Lesy miluju a školu taky, chci ji dál posouvat, říká Miloš Pochobradský

Pane řediteli, povězte, jaká byla vaše cesta na Lesárnu?
Příroda mě fascinovala od dětství. Navštěvoval jsem přírodovědné a myslivecké kroužky – mimo jiné i tady, v této škole, pod vedením pana doktora Štycha, který později dělal ředitele školy. Už tehdy jsem k Lesárně vzhlížel s obrovským respektem. Byl to můj sen tady jednou studovat.

Ale ten sen se málem nenaplnil.
No, byl jsem první generací deváté třídy, kdy se ten systém znovu nastavoval. Neměli jsme pořádné učebnice, bylo to takové chaotické a já jsem samozřejmě přijímačky podcenil a na školu se napoprvé nedostal. Vzali mě na obchodní akademii, což si přála moje maminka, která je obchodnice. Už to vypadalo, že tam nastoupím, a moje éra by možná skončila někde úplně jinde. Ale pak k nám domů přišel jeden pan učitel, který učil ve Svobodě nad Úpou. Byl kamarád mého otce. Když zjistil, že jsem se na Lesárnu nedostal a mám jít na obchodku, řekl: „To v žádném případě. On je od malička myslivec, baví ho příroda a na obchodní školu prostě nepůjde. Vezmeme ho k nám na učňák a pak se uvidí.“ A tak jsem šel na lesnické učiliště, které dnes už patří pod Českou lesnickou akademii, a bylo to výborné rozhodnutí.

Proč?
Myslím, že každý hajný, který u nás teď vystuduje maturitní obor, by si ten rok na učilišti měl minimálně zkusit, protože od té doby se na práci v lese dívám jinak. Díky tomu roku jsem získal opravdový respekt k práci v lese – fyzické práci, za každého počasí. Ten rok na učilišti ve Svobodě byl pro mě jeden z nejdůležitějších.

Po roce jste pak přestoupil do Trutnova na tehdy jediný čtyřletý maturitní obor lesnictví a odmaturoval jste s vyznamenáním.
Byl jsem nadšený, že tam můžu být. Každé léto jsem chodil na praxe – do státních i trutnovských městských lesů, kde byl ředitel pan Trávníček, což byl úžasný lesník a jeden z mých velkých lesnických vzorů. Jako první student školy jsem se v 90. letech dostal na zahraniční praxi do německého Landsbergu u Mnichova. Letos slavíme 30 let spolupráce a jako ředitel jim budu slavnostně předávat takový dekret přátelství. Ta praxe mi dala strašně moc a dnes chci, aby stejnou příležitost dostali i naši současní studenti a mohli získávat zkušenosti v zahraničí.

Vím, že vysokou školu jste vystudoval dálkově. Proč jste nešel dál studovat hned po střední škole?
Přemýšlel jsem o tom, ale upřímně – naši na to prostě neměli finance. Nějak jsem si nedokázal představit, jak se budu v Brně živit a platit si koleje. Rozhodl jsem se, že si vyberu pracovní místo. Měl jsem dvě nabídky na hajného buď v Krkonoších, nebo v Orlických horách. Vybral jsem Orlické hory, protože se mi tam líbilo, byl jsem tam několikrát na praxi. Krkonoše se mi už v tu dobu zdály přelidněné. Nastoupil jsem jako adjunkt, pak jsem přímo u Lesů ČR absolvoval i náhradní vojenskou službu a následně jsem se stal revírníkem. A teprve potom jsem začal dálkově studovat vysokou školu. V té době mi přišla nabídka nastoupit na okresní úřad v Rychnově nad Kněžnou – konkrétně na státní správu lesů, myslivosti a rybářství. Jelikož jsem neměl ani počítač, bral jsem to částečně i jako příležitost, že ho budu moct využívat i pro studium. Tak jsem na to kývnul a jako lesník jsem přešel do kanceláře a bohužel, to říkám úplně vážně, jsem od té doby v kanceláři.

