Myslel jsem, že se mi to nikdy nestane, vypráví režisér o závislosti na pornu

Jak člověk sklouzne k tomu, že se stane závislý na pornografii?
Ve zkratce bych řekl, že stejně jako jakákoliv jiná závislost to přichází dost nenápadně a pomalu. Já konkrétně jsem začal koukat na porno někdy v období puberty, mohlo mi být asi 12 let. Pamatuju si, že právě někdy v tom období na to začali koukat i ostatní kluci ve třídě a zrovna nějak tou dobou jsme měli ve škole přednášku na téma nebezpečí závislosti na pornografii. S klukama jsme se tomu samozřejmě smáli a já jsem si říkal že se mi to nikdy nestane. A tak jsem koukal pravidelně dál, až asi do svých 22 let, když šel na vysokou školu. Tou dobou jsem byl už asi závislý, jen jsem si to vůbec neuvědomoval.

Kdy jste si poprvé připustil, že pornografie začíná ovlivňovat váš reálný život?
To bylo právě při mém studiu na vysoké škole na UTB ve Zlíně, v rámci kterého vznikl právě tento film. Pamatuju si, že jsem poprvé v životě začal řešit nějaké dospělácké věci – hospodaření s časem, s penězi. Měl jsem velký stres a tou dobou jsem si začínal uvědomovat, jak moc mám podvědomě sledování porna jako řešení na stres a nervozitu z nových situací, která je obzvlášť u mě velký problém. Také jsem tou dobou začínal chodit se svou dosavadní přítelkyní Markétou a pornografie jako taková mě začala nudit. Paradoxně jsem se ale toho návyku nedokázal zbavit, což mi přišlo divné. Taky se mi při pokusu o abstinenci stávalo, že jsem viděl ženy kolem sebe mnohem víc jako sexuální objekty, než kdy předtím. V létě se mi kvůli tomu nechtělo chodit na koupaliště, měl jsem strach, že bych z těch holek tam měl absťák. V tu dobu jsem si fakt nepřipadal zdravě a jakože to nejsem já, takže jsem se rozhodl s tím něco začít dělat.

Co pro vás bylo impulzem k tomu, že jste se rozhodl zpracovat tak osobní téma právě formou dokumentu?
V prvním ročníku jsme u nás na katedře střihu měli zadání natočit dokumentární etudu a já jsem točil o jedné svojí známé, jenž tvořila obsah na OnlyFans. Ten film byl hrozný, vůbec jsem nevěděl, co dělám, byla to moje první režijní zkušenost. Nicméně se ale díky této zkušenosti vytvořil náš dosavadní štáb Autoerotikonu, což vnímám jako pozitivní. Tou dobou jsem si také uvědomil to, jak moc mi pomáhá na absťáky si vzít telefon a vypovídat se na kameru. Je to, jako kdybych se ponořil do ledové vody, chuť na porno byla vždy rázem pryč a přišel jsem si, že jsem zas o krůček ze závislosti ven. Opravdu mi to vždy pomohlo, jakákoliv chuť na pornografii mi zmizela pak třeba na celý týden! V tu chvíli jsem věděl, že ten film tak musím natočit a že to zároveň pro mě bude výborná terapie. Polovina filmu je tedy vlastně o tom, jak se vypovídávám na svůj iPhone, když mám chuť se podívat na porno. Druhá polovina je už natáčená na běžnou kameru, tam už se setkávám s dalšími lidmi, jako jsou moje rodiče, má přítelkyně a kamarádi se závislostí na pornu nebo sexu.

Jak říkáte, ve filmu konfrontujete svůj příběh s výpověďmi dalších lidí i reakcemi rodiny. Překvapilo vás něco během natáčení nejvíc?
Dost mě překvapila interakce s mým kamarádem Radimem, jenž ve filmu vystupuje jako závislý na sexu. Byl jsem totiž zpočátku na pochybách, zda není závislost na sexu moc odlišná problematika a zda tím už ten film moc nekomplikuji. Ale čím dál víc jsem se s Radimem setkával, tím víc mi přišlo, že tyto dvě závislosti jdou ruku v ruce a že je za nimi vždy nějaký původce. Oba máme v sobě nějaké démony, před kterými utíkáme a když jsme na dně, nevidíme jinou možnost, než kliknout na PornHub anebo jít do bordelu. Je to jediná odpověď na všechny problémy v životě, takový restart člověka. Ale čím víc to děláš, tím víc se vzdaluješ sám sobě a necítíš se svým pánem. Také jsem si uvědomil to, že kdybych pokračoval ve svém předešlém životě tak, jak jsem ho měl, asi bych neměl jen závislost na pornu, ale i tu na sexu. Obecně mě u všech lidí ve filmu překvapilo, jak moc se dokázali se mnou na plátně otevřít. Můj táta mi v rámci příprav natáčení jeho scén dal jeho deníky, jenž si psal v období, když se s mojí mamkou rozváděli a pamatuji si, že ta jeho otevřenost mi dodala hodně odvahy na to se ho u natáčení nebát na nic zeptat.

