Martin Doulík: Kolem lítá tolik vody, že kolikrát není vidět vůbec nic

Martine, co děláš, když zrovna nezávodíš?
Podnikám s tátou, jsme společníci. V Peci máme firmu, která se zaměřuje na prodej a servis vodních skútrů, sněžných skútrů, čtyřkolek a pásových vozidel. Staráme se třeba o techniku horské služby nebo KRNAPu a zároveň na podobných strojích i závodíme.

Takže vlastně odmalička v centru dění.
Přesně tak. Dá se říct, že jsem se do toho narodil. Táta začal podnikat kolem roku 1998, hned po škole, právě v tomhle oboru. Už ve třech letech jsem dostal prvního dětského sněžného skútra. Tam jsem tomu poprvé přišel na chuť a postupně jsem jezdil, „bojoval“ a posouval se dál.

A v Krkonoších už není dost sněhu, že ses přesunul na vodu?
Dalo by se to tak říct. V minulosti jsem závodil na sněžném skútru, ale nejen u nás, i v okolních zemích je sněhu méně a podmínky jsou horší. Takže jsme přestali závodit na sněžném skútru a nějak přirozeně jsme se přesunuli na vodu.

Jak na tebe koukají místní lidé v Peci, když jim řekneš, že závodíš na vodních skútrech?
Většina to vůbec nechápe. Ten sport není moc rozšířený a spousta lidí ani neví, že něco takového existuje. Kdo to nikdy neviděl, ani si nedokáže představit, jak vypadá závod na vodním skútru. I proto se to teď snažíme zviditelnit. Točíme videa, rozjeli jsme YouTube kanál, aby lidi viděli, o co jde a že něco takového vůbec existuje.

Jak je tenhle sport v Česku rozšířený?
V Česku je to spíš o pár nadšencích. Dvakrát za rok se sejdeme, udělají se závody a tím to víceméně končí. Před zhruba pěti lety k nám jezdilo hodně cizinců, závody byly větší. Jenže dnes existuje spousta evropských a světových pohárů a lidi radši cestují za velkými závody, kde je špičková konkurence. U nás je to spíš o tom, že se sejde parta, popovídá si, zablbne na vodě a tím to končí.

Kdy a jak se zrodil nápad nejezdit jen pro zábavu, ale začít závodit na vodních skútrech?
Já jsem ještě předtím závodil na sjezdovém kole. Pak přišel úraz, chvilku pauza a vrátil jsem se zase ke sněhu a sněžným skútrům. Někdy v roce 2019 jsme s tátou úplnou náhodou narazili na dobrou nabídku vodního skútru. Koupil ho, dozvěděl se o závodech někde v okolí, myslím v Polsku, a jel tam. V sezóně si odjel pár závodů a domluvili jsme se, že další rok to zkusím já. První závody jsem jel v Česku, byl to tehdy český pohár – mistrovství republiky – na Rozkoši. A hned jsem startoval v nejsilnější kategorii GP1 na sériovém skútru. Už tehdy to nebylo úplně marné, tak jsme si řekli, že další sezónu musíme výš a postavíme silnější stroj. Sezóna 2021 byla pro mě taková přelomová. Měli jsme sériový skútr, už trošku upravený, abychom na něm mohli závodit já i táta. Táta jezdil kategorii GP2, která je omezená výkonem a typem úprav. Já jsem jel nejsilnější otevřenou kategorii GP1 a stal jsem se mistrem republiky. Takže bylo jasné, že potřebujeme jít ještě dál, a nechali jsme si v Německu postavit závodní stroj čistě do GP1.

Než jsi začal, měl jsi představu o jízdě na vodě? A jaké bylo setkání s realitou?
Když jsem na vodní skútr poprvé sedl v roce 2020, bylo to pro mě úplně něco nového. Předtím jsem na vodním skútru nikdy nejel. Znal jsem ho ze servisu, kde ty stroje máme, ale osobní zkušenost žádná. Představa byla, že to asi nebude až tak těžké. Když se na to člověk dívá z břehu, vypadá to „jednoduše“. Po třiceti vteřinách první jízdy jsem však zjistil, že všechno je úplně jinak. Byl jsem ale mladý a dravý, šel jsem do toho po hlavě. Bavilo mě to hned od začátku.