Kde všude jste ještě působil, než jste se dostal do ředitelského křesla na Lesárně?
Nejprve jsem ještě pracoval v Dobrušce na odboru životního prostředí. Vedle toho jsem nějakou dobu vedl i městské lesy, ale to mě opravdu nenaplňovalo. Po třech a půl letech jsem dostal nabídku od Lesů ČR a nastoupil jsem na oddělení zahraniční spolupráce. Byly to projekty mezi Českem, Německem, Polskem, Rakouskem, Slovenskem… přeshraniční spolupráce, která mě bavila. Bohužel, jak se měnila vedení podniku, oddělení bylo zrušeno. Tak jsem přešel na oddělení investic. Nakupoval jsem stroje a zařízení pro celou republiku. V Lesích ČR jsem působil celkem dvacet let. Získal jsem kontakty a důvěru zaměstnanců, byl jsem dvakrát zvolen do dozorčí rady jako zástupce zaměstnanců. Ale jednoho dne přišlo nové vedení, s nímž jsme se neshodli, a já odešel. Následovaly tři roky na Ministerstvu spravedlnosti, kde jsem měl na starosti investice a správu budov – včetně nákupu vozidel, rekonstrukcí apod. Byla to velmi cenná zkušenost, i když jsem tehdy jako člověk z hor najednou pracoval v Praze. Když se v Lesích ČR znovu změnilo vedení, vrátil jsem se a vedl centrální nákup – nejen investice, ale kompletní zajištění nákupu pro podnik. A jednou za mnou do kanceláře přišel Honza Korbelář, tehdejší ředitel školy, a řekl: „Umím si tě představit jako svého nástupce.“

Jak jste reagoval?
V první chvíli mě to zaskočilo. Škola pro mě vždycky byla srdeční záležitost, ale že bych ji měl vést, mě nenapadlo. Byl jsem přesvědčen, že jsou kolem mnohem schopnější lidé. Ale pak, když jsem sem začal jezdit častěji, viděl jsem tu vizi, kterou Honza měl – vznik České lesnické akademie v roce 2009, kdy spojil učiliště se školou… A tak nějak jsem si to zamiloval. Když pak Honza oznámil, že už kvůli zdraví nepůjde do dalšího výběrového řízení, přihlásil jsem se. A uspěl.

Pedagogické vzdělání jste si pak dodělal postupně?
Řekněme, že pedagogické vzdělání není podmínkou pro výkon funkce ředitele, ale v mnoha ohledech je výhodou. Já sám jsem lesník. Vystudovaný lesní inženýr, přírodovědec. Ale už dlouho předtím mě bavila práce s dětmi, absolvoval jsem kurz lesní pedagogiky. Lesní pedagogika mě nadchla – učit děti z mateřských a základních škol o lese přímo v lese. Ještě jako student jsem vedl i přírodovědný kroužek v Trutnově, pořádal zimní tábory na Dolcích – od 26. prosince do 2. ledna. To bylo tehdy oblíbené, rodiče si užili Vánoce s dětmi a Silvestr bez nich. Později jsem dělal tábory pro Lesy ČR a dnes máme i náš krásný tábor na Lesárně. Je to tak, že spoustu věcí jsem získal životem, líbily se mi, a jenom je teď aplikuji do prostředí naší školy. Jinak abych doplnil to vzdělání, pedagogiku pro střední školy jsem vystudoval na Univerzitě Jana Amose Komenského. Dále jsem absolvoval kurz pro ředitele středních škol na Univerzitě Hradec Králové. Jako ředitel totiž řešíte spoustu problematických věcí a musíte být připraven. Ale jak říkám, nejde jen o formální kvalifikaci. Můžete mít pět diplomů z pedagogiky, ale pokud nemáte vztah k dětem, nedokážete učit. Já osobně považuji za ideální kombinaci, když školu vede někdo, kdo má zkušenost jak s pedagogikou, tak s managementem. A myslím si, že vůbec není špatně, že jsem do role ředitele vstupoval spíš jako lesník a manažer, než abych byl původně učitel, který by se teprve musel učit odbornosti a řízení.

A sám tedy i dnes učíte?
Ano. Na střední škole vedu praxi, jsem se studenty v lese. Na vyšší odborné škole, která se studuje dálkově o víkendech, učím myslivost. Teď od září ale navíc začínám učit nový předmět management myslivosti ve čtvrtém ročníku střední školy. Letos poprvé totiž umožníme studentům maturovat z myslivosti jako z volitelného předmětu. Vyučujeme to společně s mým zástupcem, inženýrem Herčíkem, který je také absolventem naší školy a stejně jako já není původně pedagog, ale lesník. U nás je to obecně tak, že zhruba polovina vyučujících odborných předmětů nejsou učitelé v klasickém slova smyslu, ale odborníci s vysokoškolským lesnickým vzděláním a praxí v oboru. Mají pak doplněné pedagogické minimum. Učitelé všeobecně vzdělávacích předmětů – jako jsou jazyky, matematika, fyzika nebo chemie – jsou samozřejmě aprobovaní pedagogové.

