Lesáci na Vasově běhu se stříbrným jubilantem učitelem Kejklíčkem

„Byl to krásný okamžik! Za dvacátou účast jsem dostal stříbrnou pamětní medaili – za deset ročníků je bronzová, za dvacet stříbrná a za třicet zlatá. Ale na tu už si asi netroufnu,“ usmíval se pětašedesátiletý sportovec. Dřív hrával fotbal, ale pak si řekl, že musí zůstat v pohybu, a chytly ho běžky. „To nejhezčí na tom je, že jakmile se přihlásíte, víte, že celý rok musíte něco dělat,“ vysvětloval, proč se rozhodl startovat na „Vasáku“.

Celkem letošní výprava lesáků čítala dvaadvacet členů – dvacet jedna běžců a jeden doprovod jako řidič. Z trutnovské školy se zúčastnili ještě učitel Jan Téra, který jel počtvrté, a dva čtvrťáci Jáchym Bulíř a Tomáš Halama, pro něž to byla premiéra. Zbytek pestré partičky tvořili nadšení absolventi. „Plus nás ještě doplnili dva absolventi z lesnické školy v Hranicích, jeden ze Žlutic a jeden absolvent Fakulty lesnické a dřevařské v Praze.“

Oba mladí běžci Jáchym a Tomáš se s tratí poprali statečně. „Jsou sportovně založení, běhají slušně. Jeden to zvládl pod šest hodin, druhý kolem sedmi,“ hodnotil Petr Kejklíček výkony svých studentů. Sám doběhl v čase 9 hodin a 25 minut, jeho kolega Jan Téra to měl asi 8:20.

Pro srovnání. Letošní závod vyhrál osmnáctiletý švédský lyžař Alvar Myhlback který se stal nejmladším vítězem Vasova běhu v historii a ve druhém nejrychlejším čase historie 3:28:45. Ve finiši o osm desetin sekundy porazil krajana Emila Perssona.

Příprava lyží od čtyřnásobného vítěze

Už samotná cesta do Švédska je takový sportovní výkon. „Je to asi 1600 kilometrů, letos jsme vyrazili dokonce už ve středu, o den dříve, než jsme jezdili, abychom měli dostatek času si všechno vyřídit a v pátek jsme si stihli i pěkně zalyžovat,“ líčil učitel. V sobotu pak probíhají přípravy a v neděli ráno v osm hodin padá startovní výstřel v Sälenu.

Podmínky letos závodníkům nepřály. „Prvních dvacet kilometrů bylo v tom týdnu ještě pod vodou. Naštěstí pak mrzlo. Vytvořil se ale led, takže pořadatelé to upravovali i motorovými pilami, aby odvodnili trať. Začátek tratě byl dobrý, ale odpoledne se velmi oteplilo a sníh se proměnil v těžkou krupici,“ popisoval, že pro hobíky to znamenalo skutečnou dřinu. Navíc byl problém s mazáním. „Skluznou část lyží si mažeme sami, ale stoupací vosky nám tradičně připravuje náš kamarád, Jan Ottosson,“ prozradil, že čeští běžkaři už několik let využívají ski servisu čtyřnásobného vítěze závodu z let 1989, 1991,1992 a 1994. „Vždycky mu přivezeme naše pivko a on nám to pěkně namaže,“ usmál se. Letos se ale vosk na ledu strašně rychle sedřel. „Takže jsme si museli během závodu přimazávat, což se běžně nestává. Trápil jsem se, ale chtěl jsem to hlavně přežít v tomhle věku a splnit si takový sen, že to poběžím dvacetkrát.“

Tradice, která dojímá k slzám

Závod je však pro Petra Kejklíčka nejen sportovním zážitkem. „Na trati máte čas přemýšlet o životě. Vždycky se mi líbí ta příroda, ta tundra, ten doběh v Moře… To je prostě nádhera,“ vyprávěl s dojetím. „Když pak večer, těsně před limitem, dobíhají ti největší bojovníci a jejich rodiny na ně čekají s vavřínovými věnci, tak mi vždycky jdou slzy do očí,“ řekl. Právě příběhy těch, kteří se už sotva drží na lyžích a perou se s tratí až do konce, patří k nejsilnějším zážitkům.

Hezkou tradicí podle trutnovského učitele také je, že už delší dobu lesnická partička nachází azyl k ubytování v jednom divadle v malém městečku Lima, asi 30 kilometrů od startu. „Máme tam úžasné zázemí. V sobotu večer se tam koná mše pro účastníky běhu. Sice švédsky nerozumíme, ale patří to k tomu. Nasajeme tam tu krásnou atmosféra,“ poznamenal.

A jak vidí Petr Kejklíček svou účast příští rok? „Já už asi pojedu jen jako doprovod,“ usmál se. „Ale doufám, že se nám zase podaří vzít nějaké studenty. Někdy běží i otcové se syny, kteří u nás studovali. To se nám podařilo už asi pětkrát. Příští rok by to mohly rozšířit další tři dvojice. Je to krásné předávání tradice,“ uzavřel.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Petra Kejklíčka