V čem je největší rozdíl mezi jízdou na sněžném skútru a vodním?
Na sněhu vidím, po čem jedu. Mám přehled o povrchu, čtu terén. Na vodě nevidím nic. Voda se mění doslova ve vteřině. Jakmile skútr přestane jet určitou rychlostí, vlny a proudy kolem vás se promění a nedá se to úplně přečíst. Je to celkově jiný svět.

Jakou maximální rychlostí jezdíte?
V mojí kategorii, což je nejsilnější třída, se pohybujeme kolem 150 km/h. Od startu máme všichni plus mínus kolem 500 koní, všichni máme karbonové stavby, takže stroje váží maximálně 350 kilo. Ten přenos síly je neskutečný a z nuly na maximálku se dostaneme zhruba do tří vteřin.

Jsou podle tebe nebezpečnější závody na sněhu, nebo vodě?
Každé má svoje. U sněžného skútru jsme jezdili tratě se skoky. Když je pod skokem nehoda nebo defekt, jezdec ve vzduchu nevidí, co je na dopadu. Je tam riziko, že na někoho doskočíte. Ale až když jsem začal závodit na vodě, došlo mi, že voda je ve výsledku nebezpečnější, protože cokoliv se stane, skončíte ve vodě. Když má někdo otřes mozku, kolaps, ztrátu vědomí, okamžitě se začne topit. Jde tam o vteřiny, než se k vám někdo dostane a vytáhne vás.

Pumpuje ti v těle adrenalin?
Určitě. Při každém závodě. A hlavně vždycky na startu, protože start je nejhorší a nejnebezpečnější část závodu. Jakmile se rozjedeme a rozprostřeme po trati, už je to lepší. Třeba na mistrovství světa je startovní pole omezené na 25 jezdců. A těch 25 „bláznů“ v jednu chvíli vystřelí na plný plyn a míří k první bójce. Kdo tam je totiž první, má obrovskou výhodu. Musí se to perfektně načasovat – mít dobré reakce, odhad, volbu stopy.

Start jsem viděl na videu a je to teda mazec. Vidíš tam vůbec něco?
No, lítá tam kolem nás tolik vody, že kolikrát není vidět vůbec nic. Ale když to člověk chvíli dělá, naučí se v tom „číst“. Dnes už na tuhle otázku umím odpovědět v klidu, protože vím, co a jak. Když jsem začínal, bylo to absolutní psycho – najednou nevidíte nic, pak všechno, zase nic…

Jak často dochází na startu, ale i během závodu ke kolizím a pádům?
Děje se to, protože se bojuje o pozice. Ale není to tak, že když člověk vystartuje první, automaticky i první dojede. Největší „řežba“ bývá u bójek – skútry jedou vedle sebe, dostávají se do kontaktu, je to prostě kontaktní sport. Může se stát, že najednou sedíte na stroji a v další vteřině jste ve vodě. Stačí špatná vlna, špatný odraz. A riziko je prostě v tom, že za vámi pořád jedou další stroje. V tom vodním víru jezdec za vámi často vůbec nevidí, že ležíte ve vodě.

Potkalo tebe osobně už něco vážnějšího?
Naštěstí ne v tom nejhorším slova smyslu. Nikdy jsem třeba neomdlel pod vodou, ale nehody za sebou samozřejmě mám. Na skandinávském šampionátu ve Švédsku jsem měl nehodu hned po startu. Za první bójkou jsem se srazil se skútrem, který mě naboural z boku. Letěl jsem nějakých deset patnáct metrů. To byl můj úplně první pád. Když jsem se vynořil, kolem mě projížděly skútry ve vysoké rychlosti. Tehdy jsem si poprvé řekl, že musím začít dávat mnohem větší pozor, protože do té doby jsem do všeho šel po hlavě a neuvědomoval si, co se může stát. Naštěstí jsem byl jen omlácený.

Když se něco takového stane, jak rychle se k tobě dostane pomoc?
Na větších závodech – mistrovství Evropy, mistrovství světa – je počet záchranářů na vodě přesně daný. Trať je okruh a kolem jsou ve „čtverci“ rozmístění maršálové na skútrech se záchranným plátem. U mě tehdy byli snad za pět šest vteřin. Jakmile opadla voda a bylo vidět, hned ke mně vyrazil záchranný skútr.