Zmínil jste, že letos poprvé studenti maturují z myslivosti. Co vás k tomu vedlo?
Překvapilo mě, že tu dlouho nebyl myslivecký kroužek. Tak jsem ho znovu založil. Nejdřív jsem ho vedl sám, teď ho vedeme s mým zástupcem. A zájem je obrovský. Do kroužku chodí v průměru kolem stovky studentů. Postupně jsme si uvědomili, že bychom měli studentům nabídnout možnost maturovat z předmětu, který je tolik baví. A tak jsme zavedli nový předmět management myslivosti. Dává to smysl i s ohledem na další vzdělávání, protože na fakultách v Brně i v Praze existuje bakalářský program řízení a provoz myslivosti.

Ale to není jediná novinka. Otevíráte i nový obor přírodovědné lyceum, kterým jste nahradili obor ekologie životního prostředí.
Obor ekologie životního prostředí jsme zrušili, protože absolventi se uplatňovali jen těžko. Bez dalšího studia na vysoké škole byli znevýhodnění. Přírodovědné lyceum je ze sedmdesáti procent podobné, ale těch zbývajících třicet je klíčových. Přidali jsme více matematiky, dva cizí jazyky, víc biologie, chemie, fyziky. Povinná maturita je z biologie, volitelně pak z chemie nebo fyziky. Cílem je připravit studenty na vysokou školu, chceme dělat přírodovědce, ale férově říkám, že po absolvování tohoto oboru, pokud chcete mít uplatnění, je vysokoškolské studium nutné. Z otevření oboru mám opravdu radost, protože jsme ho otevřeli jako jeden ze čtyř nových oborů v kraji a máme ho nejnaplněnější. Vzali jsme dvacet čtyři studentů, víc se kvůli prostorovým možnostem nevešlo. Jinak máme ještě dvě třídy maturitního oboru lesnictví po třiceti studentech, dvacet osm v oboru operátor těžebně dopravních strojů a třicet dva dětí nám jde na učňovský obor lesní mechanizátor. O ten je mimochodem obrovský zájem. Hlásilo se nám osmdesát dětí. Myslím, že v tomhle ohledu jsme opravdu špička. Nevím, co přesně se změnilo, ale poslední tři roky máme obrovský přetlak na učňovském oboru.

Máte pro to vysvětlení?
To je dobrá otázka. Nechci na nás samozřejmě pět chválu a mít nos nahoru, ale myslím, že se zkrátka ví, že naši učitelé i vychovatelé, kteří jsou ve Svobodě, to dělají dobře. Navíc máme kvalitní technické vybavení, výuku vedeme moderně, studenti odcházejí spokojení – a to je ta nejlepší reklama. Přitom si úplně nemyslím, že by byl nějaký zvýšený zájem o práci v lese. Asi polovina přijatých žáků má rodiče, kteří pracují v lese, mají firmu, traktory, harvestory. Druhá polovina přichází ze zemědělského prostředí, často z farem. A právě ti se rozhodují pro práci v lese a jdou k nám.

Myslíte, že to všechno funguje díky tomu spojení, které vzniklo za ředitele Korbeláře, že škola má více částí „pod jednou střechou“?
Přesně tak. V roce 2009 byla sloučena trutnovská Lesárna s učilištěm ve Svobodě nad Úpou a vznikla Česká lesnická akademie Trutnov. Někteří lidé to tehdy kritizovali, ale podle mě je to jeden z nejlepších kroků, jaké mohly nastat. Je skvělé, že k nám může nastoupit student do učebního oboru, protože třeba jeho rodiče jsou skromní, nebo si sám nevěří a myslí si, že na maturitu nemá. A my už v prvním ročníku vidíme, že je schopný, a nabídneme mu přestup na maturitní obor. Bez ztráty roku. Funguje to ale i opačně. Někdy se ukáže, že student na maturitním oboru se trápí, přetěžuje se a prostě to pro něj není. V takovém případě mu, pokud máme místo, nabídneme přestup na učňovský obor. Spousta studentů touhle cestou opravdu prošla. Je to vlastně i můj příběh. Já jsem si tehdy sáhl do svědomí, uvědomil si, co chci, začal jsem se víc učit a nakonec jsem se na školu vrátil. Navíc nabízíme i jednoletou nástavbu – tedy možnost získat výuční list lesního mechanizátora. Často ji volí naši maturanti, které baví technika, práce v terénu a chtějí si rozšířit praktické dovednosti. A mým snem je tento vzdělávací řetězec doplnit ještě o bakalářský obor.

