Loutkám vdechuji nový život, říká sběratel Petr Hašek

„Už od dětství mě hrozně bavily starožitnosti. A první loutky jsem objevil u babičky v Hořičkách, ve starý kůlně mezi krabicemi s hračkami. Byly to asi třicet centimetrů velké vyřezávané loutky, ještě z dob první republiky – rytíř a princezna, bez oblečení. Hráli jsme si s nimi a mně se to hrozně líbilo,“ vzpomíná třiapadesátiletý sběratel. Později se dozvěděl, že ty loutky pocházely z tamního obecního divadla v hospodě. Ta chvíle se mu vryla do paměti.

Společně s bráchou jako kluci sbírali, co se dalo – angličáky, známky, mince, odznaky, později vytvářel plastikové modely letadel. Dlouhá léta fotil a zajímal se o černobílou fotografii. Svět starých loutek ho však stále přitahoval, ale teprve před pěti lety se sbírání začal věnovat naplno. „Švagrová sbírala loutky, a když se rozhodla některé menší prodat, řekl jsem si, že si je koupím. A tím to celé začalo,“ líčí.

Petr Hašek nesbírá loutky ledajaké. Mnohé z moderních dřevěných panáčků nebo stylizovaných figurek mu nic neříkají. „Mě běžný loutky nezajímají. Takové ty současné, s kterými se hrají představení pro děti,“ prozrazuje, že má rád realistické loutky, které co nejvíce připomínají skutečné lidi.

Většinu jeho sbírky tak tvoří loutky z období zhruba od roku 1910 do roku 1950. Zajímají ho především loutky z doby, kdy se ještě vyráběly ručně – pečlivě, s důrazem na výraz, detail a řemeslné zpracování. „To, jak uměli třeba vystínovat přechod z červené do pleťové barvy, udělat tenkou linku oka nebo realistický výraz. To už dneska nikdo nedělá.“

Nejraději má loutky z dílen firem jako Münzberg, Modrý & Žanda, Jeka nebo Apas – firmy, které po znárodnění v 50. letech zanikly nebo přešly na sériovou, zjednodušenou výrobu. „Dřív se vyráběly detailní postavičky, ale pak to převzaly národní podniky a začaly dělat jednoduchý, lakovaný, s dvěma tečkami a čárkou místo úst.“ Většina jeho loutek se k němu dostala v žalostném stavu. „Devadesát procent loutek je poškozených. Některé úplně otřískané, loupe se barva, chybí nos nebo končetiny. Dřív jsem to svěřil jiným, ale jsem puntičkář, takže nakonec jsem si řekl: Zkusím to sám.“

A tak začal. Metodou pokus–omyl se naučil míchat barvy tak, aby odpovídaly původnímu odstínu, domodelovávat uražené nosy, doplňovat ruce i nohy – někdy i pomocí forem, které mu odlívá známá. Občas mu něco ze dřeva vyřezal brácha. „I když jsem ale opravil už stovky loutek, pořád se mám co učit. Nejtěžší je udělat oči, aby působily jako živý. To je největší kumšt, to je právě to mistrovství starých loutkařů. Dnes už to takhle nikdo nevyrábí.“ Na opravách spolupracuje i s přítelkyní, která šije nové kostýmy. „Dělá většinu šatů. A některý loutky měly štěstí – zachovaly si původní oblečení. To je dneska rarita.“

Velká část loutek, které Petr Hašek nakupuje přes inzeráty, na Bazoši, Sbazaru, přes aukce na Aukro, pochází z půd. A právě tam se často podepsal zub času. „Myši ožraly šaty, někdy
i končetiny. Do bedýnek zatékalo, kulisy zplesnivěly. A to je na tom krásný i smutný zároveň – co všechno se zachovalo, a co naopak zaniklo jen kvůli špatnému uložení,“ vypravuje. O to větší má radost, když může loutku zachránit. „Když si uvědomím, že by jinak skončila v popelnici, tak mám radost, že jsem jí vrátil život. Někdy mě to unaví, ale pak na ně koukám a řeknu si: Jo, stálo to za to.“

I když má ve sbírce princezny, rytíře, vodníky a mezi sběrateli i velmi ceněné loutky zvířat, jeho srdcovou záležitostí jsou Kašpárci. „Když se řekne Kašpárek, lidé si představí veselou postavičku pro děti. Jenže kdykoliv se podíváte na ty prvorepublikové Kašpárky, žádný z nich nemá milý výraz. Všichni mají takový škodolibý, trochu zlý pohled. A to mě fascinuje. I když se usmívají, tak v sobě mají něco démonického,“ poukazuje. Ve sbírce má i Kalupinku, družku Kašpárka.

Podobnou slabost má jeho přítelkyně pro čerty. „Když někdo nabízí zajímavého čerta, hned ho chce,“ usmívá se Petr Hašek. On má z loutek však nejraději ty, které mají charakter. „Nemusí to být slavná postava. I obyčejná selka může mít úžasný, výrazný obličej. To je pro mě hlavní – jestli má výraz,“ tvrdí. Společně s přítelkyní teď touží sehnat Kocoura v botách. To je podle něj nádherná postava, ale těžko se shání. A také Hurvínka na koloběžce. Mezi jeho vzácné kousky patří i několik loutek s velikostí padesát centimetrů. Úspěšnou renovací poškozené loutky dokáže její sběratelskou hodnotu zněkolikanásobit.

Součástí jeho sbírky nejsou jen samotné loutky, ale také historická divadla, kulisy a původní scénáře. „Mám divadlo z 30. let, které jsem koupil od pravnuka prvního českého starosty v Liberci,“ říká s tím, že v divadle o rozměrech 140 × 80 centimetrů bylo třiadvacet loutek. Když mu pak poslal fotky opravených loutek, byl nadšený. „Napsal mi, že kdyby jeho pradědeček ještě žil, určitě by ho potěšilo, do jakých rukou se divadlo dostalo. Fascinuje mě to. Po první světové válce to bylo všude, lidi byli hrdí, kupovali si divadla a hráli vlastenecké hry.“ Doma má i dobové katalogy a ceníky.

Přestože by se mohlo zdát, že loutkařské království Petra Haška si přímo říká o divadelní oživení, sám majitel o tom neuvažuje. „Nechci, aby se znovu otloukly, když vím, kolik práce jsem do každé z nich dal,“ vysvětluje. A tak jeho sbírka tiše odpočívá ve vitrínách a čeká, až ožije alespoň pohledem návštěvníka, který v ní uvidí víc než jen staré hračky. „Jednou mě oslovil pan Zbořil z Prostějova, což je známý sběratel loutek a historických rodinných divadélek, že bych mohl vystavit třeba svou řadu čertů na výstavě v Olomouci. Možná do toho půjdu. Líbí se mu moje renovace. Vytvořil jsem pro něj do hry i loutku Hitlera, která právě na olomoucké výstavě byla středem zájmu,“ říká na závěr. A nevylučuje ani možnost, že by jednou ukázal loutky veřejně třeba i v Trutnově.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Michal Kriegler a Petr Hašek