Můj život se mi stal inspirací, říká autorka knihy Hraničářka

Z čeho máte největší radost, když si dnes vezmete vaši knihu do ruky?
Nejvíc mě těší to, že jsem psaní v průběhu nevzdala. Nejsem od přírody trpělivý člověk, takový, co si vydrží na dobré věci počkat. Chci všechno a hned, což se s napsáním knihy moc neslučuje. Napsat a vydat knihu není úplně jednoduché a teď nemyslím jen samotné psaní rukopisu. Je to i následná práce s textem, spousta hodin čtení, oprav, kdy mě dost často přepadaly myšlenky, že to nemá cenu, že to nebude dobré. Kniha mě naučila trpělivosti a z toho mám upřímně radost největší.

Co vás inspirovalo, abyste napsala tak osobní a otevřenou zpověď?
Tohle bude asi stručná odpověď. Já chtěla psát vždy, ale pořád nenacházela námět. Až samotný můj život se mi stal inspirací.

Jaké to bylo popisovat svůj boj s hraniční poruchou osobnosti?
Někdy nesmírně těžké, jindy naopak úsměvné. Knihu jsem vůbec nepsala chronologicky. Kapitoly jsem psala na přeskáčku a většinou se to odvíjelo od toho, na co jsem se zrovna cítila. O některých věcech se mi psalo lehce, ráda jsem se vracela do vzpomínek. Jindy to pro mě bylo tak bolavé, že jsem zvládla napsat sotva jednu stránku. Zprvu mě to štvalo, až postupem času jsem se naučila nebýt v tom na sebe přísná. Hlava si sama řekne, na co je připravena.

Dokázala byste člověku, který knihu nečetl a neví nic o vaší diagnóze, přiblížit, co jste prožívala?
Těch emocí, které jsem prožívala, bylo obrovské množství. V první řadě to ale byla určitě beznaděj, pocit, že nic nemá cenu a nikdy nebude líp. Pak také přesvědčení, že mě nikdo nemá rád, tím spíš proto, jaká jsem. Střídaly se u mě stavy, kdy jsem hrozně chtěla, snažila se, spolupracovala, brala léky, se stavy, kdy jsem jen apaticky ležela a jediné, po čem jsem toužila, bylo umřít.

Jak jste se rozhodla, které části svého života do knihy zahrnete, a co jste naopak ponechala v soukromí?
Kdybych měla psát o celém svém dosavadním životě, vydalo by to na tři svazky. A to by nikdo nečetl. Psala jsem o věcech pro mě zásadních, takových, co mě ovlivnily. V soukromí jsem si ponechala především ty věci, které souvisí s lidmi, o nichž jsem si nebyla jistá, že by to zkousli. Úplně na tenký led jsem se pouštět nechtěla.

Jak dlouho kniha vznikala a jaký byl její náklad?
Samotný rukopis jsem psala zhruba půl roku. Asi tak stejně dlouho trvaly následné práce na ní. Byly tam samozřejmě časové prodlevy, protože nakladatelství postupuje dle edičního plánu. Chvíli trvalo, než se na mě dostala řada. Kniha vyšla v nákladu patnáct set výtisků.

Musela jste třeba překonat strach při rozhodnutí knihu vydat?
Já zpočátku knihu vydat vůbec nechtěla. Začalo se to lámat až ve chvíli, kdy jsem měla rukopis téměř dopsaný a několik blízkých lidí mi řeklo, že bych to měla zkusit. Hodně čtu a vím, že vydat knihu není jednoduché, takže jsem neměla přehnaná očekávání. Byla jsem rozhodnutá oslovit jen jedno nakladatelství a v případě negativní odpovědi rukopis schovat do šuplíku. Nechtěla jsem jich obesílat desítky, přestože vím, že je to pro začínající autory zcela běžná praxe. Další, s čím jsem trochu bojovala, byl zásah do soukromí. Nejen mého, ale i mé rodiny. Dlouho jsem zvažovala, zda nevydat knihu pod pseudonymem, ne snad kvůli tomu, že bych se za svoje problémy styděla, ale protože vím, jací lidé dokážou být. Jsem rodilá „Krybličačka“, velká část tamních lidí mě zná od mala. Jsem přesvědčená, že pokud si knihu přečtou, v mnohém je překvapí. Určitě se objeví i názory, že kniha není psána podle skutečnosti. Jenže s pravdou je to jako se svíčkovou. Každý má tu svoji.

Doufáte, že vaše kniha osloví čtenáře, kteří možná prožívají podobné problémy?
Přála bych si, aby oslovila nejen je. Kniha se dotýká i témat, jako je alkohol, rodičovství, partnerství. Myslím si, že každý si v ní najde něco, co mu bude blízké, co třeba neprožívá on sám, ale jeho rodina, přátelé…

Jakým způsobem jste začala pracovat na uzdravení a co vám v tomto procesu nejvíce pomáhá?
Zcela zásadním pro mě bylo uvědomění si, že tu diagnózu mám. Nejen papírově. Člověk si musí přiznat, že má trochu jiné prožívaní, intenzitu emocí, míru stresu. Hodně mi v tom pomohlo právě psaní Hraničářky. Když jsem si po sobě texty četla, začala jsem přicházet na věci, které mi nedělají dobře, které zkrátka nejsem schopná zvládnout jako běžní lidé. Současně s tím se ve mně něco prolomilo. Začala jsem víc myslet na sebe, na to, co chci, ne co bych měla. Samozřejmě je to ale i o dlouhodobé terapii, na tom celém to stojí. Já terapii mám. Individuální i skupinovou. A taky tu koňskou, kterou jsem objevila díky hospitalizaci a která mi pomáhá v ledasčem.

Chystáte se v psaní pokračovat?
Rozhodně bych chtěla psát dál. Na něčem dalším už pracuji podobným stylem, jako jsem psala Hraničářku. Bez očekávání.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová