesně. Dokud Radar dýchá, tak jdeme, vole. (smích)
J: On nás vlastně nebrzdil. My jsme pořád stíhali tak, jak jsme stíhat chtěli.
Z: Nemocný Radar mně a mému tempu naprosto vyhovoval. (smích)

Ani při prožívání různých vypjatých situací se tedy nehádáte. Jak negativní emoce ventilujete?
R: Ventilem je to samotné pachtění.
Z: V běžném životě se člověk naštve a třeba něco roztříská. Víš, kolik toho roztřískáš cepínem do ledu? To je ran! (smích) Když se díváš na filmy z různých expedic, každý se tam snaží vypadat jako king. My dostali od režiséra Tomáše Galáska, který jel s námi, pokyn, ať necháme kameru puštěnou vždy o něco déle. Člověk se nevydrží přetvařovat moc dlouho, obzvláště když je ve stavu absolutního vyčerpání. Natáčeli jsme tedy i ty těžší chvíle. Na jednom záběru třeba řvu do sněhu.
J: Já v žádném ultra špatném stavu nebyl. Akorát jsem klukům každý večer ve stanu oznámil, že už s nimi tohle skautění v sedmi tisících dělat nebudu, a tím to haslo. Hned po návratu domů jsem ale na vše zlé zapomněl a hned bych zase někam jel.

Jak byste pojmenovali to, proč jste horolezectví věrní?
Z: Třeba na takovém kole člověk pořád může ve své hlavě řešit nějaké problémy. U lezení to nejde. Když lezu, dostávám se do stavů, kdy nemyslím na nic jiného. Je to neuvěřitelná meditace.
R: Život se najednou zjednoduší. Jediné, o co usiluješ, je vylézt na kopec.
Z: A to je přesně to, co tě žene dál – ta jednoduchost bytí.
J: Navíc jsme v přírodě a zažíváme dobrodružství. V rámci této expedice jsme si užili i poznávání tamní kultury, která je úplně jiná než ta naše.
R: Kromě režiséra Tomáše Galáska s námi jel ještě sociokulturní antropolog Libor Dušek. Díky němu jsme poznávali náboženská a kulturní specifika. To mě hodně bavilo.

A to také uvidíme ve filmu, který připravuje Tomáš Galásek?
R: Ano. Galas plánuje dát do kupy celovečerní snímek, který bude nejenom o našem výstupu. Bude o Pákistánu, tamních obyvatelích, jejich kultuře a řemeslech, také bude odkazovat na historii už zmíněných krkonošských expedic z roku 1979.

Prozraďte mi, co se vám honí hlavou bezprostředně po zdolání vrcholu.
J: No, a teď jak se dostat dolů? Za mě jsou krásné ty poslední kroky na vrchol, když už vidíš, že to nikam dál nevede, že výš jít nejde. Pak ale rychle přijdou myšlenky na sestup. Nejde jásat, že je po všem.

Takže euforie přichází až v momentě, kdy jste dole v bezpečí?
Z: Na vrcholu cítím velkou radost, obejmu kluky a řeknu jim: „Ty vole, je to tam.“ Pak se ale, přesně, jak říká Jarda, musí jít dál. Euforii jsem pociťoval před x lety, když jsem poprvé vylezl na velký kopec. To jsem si pak užíval ještě několik měsíců poté. Teď už euforii nezažívám. Na nostalgii není čas. Na tu bude čas třeba ve stáří, až se budeme dívat na ty naše filmy a číst, co se o nás kdysi psalo ve Vrchlabinkách.
R: Já se nad tím fakt zamýšlím až zpětně, ve stabilnějším zázemí, kde nemusím řešit, jak se dohrkám zpátky. Radost samozřejmě cítím, ale vyloženě euforií bych to taky nenazval.

Tu radost prožíváte společně, nebo každý sám a po svém?
Z: Každý z nás to má jinak. Myslím, že Radar si to dovede užít sám a třeba si na chvilku poodejde. Já ne.
J: Já radost prožívám hromadně. Sólo bych nikdy nelezl, nebavilo by mě to. Mám radost za všechny, ani by mě nenapadlo uzavřít se do sebe.

Už vyhlížíte další vrchol?
Z: Po cestě na tento rozhovor mě napadlo, že bych se tady kluků zrovna zeptal, co dáme příští rok. Je potřeba cíle vybírat s rozmyslem a pokorou. Nejsme sebevrazi. I když najdeš snadnější cíl, stejně to vždycky bolí.
R: Na ničem konkrétním ještě nejsme domluvení. Určitě ale můžeme čtenářům slíbit, že navážeme ve velkém stylu.

Jaroslav Bánský se narodil 12. března 1980 ve Vrchlabí. Vyučil se kuchařem, následně absolvoval Integrovanou střední školu v Turnově. V létě pracuje jako tesař a klempíř, v zimní sezóně je zaměstnancem horské služby.

Radoslav Groh se narodil 23. března 1989 ve Dvoře Králové nad Labem. Je absolventem jilemnického gymnázia. Pracuje jako marketér pro HUDY a jako horský vůdce.

Zdeněk Hák se narodil 11. ledna 1980 v Mostě. Absolvoval Integrovanou střední školu v Turnově. Rovněž pracuje jako horský vůdce.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv výpravy, Miloš Jakoubek