Co vám samotnému natáčení a dokončení filmu přineslo?
Mně ten film strašně pomohl dostat svůj život pod kontrolu. Jsem teď mnohem více cílevědomý, co se týče budoucnosti. Méně se soustředím na minulost a co bych mohl udělat jinak, zajímá mě jen současnost a budoucnost. Díky filmu jsem si uvědomil, že se chci dál věnovat tvorbě vlastních filmů a už tolik nestříhat, protože to neustále sezení za počítačem mě pak táhne zpátky k závislosti. Rozhodně jsem se také naučil víc sportovat a chodit ven, vážím si každé chvilky venku, i když je hnusně. Občas se nemůžu dočkat toho, až půjdu ven, mám to jako takové svoje pokušení od práce vevnitř. Sem tam je to i problém, mám za počítačem velké okno do zahrady a nemůžu se třeba soustředit ani na práci. Ale stále mi to přijde jako lepší pokušení než pornostránky.

Jak film vnímá veřejnost?
Obecně bych řekl, že dost dobře. Premiéra filmu měla výborné reakce a krásnou debatu. Lidé měli hrozně moc otázek na Radima, který tam byl s námi na pódiu. Když nepočítám premiéru filmu, tak jsme zatím měli pět projekcí po republice a pokaždé byly reakce dost pozitivní! Z diskuzí po filmu jde poznat, že dost diváků při sledování filmu přemýšlí o sobě a svých problémech. Někdy je v kinosále cítit ticho, jako v hrobě. Jindy zase se diváci smějí, a to je super, protože ten film beru od začátku jako takovou dokumentární komedii. Směju se tam sám sobě. Jenom v Brně si pamatuju, že ty reakce byly od diváků takové trochu úzkoprsé. Nevím, co jim vadilo, asi že jsem z Prahy.

Co byste chtěl, aby si divák z filmu odnesl ještě dlouho po odchodu z kina?
Vždycky mě udělá šťastným, když má můj film efekt i na někoho, kdo se přímo se závislostí na pornu neidentifikuje, ale má nějaký jiný problém, nad kterým díky mému filmu začne víc přemýšlet. Může to být závislost na cigaretách, na sociálních sítích, jiný zlozvyk nebo touha prostě něco změnit. Vícekrát se mi stalo, že za mnou po filmu přišel někdo cizí a řekl mi, že v něm film zarezonoval a chtěl by řešit svůj konkrétní problém se sebou. Tudíž, pokud si divák z filmu odnese možnost řešení svého trápení, popřípadě někoho svým filmem inspiruju k vnitřní změně, budu jedině rád!

I v Trutnově bude beseda po promítání filmu. Jak moc se lidé baví o tomto tématu?
K mému překvapení mizí ten ostych z diváků po projekci dost rychle. Já už to mluvení o pornu a závislosti na něm beru téměř automaticky, jako bych se bavil o čištění zubů. U diváků to je trošku jiné, cítím z nich občas trochu nejistotu, na co všechno se mě můžou zeptat. Proto je také vždycky nabádám, že se nemusí ničeho bát a že jsem tím filmem ztratil veškerý stud, který jde mít. Na diskuzích po projekcích jsou pak diváci dost otevření, rádi mi říkají svůj pohled na problematiku, často zacházíme až do širších problémů, na projekci v Českých Budějovicích jsme například řešili Epstein files a Male gaze. Baví mě, jak moc široké diskuze dokáže ta problematika závislosti na pornu přinést.

Pracujete ně nějakém dalším projektu?
V současné chvíli se věnuji spíše komerční tvorbě. Tím že jsem dva roky absolventem filmové školy, se snažím si furt najít místo v praxi a docela se mi to už daří, pomalu a jistě se stavím na vlastní nohy a zároveň zůstávám v oboru, za což jsem strašně vděčný, protože to v dnešní době už není samozřejmost. V mezičase mám tedy takové prázdniny od tvorby, ale kdo ví, co přinese zítřek!

Aktuální informace o filmu Autoerotikon najdete na jeho instagramu.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Šimona Jindry