Měl jsem tehdy obavy, aby nedošlo ke krveprolití

Vzpomenete si čas od času v dnešní době na události listopadu roku 1989? Při jaké příležitosti?
Na listopadové události vzpomínám velmi často. Vzhledem k tomu, že jsem byl potom přes šest let poslancem za Občanské fórum a následně za ODS, zůstala ve mně jakási setrvačnost při sledování věcí veřejných a troufám si říci, že do těch mechanismů docela vidím. Stále se mi nabízí srovnání s tím, co jsme tehdy měli v hlavách, s jakými myšlenkami a ideály jsem se vydal na cestu poslance a jak to vypadá teď. Kdykoliv mě ve veřejném dění něco zaujme, často si to zasadím do souvislostí myšlenek, plánů, představ, které jsme já a mně blízcí měli v tom revolučním období a na začátku 90. let.

Co vám tehdy šlo hlavou?
Mou první myšlenkou bylo, aby se to nějak nezvrtlo. Vybavilo se mi, i když jsem to nezažil, Maďarsko v roce 1956, kam vtrhli Rusové, stejně jako později do Československa v roce 1968. Samozřejmě jsem měl v mysli i represe, které mohly nastat. Měl jsem tedy obavy, aby nedošlo ke krveprolití, když byla v té době ještě na našem území sovětská vojska.

Když nám v roce 2019 k 30. výročí událostí v roce 1989 poskytl rozhovor farář Pavel Pokorný, zmínil vás v souvislosti s vaším postojem k revolučnímu jednání s komunisty. Tehdy jste prý řekl, že to není možné, že oni nic nechápou, že jednání s nimi nikam nevede. Měl byste stejný názor i dnes, kdyby se situace opakovala?
Ano, měl. Nedávno jsem shodou okolností poslouchal v rádiu v autě jakýsi pořad, v němž se politolog a reportér bavili o tom, co znamená, když soudružka Konečná je v Europarlamentu. Tyto typy lidí jsou vlastně bolševici, kteří nikdy neřekli, že před rokem 1989 to bylo všechno špatně, a nikdy se nedistancovali od zavírání, pronásledování a vraždění lidí komunisty. To je současná velmi znepokojivá skutečnost. Tehdy, když se komunistům zhroutil režim, nebyli to pro mě partneři do diskuze, protože oni už nestanovovali žádná pravidla, ale stanovovali jsme je my. Já jako mluvčí Občanského fóra a lidi jako Pavel Pokorný, Aleš Bouda, Petr Dohnálek a další a další jsme vůbec neměli na mysli, že budeme vyjednávat s komunisty, od nichž jsme se odstřihli. Zachoval bych se tedy naprosto stejně.

Udělal byste s odstupem času něco jinak?
Tak to určitě bývá. Co bych udělal jinak, a že bych to udělal, už není výhradně svázáno s Trutnovem a listopadovými událostmi, protože mně se to hodně spojuje s mým působením v České národní radě a v Poslanecké sněmovně. Byly věci, na kterých jsme se neuměli dohodnout, protože jsme s tím neměli žádnou zkušenost. S dnešními znalostmi nejen z politiky, ale také z managementu bych na některé věci šel organizačně jinak a šlo by to lépe kupředu. Asi bych byl také radikálnější a více usiloval o to, abych pro své pojetí budoucnosti a uspořádání věcí veřejných získal mnohem víc lidí. Přiznám to na rovinu, že jsem tehdy podlehl iluzi, že si to všichni myslíme stejně a že to půjde tak nějak samo. Ukázalo se však, že to tak nefunguje.

Co zásadního se podle vás za ty více než tři dekády ve společnosti změnilo?
Největší chybou je, že většina z nás si strašně rychle zvykla na to, že máme velké množství svobody, a se stejnou rychlostí jsme zapomněli, že máme nějaké povinnosti a zodpovědnost. Tyto dvě oblasti se tak zásadním způsobem rozešly, že systém sice někam kráčí, ale je rozměklý, nejasný a pro mnohé lidi dokonce nesrozumitelný, protože se najednou vytratili lídři, kteří by dokázali společnost posunout kupředu. To mi přijde charakteristické a příznačné pro současnou situaci. Proto se tady děje to, co se tady děje. Navíc, a to mám politikům za zlé, se naprosto vytratila politická kultura a slušné chování, což je odstrašující příklad pro mladé lidi, kteří by se chtěli zabývat věcmi veřejnými a politikou.

Platí vůbec ještě dnes heslo disidenta a prezidenta Václava Havla, že láska a pravda vítězí nad lží a nenávistí?
Myslím si, že se toto heslo-vize vytratilo a je pryč. Z pohledu až idealistické filozofie se mi Havlovy myšlenky moc líbily a vždycky líbit budou. Měly vždy smysl, strukturu, srozumitelnost, slušnost a náboj. Co se ještě naprosto vytratilo, je srozumitelnost pojetí možná i různorodých myšlenek a ochota i připravenost se o ně přít, polemizovat, oponovat, argumentovat a vytříbenou rozpravou udělat nějaké sdělitelné závěry, které společnost povznesou, stmelí a dodají jí přiměřené a zdravé sebevědomí.

Doba se samozřejmě v mnoha ohledech změnila. Myslíte si, že dnešní generaci pohlcenou technologickými vymoženostmi ještě zlomové historické období roku 1989 zajímá?
Jsem toho názoru, že dnešní mladá generace směřuje spíše dopředu, než aby se ohlížela do minulosti. Pro mnohé z nich je to už stejně vzdálená historie jako roky 1968, 1948 nebo druhá světová válka. Je to pro ně už tak dávná historie, že ten listopad nevnímají nijak bezprostředně. To je moje zkušenost, když se s mladými lidmi bavím.

Domníváte se, že by se nemělo zapomínat na minulost, která tady před rokem 89 panovala, aby se už nikdy neopakovala? Nebudou mladí lidé, kteří ji nezažili a ani se o ni už moc nezajímají, zaskočeni, kdyby se opakovala?
Budou a samozřejmě to hrozí. Pokud se setkám s mladými lidmi, říkám jim, že bolševik a nacista jedno je, protože výsledkem jejich působení byly miliony mrtvých. A na to by neměli zapomínat. Když tedy uvidí něco bolševického nebo nacistického, měli by být ve střehu.

Čím si pětatřicátiny listopadové revoluce letos připomenete?
Zúčastním se každoroční akce na Krakonošově náměstí. Vzpomenu si ale také na ty, s nimiž jsme začínali veřejně konat a už nejsou mezi námi. V těchto významných chvílích nebo výročích vzpomínám na své blízké, a jak to bylo tehdy a jak je to teď. To je asi nejsilnější pocit, který pokaždé mám. Je to pro mě také oslava svobody, kterou máme ve svých rukou.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: archiv Libora Nováka