V Trutnově bude vysoká škola?
Pracuji na tom dlouhodobě. Nešlo by o čistě lesnické zaměření, ale o přírodovědný obor, který by navazoval jak na lesnický maturitní program, tak právě na naše přírodovědné lyceum. I proto jsme ho nastavili tak, aby praxe probíhala nejen u nás na školním polesí, což je mimochodem naše další obrovská deviza, ale už od prvního ročníku také ve spolupráci se dvěma institucemi – zoologickou zahradou ve Dvoře Králové a Krkonošským národním parkem. Ve třetím ročníku už mají studenti možnost individuálně si zvolit zaměření praxe podle svých preferencí – například směrem k botanice v KRNAPu nebo k zoologii v zoo.

Co přesně studenti v zoologické zahradě dělají?
Zpočátku se seznamují s běžnou péčí – pomáhají s krmením, úklidem, sledují práci zoologů, asistují při odběrech vzorků a tak dále. Jsou zkrátka součástí provozu a učí se, co všechno tato práce obnáší. Ostatně, studenti do zoo chodili i dříve, ještě než jsem se stal ředitelem, ale šlo spíš o jednorázové brigády. Mě zoologie vždy bavila a jsem spíš zoolog než přírodovědec. Mým velkým vzorem byl pan Vágner, který je náš absolvent a lesník, a tak mě těší, že jsme tuhle spolupráci mohli znovu oživit a posunout dál. Mimochodem, dnes v zoo pomáháme revitalizovat právě Vágnerovo safari. Bohužel po jeho odchodu se tam o les nikdo moc nestaral. Dnes se rozpadá – žirafy okusují stromy, buvoli se o ně třou, a vegetace mizí. Ředitel zoo nás požádal o pomoc. Chráníme stávající porosty, aby je zvířata dál neničila, vysazujeme nové remízky a hájky, aby naopak měla přirozený stín.

Zmínil jste před chvílí vaše školní polesí, které stálo u samotného zrodu školy v Trutnově. Jaký je jeho význam?
Původně sídlila škola v Bělé pod Bezdězem a pak v Zákupech. V roce 1945 bylo rozhodnuto, že se přemístí, a stát vyhlásil výběrové řízení. A Trutnov, aspoň tak se to traduje, uspěl, protože nabídl vlastní školní polesí. Svou pozicí blízko u Krkonoš to bylo ideální místo pro lesníky. Polesí slouží pro všechny naše obory a je to naše obrovská deviza. Ne každá lesnická škola má vlastní les. Ze šesti lesnických škol v republice ho mají jen tři. A jako předseda Asociace lesnických škol s tím mám přímou zkušenost a vidím, že těm školám, co nemají svůj les, jako by chyběla jedna ruka. Když máte vlastní polesí, nemusíte nikoho prosit, jestli vás vezme na praxi. Můžete studentům vše ukázat přímo v lese, na vlastní půdě. A to je neocenitelné.

Jak často se studenti do lesa dostanou?
Záleží na oboru. U maturitních je to v prváku zhruba čtrnáct dní na podzim a čtrnáct dní na jaře v rámci komplexních praxí. Ve druháku už studenti dělají zalesňování, ožínání, začínají s výchovnými zásahy. Na konci druhého ročníku mají první zkušenost s motorovou pilou, udělají si kurz. Ve třeťáku už naplno dělají těžební praxe, učí se kácet, někdo už pracuje s traktory. Novinkou je, že také absolvují praxi v semenářském závodě v Týništi nad Orlicí, kde poznají celý proces zpracování osiva, včetně genobanky. V létě mají povinnou praxi. Buď si ji najdou sami, nebo jim ji pomůžeme zajistit. Ve čtvrťáku už chodí do lesa samostatně – většinou ve dvojicích dostanou úkol, vyfasují třeba mapu, sprej, jdou vyznačit probírku, vypracují zprávu a vedoucí praxe je pak zkouší. Nebo třeba pracují s vykácenou plochou – a jejich úkolem je navrhnout, jak ji zalesnit. Musí si vzít do ruky zákon, podívat se do lesního hospodářského plánu, vyrazit do terénu a navrhnout, které dřeviny se tam budou vysazovat. A na učilišti? V prvním ročníku mají dva dny praxe týdně, ve druháku a třeťáku tři dny. Na praxi klademe obrovský důraz – právě v lese se naučí nejvíc. Proto je důležité, aby je vedli lidé, kteří vědí, co dělají. A my takové máme.