Jak vlastně vypadá samotný závod a trať?
Každá trať je jiná, záleží na tom, o jaké závody jde. Když je to třeba mistrovství Německa nebo Polska, bývá ta trať menší než na mistrovství světa. Na „světě“ jsou okruhy největší, protože je tam největší obsazenost v jednotlivých kategoriích. Pro nás to v praxi znamená, že přijedeme na závody, máme zhruba patnáctiminutový trénink, během kterého si musíme trať perfektně zapamatovat, abychom mohli jít do kvalifikace a pak do samotného závodu. Co se týče délky závodu, letos na mistrovství světa se jely dvě mota a jedno moto trvá 25 minut plus jedno kolo navíc. Dá se říct, že je to zhruba 27 minut jízdy v naprostém extrému.

Na co všechno si musíš při jízdě dávat pozor – kromě ostatních jezdců?
Hodně záleží na podmínkách. Třeba teď na mém posledním závodě na mistrovství světa v Kataru se jelo na moři – v Perském zálivu, mezi betonovými bloky. Vlny se od nich odrážely, podmínky byly extrémní. Pro mě to bylo teprve čtvrté závodění na moři v kariéře, takže jsem tu vodu nedokázal přečíst tak, jak bych potřeboval. Celou dobu jsem byl na skútru „zapřený“, v napětí, a když vyjedeš na plný plyn, může tě vlna kopnout zleva, zprava… a letíš.

Myslel jsem, že závodíš hlavně na moři…
Devadesát devět procent závodů je na sladké vodě. I když závodíme třeba ve Vietnamu nebo Indonésii, bývá to na jezerech, přehradách. I mistrovství světa se jelo na sladké vodě.

Kde trénuješ, když žiješ v horách?
V posilovně a na závodech, protože v Peci máme jen potok a sníh. Tímhle jsem trošku omezený a dost mi to ubírá na lepším výkonu. Za každý den na stroji bych dal cokoli, protože každá minuta na vodě je posun dopředu. Realita je ale taková, že se musíme smířit s tím, co máme, a hledat cesty, jak se posouvat – třeba tím, že budeme víc jezdit testovat do zahraničí, jakmile to podmínky dovolí.

Můžeš vysvětlit, co přesně znamená kategorie GP1?
Závody jsou rozdělené do různých kategorií. Začíná se třídou GP4, což jsou menší, slabší skútry, většinou výkonově omezené. V jednotlivých třídách mají stroje daný limit výkonu, takže jsou si víc rovné a rozhoduje hlavně jezdec a taktika. Moje kategorie GP1 je ovšem otevřená třída. Tam není prakticky žádné omezení úprav. Jediné, co máme dané, je objem motoru – maximálně do dvou litrů. Každý si může stroj postavit podle sebe, jak silný chce. Jen ho musí nastavit tak, aby motor vydržel třicetiminutovou jízdu v extrému.

Řekni něco o svém závodním stroji pro GP1. Jaká byla cesta k jeho dnešní podobě?
Když to vezmu od začátku: po sezóně 2021 jsme věděli, že na sériovém skútru už to dál nepůjde. Oslovili jsme Němce, které jsme znali ze závodů a věděli jsme, že staví závodní skútry. Nechali jsme si od nich postavit první stroj do GP1. V téhle kategorii mají stroje karbonové stavby – plovák není laminát jako u sériového skútru, ale je z karbonu, aby byl co nejlehčí. S tímhle strojem jsem v roce 2022 zkusil první závod mistrovství Evropy v Polsku. Tehdy to byla série asi čtyř závodů, ale my jeli jen ten jeden. Skončil jsem někde sedmý, osmý. Na klasických závodech v Česku, Německu, Polsku jsem jezdil na bednu, ale na Evropě jsem hned poznal, že to nestačí a že potřebujeme ještě víc výkonu. Na sezónu 2023 nám ti samí chlapi postavili ještě silnější stroj. Jenže se tam ukázalo, že mají zřejmě finanční problémy – postavili nám stroj ze starých dílů. A ten neodjel ani jeden závod. To byl zlom. Došlo nám, že nám nikdo nikdy nepostaví takový stroj, abychom s ním vyhrávali. Že je to pořád hlavně o penězích. Tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme sami. Z minulosti máme zkušenosti s motory, repasy, servisem. Už na loňskou sezónu jsme si postavili vlastní stroj s karbonovým plovákem, který jsem si sám navrhl a vymyslel. Bylo za tím spousta času, práce a odříkání. Ale podařilo se to, stroj fungoval. Dneska nejsme na nikom závislí a děláme si všechno sami – kromě mapy řídicí jednotky.

