Krakonoška byla můj život, říká Miroslav Kudrnovský

let své existence. Co vám při tomto jubileu jako spoluzakladateli jde hlavou?
Že to uteklo jak voda. Já jsem téměř sedmdesát let v Krakonošce odehrál jako bubeník na bicí, tedy asi do roku 2018. Potom mi lékaři doporučili, abych zvolnil a zbavil se stálých povinností, což byly každý týden zkoušky. Potom jsem hrál dál, ale už jenom nepravidelně.

Jak si vysvětlujete, že na hudební scéně ne tak velkého města vydržela tak dlouho?
Je v tom určitá tradice a také soudržnost těch lidí, kteří si vzájemně sedli. Musím ale říci, že toho hraní bylo v minulosti podstatně víc než teď. My jsme tehdy hráli velmi často a mnohdy tím trpěla i rodina. Dnes je dechových muzikantů málo a tak zvaně se vypomáhá. Jezdí k nám třeba trumpetista z Kocbeře nebo chlapci z Vrchlabí. Tradice dechové hudby jako takové ale tak trochu upadá.

Jaké byly vaše úplné hudební začátky?
Když jsem skončil školu, dostal jsem se do Texlenu v Trutnově a stal jsem se celoživotním pracovníkem tohoto podniku. Stal se ze mě střediskový účetní a poté jsem nastoupil do kalkulace, kde působil Bedřich Erben, budoucí zakladatel Krakonošky, a to považuji za velkou náhodu. Seděli jsme spolu v kanceláři a já jsem dirigoval muziku, která šla z rádia po drátě. On mi řekl: Člověče, ty jsi rozený muzikant, v tobě něco je. Další náhoda byla, že bubeník, který hrál v univerzálním smyčcovém orchestru v Horním Starém Městě, odešel na vojnu a nastala otázka, kdo bude hrát při koncertech na bicí. Přemluvili mě, abych to za něj vzal. Bicí, které mi dali, jsem si odvezl do Poříčí, kde jsem tehdy bydlel. Potom už jsem v tom orchestru hrál pod vedením kapelníka Františka Bartoně.

Co vedlo k založení Krakonošky?
Zmíněný Bedřich Erben byl v té době posedlý dechovkou a chtěl ji dát dohromady. To se povedlo někdy na začátku roku 1956, kdy se 2. června uskutečnil náš první koncert při příležitosti Večera dobré pohody, který byl rozdělen do tří částí. V první hrál smyčcový orchestr, v druhé taneční a ve třetí dechový. A právě rok 1956 je považován za základ vzniku současné dechové hudby Krakonoška.

Při jakých příležitostech jste hráli?
V té době nás velmi podporoval závod Texlen, který pro dechovou hudbu zakoupil hudební nástroje i nové uniformy. Hráli jsme v podstatě při jakýchkoli příležitostech a těch vystoupení bylo obrovské množství nejen v Trutnově, ale také na různých místech okresu i kraje. Výjimkou nebyla ani vystoupení na 1. máje, v rámci osvobození republiky 9. května nebo jsme vždy na začátku roku jezdili po závodech a hráli tam. Pamatuji si i na zahraniční vystoupení v roce 1966, kdy jsme měli koncert v německém městě Wiesenbad. Rád bych také připomněl koncert v městečku Obergurig při příležitosti otevření nového mostu, přes nějž vedla cesta do Čech. Naše vystoupení velmi zaujalo jednoho tamního pána a ten nám nabídl možnost vystoupit v Hamburku. Do Německa jsme jezdili velmi často, hráli tam a měli jsme vždy velký úspěch. V roce 1966 jsme měli koncert také na Krkonošských výstavních trzích, kde byl oficiálně přijat nový název dechovky, a to Krakonoška, který si posluchači rychle oblíbili. Musím ještě upozornit na událost z roku 1987, kdy se v centru Trutnova natáčel film Svět nic neví a hned na jeho začátku v něm hraje Krakonoška na Krakonošově náměstí.

Co jste měli na repertoáru?
Kromě dechovky existoval ještě taneční orchestr, který se jmenoval Favorit a hrál taneční muziku na mnoha plesech v závodním klubu. Samotná Krakonoška se samozřejmě soustředila na dechovou hudbu, která byla v té době ve velké oblibě.

Hrozilo někdy, že by Krakonoška zanikla?
Tak to, pokud si dobře pamatuji, nikdy nehrozilo. Krakonoška vždy držela dobře pohromadě.

Kdo jsou její posluchači?
Pochopitelně převážně starší lidé.

Není tato hudba pro dnešní mladé lidi už tak trochu za zenitem?
Řekněme si zcela otevřeně, že dnes nemá dechovka na růžích ustláno. Stačí si pustit rádio, kde uslyšíte všechny možné hudební žánry, ale dechovku ne. Bohužel ani při takových slavnostních příležitostech, jako je například letošních osm set let vzniku Hradce Králové, dechovka asi hrát nebude. Myslím si, že současná mladá generace už poslouchá úplně jinou muziku, dechovka jí nic moc neříká a není pro ni přitažlivá.

Nemáte obavy o její budoucnost?
Když jsem si přečetl program související s vystoupeními Krakonošky v letošním roce, říkal jsem, že tam těch koncertů moc není. Ta budoucnost je sice nejistá, ale snad to Krakonoška ustojí a bude mít stále své posluchače.

Kolik má dechová hudba v současné době členů?
Myslím si, že ke čtyřicítce jich bude.

Jsou mezi nimi i zástupci mladé generace?
V Krakonošce hrají i mladí muzikanti, například studenti z Lesnické akademie Trutnov, což je sice dobrá zpráva, otázkou ale je, kam se vydají, až studia školy dokončí.

Jde někdo z potomků ve vašich hudebních šlépějích?
Mám dva potomky, ale ani jeden z nich není muzikant.

Jste pravidelným návštěvníkem koncertů Krakonošky?
Na její koncerty samozřejmě chodím pravidelně a rád.

Myslíte si, že byste ve svém věku ještě zvládl odehrát alespoň část koncertu?
Na konci loňské sezóny zpěvačka Krakonošky, která vlastní zotavovnu v horách, tam uspořádala pro její členy malé sezení. Mě tam pozvali také a přichystali mi křeslo pro hosta. Vystoupilo tam v plném nástrojovém obsazení čtrnáct muzikantů a začali mě hecovat, že jsem to určitě ještě nezapomněl, a chtěli, abych si s nimi zahrál na bicí. Přemlouvání chvíli trvalo, ale pak jsem si dal říct, usedl za bicí a pár kousků jsem si s nimi zahrál. Později ještě za mnou přišel současný bubeník Láďa Nývlt a chtěl, abych ho ještě na chvíli vystřídal, což se stalo a za bicími jsem strávil další půlhodinu. Že bych ale hrál aktivně a jezdil někde po koncertech, tak to už ne. 

Netrpíte nějakou nostalgií či steskem po vašem hraní s Krakonoškou?
Je pravda, že se občas sám sebe ptám, kde jsou ty časy. Těch koncertů bylo ohromné množství, zvláště v sedmdesátých letech, rád na ně stále vzpomínám, Krakonoška byla můj život.

V čem vidíte krásu dechové hudby?
Určitě v melodičnosti, to je podle mě to hlavní.

Krakonoška bude mít příští rok sedmdesátiny. Co byste jí popřál do dalších let?
Stále dobré muzikanty včetně těch mladých a hodně spokojených posluchačů.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Kateřina Svobodová a archiv Miroslava Kudrnovského