Jak jste na tom s učiteli, máte obsazené pozice?
Ano. Celkově máme 145 zaměstnanců, z toho 80 pedagogických pracovníků, ale to nejsou jen učitelé. Patří sem i vychovatelé z domovů mládeže, které máme dva – v Trutnově a ve Svobodě. Myslím, že jsem na tom velmi dobře. Nemohli jsme jen sehnat fyzikáře, ale to není jen náš problém. Jinak na ostatní pozice, bych řekl, že máme fronty. Aktuálně jsme vybírali tři nové jazykáře kvůli rostoucímu počtu studentů a také kvůli novému přírodovědnému lyceu, kde se vyučují dva cizí jazyky. Bereme čtyři, ale jeden je náhradní za naši „Ámosku“ (češtinářka Daniela Krátká – pozn. red.), která odchází ve třetím ročníku na mateřskou. Samozřejmě jí moc gratulujeme. Ale vznikla otázka: Kdo si vezme její třídu ve čtvrtém ročníku? A já jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Když jako ředitel hodnotíte práci třídních učitelů, co dělají dobře a co třeba ne, vnímám to jako skvělou příležitost mít tu přímou zkušenost. Proto jsem se rozhodl, že si to na rok zkusím a letos budu dělat třídního letošním čtvrťákům. Těším se na to.

V srpnu jste zahájil své druhé šestileté funkční období. Jak byste zhodnotil těch prvních šest let v čele školy?
Upřímně? Myslel jsem si, že toho stihnu víc. Jsem trochu workoholik, měl jsem velké plány, koncepci, vizi. Ale i když se spousta věcí podařila, stále zápasíme s mnoha omezeními. Jedním z největších je byrokracie a omezené finanční zdroje. Královéhradecký kraj má zhruba sedmdesát školských zařízení a každá koruna, která k nám dorazí, je doslova vydřená. Přesto jsme dokázali realizovat projekty, které by bez externích partnerů nevznikly. Například jsme vybudovali nejmodernější výukové středisko pro operátory harvestorů v hodnotě přibližně 200 milionů korun. Z toho stát přispěl asi deseti miliony, zbytek jsme sehnali od soukromých firem. Postavili jsme nové hřiště, kde ještě potřebujeme dokončit workoutovou část a tribuny. Opravujeme kotce a začali jsme kompletní rekonstrukci celé Svobody – střechy, okna, zateplování, izolace – v hodnotě přibližně 60 milionů korun. Pořád je co dělat. Peníze sháníme, kde se dá, děláme sbírky, a dokonce se nám skládají i absolventi.

Absolventi?
Ano, máme například novou učebnu myslivosti a ochrany lesa, kterou jsme kompletně zrekonstruovali a vybavili z darů absolventů a sponzorů. Vyšla na 1,2 milionu korun. Za ty peníze jsme mohli udělat stropy, podlahy, elektroinstalaci, vybavení… Je krásné, že lidé, kteří tady kdysi studovali, mají chuť škole něco vracet. Těší mě, že když jsem na kraji prezentoval, co jsme za těch šest let dokázali, dostal jsem zpětnou vazbu, že jsme školu posunuli dopředu. I proto jsem se rozhodl pokračovat.

Uvažoval jste o tom, že byste už nepokračoval?
Ne. Ale samozřejmě jsem čekal na vyjádření zřizovatele. Kdybych cítil, že nejsou s mojí prací spokojeni, odešel bych. Ale mám stále chuť něco budovat, posouvat dál. A plány mám i na další období.