Kolik máš skútrů?
Mám tři. Jeden se posílá v lednu kontejnerem na celý seriál mistrovství světa. Asociace ho pak převáží z bodu A do B a do C. Letos to byla Indonésie a Katar – já ten stroj viděl v dubnu v Indonésii a pak až v listopadu v Kataru. Teď mi přijede sem, musíme ho celý předělat, připravit a zase ho pošleme na další sezónu. Teď jsme ve fázi, kdy všechny tři stroje nejsou úplně stejné, ale letos jsme našli setup, který fungoval skvěle. Takže ho chceme přenést do všech tří, aby byly stejné a já byl všude stejně připravený.

Je to pár týdnů, co ti závodem v Kataru skončila sezóna. Jak bys tu letošní shrnul?
Letos jsme to v týmu brali jako sezónu sbírání zkušeností. Už jsme věděli, do čeho jdeme – loňské mistrovství světa pro nás bylo úplně nové. Letos jsme zkoušeli nové zástavby, posouvali jsme výkon. Ne všechno ale vyšlo. Některé závody jsem nedojel kvůli technice, jednou jsem to neutáhl fyzicky. Celkově ale sezónu bereme tak, že jsme se hodně naučili. Výsledkově jsem na mistrovství světa skončil devátý, na Evropě šestý a v celosvětovém žebříčku si držím čtvrté místo.

Být čtvrtý na světě je hezký, ne?
Jo, ale je potřeba říct, že ten žebříček je součet bodů z různých závodů, tedy i menších závodů. Důležitější jsou výsledky z hlavních šampionátů. Letos jsem se bohužel na Evropě ani svěťáku na stupně vítězů nepodíval. V roce 2023 se mi podařilo celý seriál mistrovství Evropy vyhrát. Loni jsem byl druhý a na mistrovství světa jsem skončil o bod čtvrtý. S letoškem jsem ale taky spokojený. Asociace loni dávala smlouvy top pěti jezdcům a tím, že jsem byl v žebříčku čtvrtý, dostal jsem smlouvu na letošní sezónu. Takže doufám, že ji dostanu i na příští. Protože kdo podepíše kontrakt s asociací, má pak hrazenou dopravu stroje mimo Evropu a palivo na místě.

Je pravda, že jsi prvním Čechem v historii, který se postavil na start mistrovství světa v nejvyšší kategorii GP1?
Ano. Závodí se zhruba pětadvacet let, ale v téhle nejvyšší třídě jsem byl historicky prvním českým jezdcem, který se tam dostal. Letos už se na startu v Evropě objevil ještě jeden Čech, ale ten jel jen jednotlivý závod, ne celý seriál mistrovství světa a neměl smlouvu.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna?
Můj hlavní cíl je získat titul mistra světa. To je sen, který máme všichni v týmu. Uděláme pro to maximum a budeme doufat, že to jednou přijde. Co se týče závodů na příští sezónu, ještě nejsou vypsané, ale určitě se chci umisťovat co nejlépe, aby nám fungovala technika, aby všechno drželo pohromadě a abychom měli možnost bojovat o ty nejvyšší příčky.

Co tě čeká teď v Peci přes zimu?
Zima je pro nás pracovní sezóna. Jsme autorizovaný prodejce a servis, staráme se o stroje pro horskou službu a další. Zároveň musíme všechny závodní stroje dostat do top stavu, aby byly připravené na příští sezónu. Teď čekáme, až nám poslední stroj dorazí kontejnerem z Kataru, pak ho rozebereme, předěláme, připravíme a pošleme zase ven na další sezónu. Jakmile skončí zima v Peci, chceme trávit víc času na vodě – testovat, ladit a trénovat, protože to je to, co nás může posunout nejvíc. Byl bych moc rád, kdyby si lidé udělali chvilku a podívali se, co děláme za sport, protože si myslím, že je to moc zajímavý sport.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Martina Doulíka