Můžete některé z nich přiblížit?
Z pohledu investic máme naplánované konkrétní kroky pro všechna střediska. Největší problém je dnes ubytování. Máme školu naplněnou a osmdesát procent žáků potřebuje internát, protože k nám dojíždějí z celé republiky. Celkově máme pět set studentů na denním studiu a sto na dálkovém. Musíme si pronajímat místa v zařízení jiných škol, a to i v Červeném Kostelci nebo ve Dvoře Králové. Logicky to máme nastavené tak, že prváky a druháky chceme mít tady, třeťáci a čtvrťáci už mají vlastní auta, tak je posíláme na domovy jinam. Mým snem je mít vlastní domov mládeže v Trutnově, ale to mi zřizovatel nepostaví, protože se obává, že zájem o školu může opadnout. Teď jsou v nabídce prostory bývalé trutnovské sokolovny, ta by nabídla až 60 míst, co nám teď chybí. Bylo by to ideální. Zároveň s tím potřebujeme navýšit i kapacity toho, kde máme učit. Chystáme projekt na rekonstrukci půdy a nové učebny a nové třídy bych rád udělal i v Klugeho vile. Do budoucna bych rád zrealizoval úplně novou myšlenku – postavit domov mládeže přímo v areálu našeho školního polesí. Momentálně se chystáme na rekonstrukci tohoto areálu. Plánujeme zde postavit novou dřevostavbu, která by sloužila jako zázemí a administrativní centrum pro školní polesí. Jakmile bude hotová, chtěl bych na místě původní nevyhovující budovy vybudovat domov mládeže právě pro „harvestoráky“. Těch máme aktuálně devadesát, z toho přibližně sedmdesát potřebuje ubytování, a mít je přímo u polesí by bylo ideální. Je ale pravda, že stavba nové budovy není pro zřizovatele prioritou. Často slyšíme, že kraj už má školních objektů dost. Takže pokud chceme domov mládeže opravdu postavit, budeme muset hledat finance jinde. Ale věřím, že se mi je podaří sehnat.

Právě začíná nový školní rok. Jak toto období vnímáte vy osobně?
Mám z něj vždy radost. O prázdninách je škola prázdná a tak trochu smutná, protože tu chybí život. První září vše oživí. Letos je začátek školního roku pro mě výjimečný – v září nás čekají oslavy výročí školy a hned v říjnu nebo listopadu se chystám do Spojených států, kde je mým cílem otevřít praxi pro naše studenty v Yellowstone National Park.

Tak to zní velmi ambiciózně! Proč právě Yellowstone?
Jednak je to první národní park na světě a symbol ochrany přírody. Ale hlavně tam mám přátele, kteří nám mohou pomoci s organizací. Ve světě je složité najít školu, která by odpovídala našemu typu – střední odborné vzdělávání je v mnoha zemích nahrazeno gymnázii a univerzitami. Proto hledám možnosti spolupráce přímo s národními parky. Když to nevyjde v Yellowstonu, zkusím další dva, které jsou poblíž. Mám na to vyčleněné finance pro studenty. Já si cestu hradím sám.

Kam všude v současnosti posíláte studenty na praxi?
Máme rozvinutou síť zahraničních spoluprací. Posíláme studenty do Německa, Rakouska, Polska, Slovenska, Slovinska, Chorvatska, Finska a nově i do Švédska, kam teď odjíždějí čtyři studenti na dvouměsíční stáž. V Litvě jsme měli praxi pro harvestoráky, v Lotyšsku spolupracujeme se státními lesy, letos jsme navázali kontakt s estonskou školou. Získat takovou praxi je motivující, studenty vybíráme podle studijních výsledků. Je to zároveň odměna i závazek. Chci, aby si zkusili, jak se lesnictví dělá jinde, ať pak lépe rozumí tomu, co děláme tady doma.

Jak byste dnes zhodnotil stav českých lesů?
Myslím, že české lesy jsou v dobré kondici. Samozřejmě jsme prošli kůrovcovou kalamitou, ale to není nic, co by se v historii nestalo – v 50. a 60. letech jsme měli mniškovou kalamitu, a zvládli jsme ji. Čeští lesníci mají jednu z nejsilnějších tradic na světě. Lesy milují a starají se o ně s respektem. Věřím, že české lesnictví – včetně vzdělávání – patří ke světové špičce. A myslím, že i lidé to cítí. Do lesa rádi chodí a užívají si to tam.

Vy máte své oblíbené místo v lesích kolem Trutnova?
Mám jich víc, ale nechávám si je pro sebe, protože tam chci mít klid.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Michal Kriegler